Možná jste si toho už všimli, možná ještě ne, ale svět kolem nás se zdá být obydlený lidmi, kteří všemu rozumí, všude byli, všechno mají pod kontrolou a o všem ví přinejmenším všechno. Prostě jeden vědomostní guru vedle druhého. A to nemyslím jen guru Járu nebo guru Feriho, stačí se trochu pozorněji rozhlédnout a už kolem sebe vidíme zástupy gurů (nebo guruů? teď sám nevím, ač se považuji za gurua na použitelnou češtinu). Nedávno jsme, ještě před vypuknutím pandemického šílenství, organizovali celkem zajímavou akci v Muzeu alchymie a v té souvislosti jsme se též pokoušeli o realizaci několika alchymistických pokusů. Ano, bylo to přinejmenším zajímavé, alchymista se snaží působit na strukturu hmoty, zatímco díky donekonečna opakovaným pokusům působí na strukturu vlastní psychiky. První alchymistické hokusy – pokusy jsem začínal dělat nebo konat, podle toho, jak se to vezme v šedesátých a sedmdesátých letech, když jsem ještě působil, pracoval a studoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, odkud mě v roce 69 vyloučili (vyhodili ze studia, v důsledku mých politických názorů a postojů a tím jsem se v podstatě stal asi posledním studentem, který byl vyloučen z vysokoškolského studia díky svým politickým názorům, přičemž se mi za to dodnes nikdo neomluvil, všichni se tváří, jako že je všechno v pořádku, odpusťme si, co jsme si a život se zběsile valí dál).
Škoda, že se dnes už vážně o alchymii nikdo nezajímá, i když je pravda, že se celkově o alchymistických procesech ví poměrně dost málo, lidově by se dalo říct, že se o nich ví kulový, což je docela škoda, vzhledem k tomu, že máme ve své nejpodstatnější podstatě co do činění s ryzí psychologií, do níž s obtížemi pronikají i současné vědecké špičky.
Nicméně, davy odborníků, které se najednou všude kolem nás vyskytují, mohou z hlediska zdravého vývoje společnosti působit dost velké potíže, protože (zjednodušeně řečeno), odvádějí pozornost a zaměstnávají mysl zbytečnostmi. Vkročíte na půdu internetu a hned vás sto lidí poučuje, do toho se míchají reklamy a novinky a sáhodlouhé rozbory, v nichž se za chvíli ztratíte a v podstatě ani nevíte, o čem vlastně čtete nebo co posloucháte. Já sám třeba nevím, proč v tom veškerém informačním guláši jsou na předním místě informace o sériových vrazích a kriminální historky z minulého století. Máme si uvědomit, jak je důležité na noc zamykat venkovní dveře nebo, že okrást a zabít nás může skutečně každý, třeba i nenápadný a do té doby spolehlivý člen rodiny?
Jak jsme si už řekli, na internetu a speciálně na youtube je radilů, že nevíte, kam se pohnout, abyste na nějakého nešlápli (přihlašte se k odběru a jestli se vám tohle video líbilo, tak mi to napište do komentářů a pokud chcete nebo máte nějaké téma, na které bych mohl natočit další video, tak mi to také napište do komentářů), současně ale každého hodnotíte pouze podle počtu zhlédnutí a podle počtu komentářů pod videem. I kdyby někdo měl nápad, který by si zasloužil Nobelovu cenu, tak před zraky faraóna folowerů, stavitele pyramid z lajků a vzhůru směřujících palců, by neměl v případě menšího počtu zhlédnutí žádnou cenu. Situace je tu složitá a nepřehledná a dle mého názoru za to mohou sami tvůrci webu youtube.com, protože nasazovat na něco, co mělo mít zájmový a tvůrčí charakter jakékoliv soutěžní podmínky (i když chápu, že kvůli reklamě to tak muselo být), je zásadně špatně.
Když jsem se vrátil z emigrace, tak se to celé řadě lidí ale vůbec nelíbilo. Bylo mi jasné, že se například do televize jen tak nedostanu, inu, zvolil jsem jiné jméno, než pod kterým jsem dosud působil a psal fejetony do novin – a dobré dílo se podařilo. Přes Kateřinu Hamrovou jsem se dostal na Novu, byla to také docela zábavná shoda okolností, tenkrát o tom všem rozhodovala Šmuclerová, která byla na Nově jako přežitek z bolševických dob, ale měla svůj vliv a byla zaměřená proti mně. Shodou okolností se stalo, že host, který měl přijít byl nemocný, Šmucler, který pořad moderoval se nechal přesvědčit Hamrovou, aby mě do pořadu vzal, Hamrová tam dělala dramaturgyni, Šmuclerová nic netušila, takže se stal menší zázrak a byl jsem na obrazovce. To bylo také přesně to, co jsem v tu chvíli potřeboval. Jak se říká, bylo důležité chytit se drápkem – a podařilo se. Šmuclerová se mohla posrat, Hamrová dostala, aniž by tušila proč, výpověď na hodinu, Šmuclerovi se vztekem zkřivily zuby, ale jak jsem už jednou byl v tv, tak jsem v tom pokračoval dalších deset let a jelo to jak po másle. To jsou holt taková drobná tajemství osobních úspěchů – potom jsem zašel do Krátkého filmu, který mezitím zprivatizoval a už vlastně neexistoval v té podobně, v jaké jsem ho v roce 1982 opouštěl. Když jsem emigroval, byl jsem režisér Krátkého filmu Praha, animovaná tvorba, natočil jsem pět filmů, z toho dva autorské, to znamená, že jsem měl námět, scénář, výtvarné návrhy a režii, kromě mě byli na tom podobně například Jan Švankmajer, Igor Ševčík a Petr Sís (který později zvedl kotvy a zmizel v Americe). V Krátkém filmu jsem v roce 1990 podepsal novou smlouvu o nabídce mých filmů, většinou byly určené na festivaly po celém světě – a pak se dlouho nedělo nic, potom se podíval do Státního filmového archivu, kde jsou archivovány všechny filmy, přece jenom se jedná o kulturní poklad českého národa a zjistil jsem, že moje jméno tam vůbec není. Někdo si dal tu práci a zřejmě již během mé emigrace odstranil a nechal odstranit jakoukoliv zmínku o mně jako filmovém tvůrci a režisérovi. Přesto, že jsem měl natočené i takové perly jako první a dlouho jediný animovaný film s Kájou Saudkem – Kája sám se bál v podstatě až do své smrti přiznat se ke spolupráci se mnou, respektive ke spolupráci s Krátkým filmem pod mým režisérským vedením. Záhada, takže nikdo se od roku 1982 neměl šanci dozvědět, že jsem zde dlouhá léta pracoval jako režisér animovaných filmů. Jsou to takové věci, které by snad normálního člověka ani nenapadly, v televizi jsem byl potom od roku 1990 mnohokrát a psal jsem i scénáře pro pořady na Nově, například pro Peříčko, ale nikdy nepřišla řeč na moji animátorskou filmovou minulost.