Povolání: jútuber

Tady jsem si vzpomněl opět na jedno klasické videjko, které jsme s kolegy youtubery natočili před více než deseti lety na téma „ohrožení učitelé“. Občas si říkám, jak ten čas rychle plyne, člověk se párkrát ohlédne a už se pomalu bude psát – „klasické videjko, které jsme s kolegy youtubery natočili před deseti tisíci lety…“ Co ještě včera byla historie, je dnes už prehistorie, včera „mladí“, předevčírem „staří jak uhlí“. No, není to zajímavé? Staří a neklidní. Snad se to uklidní…

Youtube je na internetu absolutní fenomén, vždycky jsem přemýšlel, kde může jedna firma vzít na netu takový mohutný prostor k ukládání videí? Samozřejmě, jako nezávislý nebo mladý tvůrce, či lépe řečeno videotvůrce nemusím svá stěžejní díla ukládat pouze na youtube. Mohu si pronajmout z obrovského internetového prostoru, nedohledného pozemku malou netovou zahrádku, podobně jako klasický zahrádkář v třírozměrné realitě, něco, jako mám já (argoni.com) a tam si mohu nahrávat od rána do večera, co budu chtít. Hm, má to ale několik háčků, jednak je to drahé jak sviňa, jednak je to malé, asi jako ona příslovečná, pronajatá zahrádka a poslední dost chmurná věc je, že o tom nikdo neví. Jasně, mohu mít své vlastní webové stránky, ale kdo a jak se to doví? Otázka za několik miliónů.

Založíte si kanál na youtube, něco nahrajete a hned máte třeba deset nebo dvacet zhlédnutí. Pro začátek to není špatné. Youtube ale má svá pravidla, někdy je i dobré si je přečíst, protože i když youtube, stejně jako facebook byl, je a bude zadarmo, tak pokud tam budete chtít se svými malými virtuálními kašpárky hrát velké, shakespearovské divadlo, něco vás to stát bude. Můžete si zaplatit reklamu, můžete se s youtube domluvit, že budete úzkostlivě kontrolovat obsah svých videí, aby odpovídal zásadám komunity, no, člověku se téměř na rty dere slovo „cenzura“ – co to vlastně je, ta cenzura? Cenzura je elegantní způsob jak i z celkem normálních lidí udělat totální, nesvéprávné blby. Například někdo něco napíše, nafotí a natočí a vy teď řeknete, dobrá, mohu to zviditelnit, uveřejnit, otisknout, vydat, promítnout na svém pozemku, na svých technických zařízeních, ve svých kinech a divadlech, ale, za prvé, musí jít pryč všechno, co připomíná sex, nahotu a jakoukoliv zmínku o holých prdelích v souvislosti s režimem, kterému tady vládnu a velím.

Cenzura nám zakazuje na něco se dívat, něco předvádět, o něčem si cokoliv přečíst, ale také o něčem psát. Musíme ideologicky chránit nejenom sebe, ale i ostatní. Pokud si nevím rady, je tady od toho Velký Cenzor, aby nám poradil, pomohl a aby vedl naše kroky. Abychom, do prdele, zase nepsali vulgárně jako dobytek. No, nemám, kurva, pravdu?

Nevím, jak jste na tom vy, ale mě dokáže pěkně nasrat, když mi někdo začne radit nebo dokonce doporučovat a přikazovat, na co se mám, můžu, musím nebo nesmím dívat a co smím a co nesmím číst. To je čistě moje věc a do toho mi žádné psychopatické hovado kecat nebude. Máme samozřejmě v naší společnosti i něco, jako soukromý majetek a tady plně uznávám, že pokud jde o auta, domy, vily, paláce, pozemky, tak nesmím bez souhlasu majitele zasahovat do jejich povrchové úpravy, nemohu nebo lépe řečeno nesmím popsat sousedovo auto reklamními slogany, že uzeniny z mého uzenářství jsou nejlepší, ale ani naopak nemohu na svůj barák umístit velkoplošný nápis, hlásající do dálky, že v příštích volbách volím ANO a komunisty. Pravidla to nejsou jednoduchá, občas mohou být i trochu zašmodrchaná a složitá, ale zpravidla je určuje majitel „dvorku“, majitel movitosti či nemovitosti, je to jako s tetováním, nemůžete si vybrat motiv a místo sebe nechat tetovat někoho jiného.

