Tak máme nového ministra zdravotnictví. Kdysi dávno byl v komunistické straně, čili komunista, já jsem kdysi dávno proti komoušům bojoval, kvůli tomu mě také vyhodili z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích v roce 1969, nakonec jsem musel emigrovat do tehdejšího Západního Německa, odkud jsem se vrátil v roce 1990 a protože jsem přišel prakticky o všechno, tak jsem musel ve svých 43 letech začínat prakticky z nuly (majetek a byt mi zabavili, náhradu jsem žádnou nikdy nedostal), ale říkal jsem si, to je dobře, že jsou komouši na hlavu poražení, teď tady budeme vládnout my, co jsme proti nim houževnatě bojovali. Jenomže jsem kupodivu tady nesehnal žádnou práci, nedostával jsem nikdy žádnou podporu, ani jsem nesměl používat své auto, což byl jediný „majetek“, který jsem v té době měl a nesměl jsem podnikat, ani pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná, protože jsem neměl čistý trestní rejstřík – v nepřítomnosti jsem byl odsouzen na dva roky natvrdo za nedovolené opuštění republiky. Potom až za sedm let jsem dostal od pantáty Husáka, který tehdá byl prezidentem Československé republiky, prezidentskou milost. Povolení k práci jsem dostal až v roce 1992, do té doby mě bohužel většina jiných podnikatelů dávno předběhla, Kellner už zakládal své lichvářské koutky po celém světě, Schleé měl svá vydavatelství, Kudláček kormidloval Annonci, doktor Knot měl svůj Nei-report, já jsem ještě neměl kde bydlet. Najednou bum, bác, plesk – a ejhle, komunista je v europarlamentu a teď na postu ministra zdravotnictví. Tak si říkám, do prdele, k čemu vlastně byla ta havloidní sladkokyselá pseudorevoluce? Ať se stane cokoli, tak vždycky z toho mám jen posraný život, není to divný? Ale neberte to tak, že bych si zoufal, zatím se ještě rozhodně nehodlám odprásknout před ministerstvem zdravotnictví. Už se ví, kdo si to tam, celkem nedávno tomu, pokusil ustřelit palici? Docela by mě zajímalo, proč se to tak pečlivě tutlá. No nic, nebudeme nad tím ještě lámat hůl.
Třeba se časem dovíme něco chytrého, již jsem se o tom jednou ve svých článcích na argoni.com zmiňoval. Stále dokola si opakujme svěží mantru, že říct se dá cokoliv, napsat se dá cokoliv, proto také je naprosto zbytečné se rozčilovat, že jsme zaplaveni množstvím přiblblých konspirací, hromadou nesmyslů, přívalem pitomostí, které nemají žádný rozumný ani racionální základ. Není to chyba internetu a není to ani chyba sociálních sítí.
Kdybyste chtěli mít záruku, že všechny zprávy a rozhovory, které můžete sledovat v televizi nebo v rádiu, popřípadě na internetových serverech budou mít státní punc pravdivosti, tak s největší pravděpodobností skončíte na psychiatrii.
Každý člověk od rána do večera slyší a vidí takové množství informací, že kdyby se projevoval jak debil a věřil by všemu, co se k němu donese, tak by skutečně za pár dní skončil jak debil. Přitom je ale dobré vědět, jaké je venku počasí, jaká je předpověď na odpoledne, do jaké práce to vlastně chodíme, jakým dopravním prostředkem se tam dostaneme, kolikátého je, kolik je hodin, kde seženeme jídlo, pití, popřípadě i cigarety, kde si můžeme nakoupit, popřípadě obstarat toaletní papír, oblečení, boty, zubní pastu a co máme přitom mít nataženýho na hubě. Samozřejmě je toho ještě daleko víc, víme, že nemůžete po ulici chodit nahatý nebo s flaškou kořalky v ruce, nesmíme nahlas vykřikovat pochvalné poznámky na téma terorismu, nesmíme se projevovat rasisticky (i když máme tu demokracii) a víme toho prostě tolik, že by to vydalo na pěkně tlustou knížku.
A teď mi řekněte, kde jsme se to všechno dozvěděli? Zřejmě asi z takzvaných informačních zdrojů. A jak to, že víme, že to skutečně platí a dokážeme pravdivé zprávy rozeznat od falešných zpráv a často se nenecháme ani zmást, když se náhodou změní trasy vozidel hromadné dopravy. Prostě se většinou doptáme a dojedeme tam, kam potřebujeme.
Myslím, že poučka nebo odkaz či jak to nazvat, „lidé bděte!“ platí dnes více než jindy, ale rozhodně bych se nebál ani šíření fejků, ani šíření hejtů, ani šíření poplašných zpráv nebo divokých konspirací. Člověk, který je poučen, jak se zprávami zacházet a jak k nim přistupovat, není v žádném speciálním ohrožení, ani nemusí mít strach, že by pod přívalem různých debilovin (jinak se to snad ani nazvat nedá), ztratil rozum. Když nám někdo bude doporučovat, abychom nosili čepičky z alobalu, abychom se vyhnuli rakovině mozku díky záření 5G, je možné se na to samé zeptat ještě jiných lidí, jaký mají oni na tu věc názor, vyslechnout si, co si o tom myslí, i když je pravda, že většinou má na tu samou věc deset lidí jedenáct názorů a potom si na daný problém udělat svůj vlastní názor.
Řekl bych, že je dobré mít člověka, o kterém jsem přesvědčený, že je chytrý, ne-li přímo moudrý a zkušený a k tomu i sečtělý, má dobrou paměť, je víceméně, ale raději spíše více nestranný, netrpí zjevně žádnou duševní poruchou, není to psychopat a umí v diskuzi používat argumenty – a s tímto člověkem je dobré prodiskutovat všechno, co mi není jasné.
Neříkám, že je jednoduché takového člověka najít, znám spoustu rodin, kde je hodně lidí pohromadě, ale těžko bych z těchto lidí vybíral někoho, koho lze označit jako skutečně moudrého a důvěryhodného, možná by se takový mohl vyskytovat v počtu, relativně odpovídajícímu jednomu exempláři ze sta, ale vzhledem k tomu, že rozumné názory začínají mít cenu zlata a možná ještě větší, vyplatí se v tomto směru uvažovat, přemýšlet, hledat a zkoumat.
Vždy, když někoho hodnotíte, nedávejte důraz na to, co pouští z huby, spíše se snažte vidět, co za dobu své existence dokázal, co se naučil, komu pomohl a hlavně co on(a) sám za sebe a pro ostatní vytvořil, vybudoval, popřípadě napsal. Inteligentní lidé bývají psaví. Ne nadarmo to výzkumníci a vědci mají skoro v erbu – napiš a publish!
