Je to blbost, nic není neopakovatelné a také všechno, co se odehrálo a co se ještě odehrává nebo se odehraje, má a bude mít tendenci se znovu a znovu opakovat. Podívejte se na změny ohledně nejvyššího postu ministerstva zdravotnictví – jak jsem již psal, bájný Uroboros se uzavírá, konec se proměňuje v začátek a všechno běží znovu od základu. Rozpadová řada ministrů se uzavírá v symbol bludného kruhu a není na tom nic nadpřirozeného. Je to součást velkého koloběhu přírody, jaro, léto, podzim, zima, noc a den, jedno se mění v druhé, přesněji řečeno, podle Knihy proměn, všechno se mění ve svůj opak.
O Knize proměn jsem psal už mnohokrát, dvakrát jsem dokonce vydal i svou vlastní verzi této východní moudrosti, nikdo si toho moc nevšímal a možná je to i dobře, protože, jestli jsem tam psal nějaké kraviny, tak bych z toho měl zbytečně ostudu – a z ostudy kabát a protože se říká, že bližší košile, než-li kabát, kdoví, z čeho by byla ta košile. A tak by to šlo pořád dokola.
Nevím jak vy, ale mně se vždy nejlépe meditovalo u moře. Ani jsem k tomu nepotřeboval žádného příslovečného starce nebo moudrého starce, popřípadě starce podle modelu Stařec a moře, vzor Hemingway, o mnoho lepší vždy bylo, když jsem si s sebou vzal nějakou použitelnou dívčinu, na kterou se dalo s radostí pohledět, to bylo možná lepší, než když se Ernst na břehu moře, třeba na Kubě věnoval boxu. Každý podle svých možností, jak se říká. Leč zpátky k poznámce o tom, že se všechno opakuje, možná i do omrzení opakuje, protože každého občas napadne, že ho nudí stereotypy, na to jsem vždy říkal, dávejte pozor, co říkáte, aby vás to z hlediska synchronicity a magie podobnosti nepotkalo a nevytrestalo, protože jsou stereotypy nudné a otravné, o tom žádná, třeba čištění zubů, ale je také spousta stereotypů, které jsou příjemně a přitom užitečné, například tantrická meditační cvičení (když se to správně sejde, tak je to prostě hukot) – potom je na co vzpomínat.
Je otázka, co je lepší? Když na něco vzpomínáme, jako že to „uteklo“ nebo, že se to vleklo? Pokud se to vleklo (návštěva zubaře), tak je tím řečeno, že to dějově za moc nestálo, prostě jsme to nějak přetrpěli a máme to chválabohu, za sebou. Jenomže, když něco uteklo, čili si ani nepamatuju, jaký to mělo vlastně průběh, tak by to mohlo znamenat i to, že když si na nic zvláštního nevzpomínám, prostě to „uteklo“, tak jsem vlastně nic zajímavého nebo světoborného nezažil. Většinou se tímto způsobem lidé vyjadřují o životě ve stereotypu – uteklo to jako voda. Kdyby bylo každý den na programu něco jiného, tak by to možná tak rychle neuteklo, ale současně by to bylo zajímavé. Trochu průšvih je, jak to jednou řekl starý Arnie Schwarzenegger, že je škoda, že se nedá žít v minulosti. To je takové to srovnání skvělé minulosti s trpkou současností, jo, kde jsou ty krásné, zlaté časy, kdy všechno stálo za hovno…