O své matce jsem již mnohokrát psal a vždy jsem se snažil ji podat ve světle pravdy takovou, jakou byla – nekulturní, závistivá, namyšlená, primitivní, nevzdělaná, psychopatická bytost. Jednou mi koupila, myslím, že to bylo na Vánoce nebo k svátku nebo k narozeninám, to je už dnes celkem jedno, stejně to udělala jen proto, aby nevypadala blbě před zbytkem rodiny, knížku od Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce. Matka v té době už byla ve straně, jak jsem občas později dával k dobru, že moje matka vstoupila do komunistické strany už pár let před jejím založením. Takže knížku od Josefa Čapka popadla a pečlivě ji prostudovala, jestli náhodou není ideologicky závadná. Matka v roli cenzora – a ejhle, přišla jí pod ruku kapitolka o tom, jak pejsek s kočičkou slavili založení Československé republiky a protože to podle tehdejšího vedení a velení komunistické strany nebylo úplně košer, teď ani nevím, co vlastně, jestli založení první republiky nebo fatální chyba, že u toho tenkrát nebyla komunistická strana na věčné časy a nikdy jinak, tak prostě vzala nůžky a celou tu kapitolu z knížky Povídání o pejskovi a kočičce vystřihla. Roztrhala, zmuchlala a vyhodila. Knížku jsem potom dostal, docela mě bavila, tak jsem si v ní říkal a samozřejmě jsem si zanedlouho všiml, že je tam pár stránek vystřižených a tak jsem se optal, cože se to přihodilo, dnes bych se asi zeptal, jestli tam nechybí kapitolka o tom, jak pejsek s kočičkou cvičili tantru, ale matka to tenkrát odbyla poznámkou, že tam byl text, který byl nevhodný pro děti.

Vím, že jsem z toho byl trochu nesvůj, protože jsem ke knížkám měl vždy velkou úctu, inu, po letech, když mi už bylo bohatě přes dvacet a moje matka celý svůj život pracovala s knihama a mnohokrát mi říkala, že se s knížkama musí zacházet opatrně, tak jsem si vždycky říkal, ježíšmarjá, ta je blbá, jak štoudev a jednou jsem se jí zeptal, co by si myslela o člověku, který by z knížky pomocí nůžek vystřihl několik stránek. Máti se úplně zděsila, pro pána Lenina, to by musel být ale absolutně nekulturní vandal! No a já jsem z knihovny vyndal knížku o pejskovi a kočičce, ukázal jsem jí zbytky vystřižených stránek: „No a tys to tady udělala. Jseš tedy nekulturní primitiv? Nikdy v životě jsem tu kapitolu nečetl… a asi ji ani číst nebudu,“ no a nečetl jsem ji dodnes, takže jsem se nikdy nedozvěděl, jak pejsek s kočičkou slavili výročí založení Československé republiky, ale ani se necítím nějak vděčný své matce za to, že mě před něčím uchránila. No a o tom je cenzura. Stačí jedna blbka nebo jeden idiot a přidělají vám starostí, že se jich do konce života nezbavíte.

Jak jsem teď sledoval pomalý, leč nekompromisní nástup youtuberské cenzury, tak se celá řada youtuberáků ozvala, že takhle tedy ne, že s tím nesouhlasí a že by raději odešli ke konkurenci, kdyby tedy nějaká byla, zatím ještě není. Ve hře jsou navíc ještě nejenom mocenské plány, které vždy patří k velkým organizacím, ale také hra o peníze, které na youtubku budou vždy souviset se zpracováváním reklam. V základě je všechno celkem snadno pochopitelné, ale pokud se na to budeme dívat očima zkušeného esoterního psychologa (teď jsem málem napsal „psychopata“), tak se najednou plácneme do čela a zvoláme: „A hergot! Vždyť mi tady vlastně neřešíme nic jiného, než známý generační problém!“

V zásadě se v každé společnosti vždy jedná o to, že dorůstající mladá generace se snaží nahradit generaci starší, která už má svoje vlastní zaběhnutá pravidla, která jsou vždy tak trochu „bezzubá“, popřípadě „okleštěná“. Starší generace se hodně řídí takovými těmi zaběhnutými pravidly, tohle se dělá a tohle se nedělá a to i podle nepsaných zákonů společenské etikety. Natáčíme videa třeba na téma, jak jsme byli se školou na hradě Bezděz a jak nám tam cestou nahoru pan třídní málem zkolaboval, ale nakonec jsme všichni zdrávi došli a měli z toho ohromnou legraci.

Příslušníci mladší generace nám sem cpou videa typu Pět fotografií, které když uvidíte, tak z toho budete dva dny blít a nebudete to moct zastavit. No a v tom je tak trochu problém. Moje matka si tenkrát vůbec nemohla vzpomenout, že mi kdysi z knížky vystřihla několik stránek, možná by tak nanejvýš dokázala uznat, že se zachovala jak debil, ale to by bylo asi tak všechno. Za to si rohlík v Lidlu nekoupím. Staří si bohužel nepamatují a ani si to nebudou pamatovat, kdy se začali projevovat jako „staří“ – a možnost domluvy a jakékoliv spolupráce je bohužel nulová. Z toho je nutné vyjít a podle toho se i zachovat. Navíc je úplně zbytečné hrát si na hrdiny, čímž ale nechci říct, že jsme už na konci cesty, vedoucí k jakémukoliv dalšímu pokračování lidské evoluce.