Obyčejně tato slova vyslovujeme nad tarotovou kartou Smrti, ano, je to změna, velká změna, ne vleklá, ale velká. Určitě jste si již dávno všimli toho, že všechny změny se ve své podstatě dělí na vratné a nevratné. Reverzibilní a ireverzibilní. Otevřeme knihu, zavřeme knihu, otevřeme knihu, zavřeme knihu. Změna je vratná. Smrt patří ke změnám ireverzibilním, nevratným. Stačí zavřít knihu života. Lidé, zvířata, popřípadě i rostliny, jsou původně živé, ale vždy se dožijí okamžiku, kdy jsou najednou neživé a následně i nevratně mrtvé. Co je jednou dokonale mrtvé, už nikdy neožije. Ani v pohádkách. Mrtvá voda se nikdy nepromění ve vodu živou. I když je pravda, že jsem též nikdy nečetl o tom, že by někdo usmrtil živou vodu nebo že by ji zbavil života. Je to docela složité. Asi by bylo paradoxní utopit se v živé vodě. Důležitý je však onen princip změny, k němuž patří i rekonstrukce, ve smyslu určitého zlepšení nebo vylepšení, ale nikdy se ve smyslu rekonstrukce nepodařilo oživit mrtvou hmotu. Samozřejmě se naskýtá palčivá otázka, co je lepší – to, co je mrtvé nebo to, co je živé? Mrtvé je stabilnější, podstatně dýl vydrží, protože když srovnáme dobu, jak dlouho jsme živí, s dobou, po kterou budeme po smrti mrtví, přijdeme snadno k závěru, že je celkem jedno, jak dlouho budeme žít, čili jak dlouhý život budeme mít. Proti tomu, jak dlouhé období na nás čeká od chvíle, kdy začneme figurovat na seznamu mrtvých, se i sebedelší život jeví být jen nepatrným zlomkem trvání následující doby „neživota“. Boomer, neboomer. Spadne do toho každý.
Po smrti nám bude všechno jedno, je mimořádně zajímavé, kolik věcí nám po smrti bude viset u prdele a někteří lidé, kteří už tak nějak chod a střídání života a smrti tuší dopředu, se podle toho chovají. S principem smrti jsem se ve svém životě setkal už mnohokrát, dalo by se říct, že nesčetněkrát. Drtivá většina lidí, které jsem osobně znal a dokud ještě žili, tak jsem se s nimi bavil a diskutoval, jsou již, obrazně řečeno „na druhém břehu“, nebo jak se lidově říká, už prdí do hlíny. A vždycky je tak trochu šokující, když si na někoho z nich vzpomenu a najednou si uvědomím, že už nejsou, že neexistují.
Rodíme se a umíráme, tedy já ještě ne, ale určitě se jednou k tomu umírání také přidám, co bych tady pořád strašil, že jo? Vždycky jsem říkal, že když chce člověk porozumět tomuto světu, musí se naučit alespoň základy tarotové filosofie a esoterní psychologie. Podle esoterního učení se člověk rodí jako sveřepý predátor s neukojitelnou touhou někoho nebo něco ovládat. Pokud někoho nebo něco ovládáme, dosáhneme alespoň chvilkové spokojenosti, pokud se nám ovládání kohokoliv nebo čehokoliv nedaří, podléháme depresím a myšlenkám na sebedestrukci. Je celkem jedno, jestli chceme zničit vlastní rodinu, sebe nebo firmu, pro kterou pracujeme jako úspěšní manažeři. Dokud nedosáhneme změny, po které toužíme, budeme zralí na sebevraždu.
Touha po změnách je v lidském životě nesmírně důležitá, protože my nejsme tvorové, kterým by stačilo bezbolestně se narodit, prožít svůj život v kolektivním přepychu a všeobecném luxusu, se střechou nad hlavou a s tekoucí teplou vodou v koupelně a v kuchyni, s jedním okem, visícím na tv obrazovce a s druhým okem na monitoru počítače – to je nám, bohužel málo, my k tomu ještě potřebujeme někoho nebo něco ovládat. Přinejhorším se snažíme ovládat a ovládnout sami sebe – piercing, tetování, vegetariánství, veganství, otužování, vytrvalostní běh, snaha o dosažení nesmyslných výkonů – to všechno jsou důkazy, jak daleko je nešťastník, kterého si zrovna nikdo nevšímá, ochoten dojít, aby si vysloužil trochu pozornosti.
Když nic neumíš, tak se aspoň nauč rozvazovat lidem tkaničky a hned budeš za veselou kopu. Nevím, nevím, nejsem si zcela jistý, jestli je pro společnost dobrá cesta ke šťastné budoucnosti glorifikace pitomostí, nesmyslů a věcí, které postrádají praktický význam. Podle mého názoru se i většina sériových vrahů snažila upozornit na sebe a na svou existenci, když všechno ostatní selhalo, což zase je fakt, že vzhlížení na otužování cválajících veganů není zase až tak nejhorší.