Opět se na chvíli pohroužíme do bezedných hlubin lineárního času a nahlédneme do jednoho z minulých ateliérů, kde jsme umělecky žili, byli, tvořili a snažili se transformovat linerání čas v nekonečný čas cyklický. Potom se už nestárne tak zběsile rychle a máte toho času o něco více, než když sedíte v časové formuli jedna a řítíte se po přímce času lineárního. Je to tak, ale aby se mohl člověk věnovat všem těmto věcem, kterých je až nad hlavu, musel by mít k dispozici daleko více – ne času, ale peněz. Když bojujete s časem, tak začnete automaticky všechno přepočítávat na peníze, je možné, že člověk peníze vymyslel hlavně proto, aby mohl pracovat s časem. Na druhou stranu je ale pravda, že většina bohatých a nejbohatších lidí, které jsem měl tu čest ve svém životě osobně poznat, nijak zvlášť netoužila po dosažení delšího života, je to zvláštní, ale když se měli rozhodnout, jestli si budou sedět na penězích nebo budou mít k dispozici podstatně delší život, rozhodli se pro peníze. Je to věc, kterou asi neovlivním a vy ji neovlivníte též, ale je dobré vzít tuto skutečnost na vědomí a počítat s ní.
Když si tak lehce zavzpomínám na hodně bohaté lidi, možná i v jistém slova smyslu nejbohatší lidi, kteří prošli mým životem, tak jsem vždy víceméně obdivoval jejich životní filosofii. V podstatě nebyla o ničem nebo by se dala ve zkratce vyjádřit heslem – prachy, vztahy, rodina, zábava a dobré pití – konec cyklu, jde se na další. Někteří z nich byli nemocní, dokonce i dlouhodobě nemocní, nemohli se něčeho zbavit nebo jim něco krátilo dech i věk, ale nikdy se nesnažili se toho zbavit, alespoň ne v takovém tom smyslu, který bych si představoval v případě, že bych měl šrajtofli těhotnou prachama a nemusel bych přemýšlet, jestli za něco vyklopím deset nebo dvě stě litrů. Stejně tak, když jsme se bavili o možnosti prodloužit si život – řekněme si na rovinu, že jednoduché to není, ale není to ani neproveditelné, ale většina lidí prožije okamžik, kdy „kosa padne na kámen“, ve chvíli, kdy zjistí, že na to nemají. Samozřejmě, do fitka může chodit každý nebo skoro každý, ale ruku na srdce, pokud trochu rozumíte fyziologii a trochu jakémukoliv oboru, zabývajícím se zdravím, tak na první pohled vidíte, že nástroje, které se ve fitku používají, jsou škodlivé až přímo vražedné. Pokud chcete chránit sebe i ostatní, tak jediná cesta, jak pokračovat, když omylem vstoupíte do fitka, je opatrně opět vycouvat, zavřít dveře a už se tam nikdy nevracet. Neříkám, že všechny přístroje jsou blbé na 100%, některé by se daly předělat nebo upravit tak, že byste se na nich mohli vycvičit klidně třeba v obřího siláka, mávajícího v každé ruce se stokilovým závažím, ale, jak jsme si již naznačili – stálo by to peníze. A čas. Jak vždy s lehkým úšklebkem opakuji, většinou jsme schopni dát dohromady akorát ten čas, i když čas, který máme, jsou peníze, které nemáme. Zlepšováky? Mám jich dost, nebojte, ale zveřejňovat je? Proč bych to dělal? Až se jednou stane, že stejné nebo podobné nápady, jaké mám já sám, když se cvičení, tréninku a rozumné výživě věnuji od svých dvanácti let, bude mít i někdo, kdo bude současně mít i dost peněz na realizaci geniálních nápadů, tak třeba lidstvo zažije další krok nebo i přískok ve své vlastní evoluci.
Stejně je to vždycky divný pocit, když si vzpomenu, jak jsem tomu či onomu bohatci doporučil koupit nějaký zajímavý pozemek na zajímavém místě a potom jsme mluvili i o tom, jak by se ten pozemek dal využít, použít, zhodnotit, to se už většinou bohužel nestalo, i když uběhlo třeba i deset nebo patnáct let a potom bohatec náhle zemřel (většina z nich byla mladší, než jsem já, to je také zajímavé) a občas se stane, že jdu kolem zakoupeného, ohrazeného, popřípadě i jménem označeného pozemku, který jsem kdysi dávno doporučoval ke koupi a ke zhodnocení a majitel je již dávno po smrti. Prostě je to divné. Stejně tak, když si vzpomínám, jak mi babička, druhá babička, děda, matka i fotr často a často také dost důrazně radili, co mám a co nemám dělat, co dělám špatně a čím si ničím, či rovnou likviduji zdraví a život – a všichni jsou už obrazně řečeno pod drnem, ve skutečnosti jsou už „rozptýlení“, takže po nich vůbec nic nezbylo, pokud se o nich nezmíním ve svých článcích, povídkách či knížkách, tak už se rozplynuli jako onen příslovečný prd. A je těch lidí poměrně dost, když jsem se nyní na chvíli zamyslel, tak jsem jich napočítal odhadem skoro padesát. Není to divné? Magická padesátka. Padesát lidí, které jsem znal a s nimiž jsem mluvil a kteří mi „radili“, co dělám blbě a jak bych to měl dělat správně a všichni už natáhli bačkory, někteří dokonce už před padesáti lety. Jdu si dát cigárko na balkon, snad mi to trochu zvedne náladu.