Ve většině situací, které člověk ve svém životě řeší stále dokola, je rozhodující nebo jsou rozhodující, čili nejdůležitější, síla a rychlost. Možná by rychlost mohla být na prvním místě a síla až za rychlostí, protože je fakt, že co je vám platné, že máte sílu jak bejk, když nemůžete chytit něco, co vám uteklo a teď to pobíhá kolem a posmívá se vám. Stejně tak obecně v konkurenčním boji rozhoduje spíše rychlost a správné načasování (timing), než síla úderu. I když budete úderní jak úderníci, tak pokud přiběhnete s křížkem po funuse, tak vám to bude prd a ještě k tomu Blatný. Čili se s čímkoliv dokonale ocitneme mimo místu.
Jsem dneska přemýšlel, že je zajímavé, kolik lidí na světě uznává Buddhu, zbožňuje Buddhu, zbožšťuje Buddhu a obdivuje Buddhu ve všech jeho formách a podobách. Buddha vlastně znamená „probuzený“, hlavně v tom smyslu, že je vnímavý a empatický. Jednou bych chtěl mít šachy, ani nevím, jestli to už někdo někdy vyrobil, kde by pěšáci byli sedící Buddhové a ostatní figurky by byli Buddhové v různých životních situacích. Třeba Buddha na věži nebo Buddha – lukostřelec, popřípadě Buddha na koni a jako král by byl stojící Buddha, který se právě probudil a postavil se, aby se protáhl. Podle některých legend byl tlouštík Buddha původně vysoce postavený princ Sidhartha, kterému se zachtělo osvícení a tak odešel ze svého paláce a putoval po lesích, držel půsty, občas se oddával veganství, jindy se zase proslavil jako rawstravan a potom dosáhl osvícení – co to je a co to není, to se vlastně dodnes neví a nakonec zemřel a zůstal po něm buddhismus, filosofický směr, který se časem měnil v náboženství, což je už patrně v dnešních dnech dokonáno téměř k dokonalosti.
Čím se vlastně Buddha proslavil, kromě toho, že ač původně bohatec, tak unikl z domova a věnoval se výletům do přírody? Buddha, jak všude možně vysedával, tak dosáhl osvícení, neboli dokonalé realizace, což podle celé řady znalců (i když vlastně ani nevím, čeho vlastně), znamená, že vypadl z neustálého karmického kroužení, umírání a znovu se rození (po čase to už asi musí být docela nuda, zvláště, když nemáte nic důležitějšího na práci, než se rodit, dospívat a umírat. Buddha se vlastně proslavil tím, že toho v životě moc neudělal. Nevím, jestli už existuje termín Superbuddha, ale pokud ne, tak by se jako Superbuddha mohl označit potenciální Buddha, který je už tak línej, že ani nikam neodejte, jenom zůstane sedět ve svém městském přepychu před mamutí obrazovkou obrovské televize a nereaguje už ani na gong, ohlašující večeři. Superosvícený Superbuddha.
Po pravdě řečeno, jsem nad tím vším hojně přemýšlel a hlavně jsem se snažil rozluštit Buddhovo poselství, co nám chtěl říct nebo jaký odkaz chtěl po sobě zanechat. Třeba já sám, osobně, kdybych pomýšlel na vlastní odchod z tohoto světa, tak bych se asi ještě jednou důkladně zamyslel nad jevem, zvaným psychopatie a znovu a znovu bych opakoval, dávejte si pozor na psychopaty, je to zhouba lidstva, psychopata poznáte velmi snadno, je to většinou ten, kdo se vám nejvíce sere do života, vymýšlí pro vás zákony, nařízení, omezení, povinnosti, služby a jejich rozvrh, zákazy a hlavně sankce za nedodržování toho, co si pro vás vymyslí, prostě takového debila není možné si nevšimnout, vůbec nevycházím z úžasu, že se něco podobného už několik set let děje a nikdo se tomu nediví. A tak bych zanechal poselství pro kohokoliv, kdo by o to stál a poselství by bylo naprosto jasné i bez otevírání třetího oka někde na čele.
No a takové jasné poselství Buddha po sobě nezanechal, jenom prý prohlásil, že si nepřeje, aby byl zobrazován a aby se mu stavěly sochy. No, samozřejmě, když někdo něco podobného prohlásí před bandou tupanů, tak se může dočkat jedině toho, že jeho sochy jsou za pár let po celém světě, i když pořád pořádně nevím, co má taková socha symbolizovat nebo znamenat. Nestavějte mi sochy? To by byla přece jenom dost velká hloupost. Superbuddha, ten asi sochu mít jen tak nebude, protože ten by neposeděl ani jako model pro svou vlastní sochu. Možná by tak nanejvýš uklidnil své folowery ostentativní nečinností – a zase by z toho vůbec nic nebylo. Prostě super!
Tak, to bylo takové menší zamyšlení nad buddhismem a superbuddhismem, protože oba směry mi připadají takové jako nedodělané, oba něco nakously, ale jak brzy zjistíme, nic ve své podstatě neřeší a dokonce ani nedávají žádný použitelný návod, jak dosáhnout nirvány, popřípadě alespoň klidu v duši. Třeba i bez peněz a bez zajištěného bydlení, což je v dnešní svébytně primitivní, pospolné společnosti prokazatelně mimořádně vzácné. Když se to vezme kolem a kolem, tak půlka světa uznává Krista, který se pro nás a za nás obětoval a nechal se ukřižovat a stále se prezentuje tak, že i když je boží syn nebo něco témuž hodně podobného, záleží mu na každém z nás a snaží se nás spasit, dobře, mohu to označit jako mesiášský komplex, ale svým způsobem je to docela milé, až dojemné – a druhá půlka světa neúnavně staví sochy slavnému Buddhovi, kterému bylo všechno jedno a který mnohokrát zdůraznil, jak dokonale mu všechny naše starosti visí někde. Nechci se k tomu nijak blížeji vyjadřovat, oba to dělali a udělali bez mého vědomí, neznal jsem ani jednoho, ani druhého, kozy jsem s nimi nepásl a ani nechci, aby mě jeden pásl a pasil, až by mě spasil nebo, aby si mě druhý nevšímal tak vehementně, až bych z toho měl poruchy spaní či poruchy osobnosti.