Rituály a rituálky jsou k tomu, aby nám pomáhaly, pokud se ptáte, popřípadě, pokud se ptáme, k čemu a jak nám mají pomáhat, je odpověď jednoduchá – všechno, co se odehrává v blízké i vzdálené budoucnosti je ovlivněné celou řadou nejrůznějších náhod (a náhodiček) a jevů, o kterých se nikdy nedá dopředu zjistit s jakou pravděpodobností vstoupí či nevstoupí do našeho života, protože budoucnost je prostě zmatek, je to jedna změna za druhou, kdy se všechno mění ve svůj opak a někdy ani to ne a nikdy nevíme, jak rychle se to mění a co je zrovna na řadě. Pokud se něco mění pomalu, tak máme dojem, že je to stabilní, to jsou takové ty životní jistoty, o které se můžeme opřít a které nejvíce šokují, když najednou zmizí nebo přestanou fungovat. Pokud se chceme chytat nějakých obecných jistot, tak v případě různě velkých kolektivů lidí, představují tyto jistoty tradice, mýty, legendy, báje a pověsti, které se odnepaměti v tomto kolektivu tradují, stejně tak je to rodný jazyk, který se učíme v době enkulturace, kdy se sžíváme s určitou kulturou, do které jsme se narodili. Zjednodušeně řečeno, všechny věci, které jsou společné a nejsou individuální, vnášejí do kolektivního života pocit jistoty, zatímco všechny věci, které jsou nezvyklé, individuální a jsou spíše takového charakteru, že se jimi člověk od určitého kolektivu odlišuje, vzdaluje, osamostatňuje jsou vnímány jako znervózňující a nepříjemné. Na co je mi „jeden z nejbohatších mužů naší společnosti“, když já sám k těm nejbohatším nepatřím? Na hovno. No nic, často se lidé ptají, jestli se opravdu dají všichni rozdělit do dvanácti skupin podle astrologických znamení a jestli se všechno stále opakuje a jestli skutečně v tuto chvíli budou mít všichni Býci smůlu, protože mají ve svém znamení Černou Lunu a podivný Nov a Uran…
Inu, není to tak zcela úplně, na všechno je dlužno se dívat víceméně statisticky, pokud je něco prospěšné statistické většině, popřípadě pokud něco statistické většině škodí, tak je to prostě buď dobré nebo špatné pro všechny. Je to jako s očkováním. Když se dá předpokládat, že to většině lidí pomůže (i když je to totální hovadina, co si budeme namlouvat, ale z hlediska psychosomatiky to může pomáhat, třeba jako vědomí, že jsme v NATO), tak je to prostě dobrý, i když třeba pár lidí po očkování ochrne nebo zemře. Kdyby ochrnuli všichni, bylo by očkování zbytečné, čili, vše se řídí podle statisticky naladěného pohledu. To samé platí pro „smůlu“ a „štěstí“, které čekají na Berany, na Býky, popřípadě na Blížence. Je jasné, že všichni Blíženci nemohou vyhrát první ve Sportce, ale když mají mít ve své drtivé většině štěstí, tak je to pravděpodobnější, než, že se jim všechno, na co sáhnou, posere. A k tomu, aby se to ovlivnilo podle naší vůle, slouží rituály, čili rituál není něco, co by hned změnilo směr a vývoj evoluce, ale co vás popostrčí spíše k těm výhodnějším „náhodám“ v džungli náhod, které jsou před vámi a kterými si budete klestit cestu k budoucnosti.
Občas je docela zajímavé pozorovat, jak se lidé v našem okolí chovají, když provádíme rituálky, jako kdyby jim to působilo přímo na mozek. Včera, to znamená 12.5.21 jsme něco podnikali v přírodě, u Vltavy, asi půl hodiny chůze od autobusové zastávky Podhoří. Podhoří je takové místo, kde už tak nějak pomalu končí Praha, ale je tam ještě autobusová zastávka, poslední autobusová zastávka v tom směru a večer z ní odjíždí poslední autobus, což bylo včera ve 22:50 a potom už z Podhoří nejede nic, museli byste jít docela dlouhou štreku, až byste se dostali k zoologické zahradě, odkud také potom už nic nejede a až po asi hodině chůze pěšmo, byste se dostali k Trojskému mostu na zastávku Trojská, tam byste asi zjistili, že už nejedou tramvaje, a kdybyste své utrpení prodloužili na druhou stranu mostu, kde je zastávka metra Holešovické nádraží, tak byste zjistili, že ani žádné metro už nejede, prostě by to byla taková ta zkurvená situace, všechno v prdeli, posraným navrch a kundou ke zdi. No a něco podobného se nám včera stalo, když jsme přišli na zastávku Podhoří, kam asi po minutě čekání přijel autobus, na chvíli zastavil, ale neotevřel dveře, načež hbitě odjel. Stojíte, čumíte, nemůžete pochopit, co se stalo. Chvíli jsem si připadal jak v americkém filmu Čekej do tmy. Samozřejmě jsme si poradili (i bez volání taxi), ale normálně by se to v MHD, zvláště té pražské, stávat nemělo. Na druhou stranu je ale chápu, než by přiznali chybu, tak budou raději mlčet jak zařezaný. Jak malé děti. Každý se totiž vzhledem ke svému osudu chová po svém. Někdo dospěle, jiný jako kretén nebo debil.