Vždycky, když si někdo začne myslet, že je něco víc než ostatní, tak je ve vzduchu cítit závan psychopatie. Mnohokrát jsem se bohatýrsky bavil nad tvrzením, že člověk je tvor společenský, ale jakmile se dostane k penězům, které mu dovolují někde navždy zmizet, tak někde navždy zmizí. Vždycky, když někdo začne pronikavě bohatnout, tak začne kolem sebe stavět vysoké ploty a přestává se bavit s každým na potkání. Dostat se k vysoce postaveným lidem je proklatě těžké. Pokud jste se o něco podobného někdy pokoušeli, určitě mi dáte zapravdu. Kdy jste měli naposledy možnost poplácat Andyho po zádech nebo si promluvit se starým Klausem o užitečnosti roušek?
Četl jsem článek o českém miliardáři, který si prý přísně chránil své soukromí, nedával žádné rozhovory, nenechával se fotit a prostě se držel stranou. Nevím, jak by ho označil copywriter z filmu Na dotek (Closer), který psal nekrology pro pohřební ústav. „Střežil si své soukromí“. Na druhou stranu, jeho americký obchodní kolega o něm mluvil jako o člověku, který je úplně normální a pořád dokola mluví o své rodině.
Bylo krátko po polední přestávce. Pacienti, kteří se dostavili na odpolední psychoterapie, stáli před zavřenými dveřmi do společenského sálu Vtom se mezi nimi objevil doktor Mrázek, vedoucí psychoterapeut se svým malým, asi pětiletým synkem. Klučina se zvědavě rozhlížel, potom se zastavil a zvučným hláskem pronesl: „Tati, to jsou ti blbci?“
Kdyby měl Guru Jára smysl pro business, tak by natočil své pojetí tantry na video a prodával by je jako umělecký film. Režisér Guru Jára se svou Jántrou by měl daleko větší úspěch než nadrženec, který se snaží ošukat své klientky. Nejde ale o šukání, jde o celkovou situaci, gynekolog též občas zaboří prstík do své pacientky, kdyby ale totéž udělal třeba učitel matematiky, tak by to tak zcela košer nebylo.
Nad Aljaškou létají s bohatými turisty profesionálové a všechno je jištěné sledováním pravidelných signálů z helikoptéry přes satelit. Kdyby po pěti minutách došlo k tomu, že by se žádný signál nekonal, byl by hned vyhlášený poplach a k místu posledního signálu by vylétl roj záchranných vrtulníků a helikoptér. Když ale na tři hodiny zaspí obsluha, co má satelitní signály sledovat, tak se to těžko vysvětluje. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se v následujících dnes zjistilo, že žuchnutí vrtulníku do sněhové peřiny přežili všichni, ale čekání na záchranu v třeskutém mraze přežil jenom ten, co měl tři termotrika na sobě.
Ono je v této historce hromada věcí, které vůbec nesedí a když jsem o tom mluvil ještě s jinými borci, kteří si též mohou dovolit najmout si v zahraničí helikoptéru s pilotem, třeba, aby se prolétli nad mořem a podívali se k sousednímu ostrůvku, tak většina z nich řekla: „Co bych lezl do něčeho, co může spadnou, když se můžu válet na pláži?“
A když přišla řeč na to, že bohatci na poslední okamžik změnili pilota vrtulníku, ozvalo se lehké pokašlávání: „To je hloupost, žádný pilot se nechce ocitnout v nesnázích. Na poslední chvíli je ale vždy dobré vyměnit vrtulník.“