Covid se nám nesmazatelně zapsal do životů a také samozřejmě i do městských legend. Jdu takhle dnes večer domů, už mohu i po setmění, je to pokrok, není tak úplně válečný stav, mobilizace nebo stanné právo (je zajímavé, že to bylo po celém světě, i když logický argument tady chybí, jako bohužel téměř u všeho, co se označovalo jako „vládní nařízení“ a najednou proti mně jde parkem žena. Neurčitého věku, na tváři roušku, jde přímo proti mně, najednou se zastaví a když ji chci obejít, tak mi zastoupí cestu a povídá: „Jsem krásná?“ „Určitě,“ říkám, „o tom nepochybuji, ale už nemusíte chodit po venku s hadrem na hubě, zvláště, když si trochu asi tak na dva metry odstoupíte, tak bude všechno OK.“ Žena ustoupí a sundá si roušku, pod níž má jizvu jak kráva. „Pořád jsem krásná?“ ale to už spíše zavrčí, než pronese. „Ale jo,“ říkám, „co se vám to stalo? Facelifting? Měšťák? Ujela mu kudla? Na to bych si asi vzal dobrého právníka a už by to jelo. Trestní oznámení… na které klinice vám to dělali?“ „To udělal můj manžel, japonský samuraj.“ „Aha, a to chcete říct, že ještě žije? Mně kdyby někdo takhle rozřízl hubu, tak samuraj nesamuraj bych mu tu jeho tlamu rozřízl kolem celé hlavy, potom bychom se bavili o dalším.“ Žena se opět snažila ke mně přistoupit. „Moment, dámo, máme tady dva metry dištanc nebo si zase nasaďte tu roušku, to není kvůli estetice, ale pokud chcete chránit nejenom sebe, ale i ostatní a chcete zabránit tomu, aby zbytečně neumírali lidé, tak udělejte, co vám říkám!“ Jinak si myslím, že je celkem v pohodě, že chodí s rouškou, ale slyšel jsem a četl jsem, že v Japonsku měli z této dámy přímo hrůzu a děs, protože se báli, že by mohla znetvořit jejich děti. No jo, to jsou celí Japonci, někdo jim rozřízne hubu, ale pomstít se potom chtějí spíše na těch nevinných nebo slabších. Stačí si připomenout Nankingský masakr, válečný zločin spáchaný japonskou císařskou armádou v průběhu sedmi týdnů po 13. prosinci 1937. Přesný počet obětí tohoto masakru není znám, ale nevím, jak by se třeba ještě dnes zachoval průměrný Číňan, kdyby se mu na ulici zjevila Kučisake Onna a ptala by se ho, jestli je krásná.
Když jsem se probíral svými horoskopy na rok 2018, tak mě docela zaujalo, kolik se dá zde najít zajímavých paralel k současným událostem. Když už jsme ale zavítali na území Japonska, víte, že Japonci vlastně vůbec nejsou žádní Japonci, jsou to Číňané, kteří kdysi dávno utekli z Číny a založili Japonsko a pokračovali jako Japonci. Často se také vyzvedává umění ninjů nebo nindžů a různá jiná japonská bojová umění. Víte, že když vznikalo Japonsko, tak šéfové Japonska vyslali družinu bojových mnichů, aby se podívali po světě, jaká bojová umění jsou nejlepší, aby se je naučili a přivalili s tím zpátky domů, do Japonska. No a nejvíce bojových fíglů a v podstatě celý základ budoucích japonských bojových umění se Japončíci naučili u nás a od nás, od Bohémů, protože jeden z pohanských slovanských kmenů, ze kterého jsme nakonec vznikli my, dnešní Češi a samozřejmě i Moravané, byl vlastně kmen nájemných vrahů a bojovníků a válečníků, kteří se docela vyznali v tlačenici, když šlo o rvačky a o boj. Na politiku, filosofii a náboženství už byli slabší, takže jako legionáři dokázali Češi srazit na kolena i mocné ruské bohatýry, ale taky dokázali pěkně zkurvit Bílou horu, nechali se dát do klatby a dodnes se diví, že se s nimi nikdo ve světě nebaví. No, ale kdyby se utkali japonský samuraj se středověkým českým bojovníkem s obouručním mečem, tak by šel samuraj přesvědčivě do kytek. Někdo říká, že Japonci jsou zvláštní, geniální, specificky sví a já nevím jací ještě. Podle mého názoru je to národ, který si už pomalu neví rady sám se sebou. Nechtěl bych mít ani Japonce, ani nikoho, kdo byť jen trochu myslí japonsky ve vládě.
Dnes jsem měl chat na blesku pro ženy, když už jsme u těch feministek, odpověděl jsem na 210 dotazů, můžete si to najít na blesk.cz – horoskopy – Ravenova májová věštírna. Ale není to povinná četba, na druhou stranu to hledat nemusíte a také se nic nestane.