Je to už hodně dávno, co jsem chodíval na pravidelné procházky se psem, přesněji řečeno se stafíkem Jackem, každý den jsem chůzí v soustředných kruzích kolem baráku až do poloměru několika kilometrů trávil několik hodin. Každý den, tedy denně. Věnoval jsem svému zvířeti (teď mám na mysli jen Jacka) skoro dva roky svého času, života, kariéry, času, který jsem mohl věnovat něčemu jinému a to není povzdech rozmazleného fracka, který je natolik sobecký, že nechce pomáhat druhým, dělal jsem to pro Jacka rád a s nadšením, ale tím se nijak nekompenzovala ona, již výše zmíněná ztráta času. Vzhledem k tomu, že jsem se v devadesátém roce vrátil z téměř desetileté emigrace a o všechno jsem přišel, neměl jsem kromě batohu s náhradními ponožkami vůbec nic, navíc jsem nesměl podnikat ani pracovat samostatně, protože jsem až do roku 1992 neměl čistý trestní rejstřík, byl jsem odsouzen na dva roky nepodmíněně za svévolné opuštění republiky a všechno, co jsem zde zanechal, tak nějak podlehlo buď zubu času nebo nenechavým ručkám bolševiků, známých a příbuzných, asi jsem se měl věnovat hlavně tomu, abych si našel práci nebo si zajistil pravidelný přísun financí, místo bezcílných procházek jsem si měl hledat byt a snažit se ve svých třiačtyřiceti začít budovat něco jako pracovní kariéru nebo cestu k zajištění šťastného důchodového stáří. To, že jsem se místo toho staral o deset lidí nebo přesněji řečeno tvorů, kteří byli kolem mě a čekali, co udělám, se mi nakonec docela slušně vymstilo.
Ano, již několik let píši horoskopy pro Blesk, pro tento rok 2021 jsem pro Blesk dokonce i natáčel videa (Blesk pro ženy), každý měsíc mám velké „bleskové“ horoskopy na www.blesk.cz a každý měsíc ještě odpovídám na dotazy na „bleskovém“ chatu. Teď jsem si právě napsal na zítřek na 1. dubna chat na www.blesk.cz. Takhle se to zdá naprosto jednoduché, ale když si to sami zkusíte, můžete snadno zjistit, že je to buď poměrně docela složité nebo rovnou neproveditelné. Děkuji za pochopení.
Když chodíte pravidelně na procházky se psem, začnete si všímat lidí, kteří také chodí s nějakým čoklem, to je prostě zákon pozornosti. Seznámíte se prostřednictvím psů, dostanete se do stádia, kdy se poznáte, když máte každý svého hafana u sebe, ale ještě se nepoznáte, když se náhodou potkáte na jiné ulici a jste bez psů. Může se potom stát, že na sebe chvíli zíráte, hergot, my se asi odněkud známe… ale odkud? Asi jako když potkáte v tramvaji prodavačku z Lidlu nebo jinou, středně populární osobu či lidovou modlu.
Zažil jsem hodně lidí, které jsem potkával s pejskem a protože já sám jsem takhle pochodoval s Jackem skoro 16 let tak jsem samozřejmě zažil i to, čemu se říká „vývoj“ nebo „plynutí času“. Objevíte někoho, kdo se začne v davu pejskařů objevovat s malým štěňátkem, potom si na něho zvyknete, ze štěňátka se stane dospělý klacek – já jsem se takhle seznámil s borcem, který měl pitbulici, já jsem měl staforda a slovo dalo slovo – a protože to byl ajťák, stal se z něho tvůrce našich prvních stránek www.argoni.com. Ze štěňátek vyrostly obludy a jak jsme se tak dávali spontánně dohromady, byli jsme najednou banda čtyř, občas pěti majitelů bojových psů. A potom se stalo, že se na společnou procházku jeden nedostavil, potom se přestal objevovat druhý a když jsme se náhodou potkali na autobusové zastávce, tak se zarudlýma očima prohlásil něco v tom smyslu, že „mladá“ nebo „mladý“ to už má za sebou, nádor, rakovina, nedalo se s tím nic dělat, než nechat kámoše uspat, aby se netrápil.
Někdy se člověk nic moc nedoví, může si jenom domýšlet, když jsem s Džekysem obíhal panelák, potkával jsem v parčíku starou paní, která silně napadala na jednu nohu, nosila berli a chodila s takovým malým, chlupatým tvorem, kterému říkala Dášenka. Jack k Dášence občas zvědavě čichnul a nějak mu nelezlo do hlavy, co by to asi tak mohlo být. „Ona zrovna hárá,“ říkala paní, „raději půjdem,“ a vesele se odpotácela. Podobný scénář se odehrával, ne-li skoro každý den, tak každý týden, Dášenka pořád hárala a paní balancovala na francouzské berli. Tak nějak z různých stran jsem se dozvěděl, že paní žije sama v garsonce a že nikoho nemá a jak tak plynul čas, tak jsem si najednou uvědomil, že jsem ji už dlouho neviděl. Ani hárající Dášenku.
No, nebudu vás dlouho napínat, prostě jsem tu paní s Dášenkou už nikdy neviděl – a člověk hodně dobře tuší, co se asi stalo nebo odehrálo, nevíme jen podrobnosti, ale s největší pravděpodobností asi musela paní do nemocnice, chudák Dášenka do útulku a už nebylo žádné cesty zpět. Někdy si myslím, že pěstování psů je asi nejsmutnější záležitost, na kterou lidi přišli.
Pořád a donekonečna to opakuji, že čas letí strašně rychle, prožijeme několik zajímavých okamžiků, občas možná i takových, že by člověk chtěl vyslovit zaklínadlo, vteřino stůj, ale všechno zajímavé je obvykle strašně rychle pryč a už se to nikdy nevrátí, což je na celé věci asi to nejděsivější.
Jak se říká, čas, který máme, jsou peníze, které nemáme – celý svůj život jsem se snažil odhalit cestu za nesmrtelností v jednom těle, popřípadě, za zpomalením stárnutí. Přišel jsem na celou řadu zajímavých věcí, to si ještě necháme na jindy, ale jednou z takových, řekl bych nejzajímavějších věcí bylo zjištění, že bohatí lidé, tedy takoví ti skutečně bohatí, většinou zvysoka prdí na jakékoliv metody prodlužování zdravého života, jejich jediným životním cílem byly, jsou a budou peníze, popřípadě peníze a plytké zábavy. Jako kdyby jim vůbec nezáleželo na životě. Už jsem tady vyprávěl o jednom z nejbohatších Čechů, kterého jsem docela dobře znal, o Fíďovi Schlée. Byl stejně starý jako já a zemřel v roce 1918, v březnu, den před svými sedmdesátými narozeninami. Vždycky, když jsme mluvili o cvičení a meditacích, které člověka nakopnou, aby mohl opět vběhnout do ringu a nabízel jsem mu v tomto směru spolupráci, přece jenom se tomu věnuji už přes šedesát let, tak to vždycky odmítl s tím, že co se má stát, tak se stane. No, nakonec se stalo v podstatě to, co se stát nemělo a měl to za sebou.
V poslední době jsem si všiml, s jakou bravurní lehkostí umírali nejbohatší finanční mágově při pádech s vrtulníkem.
Francouzský miliardář a poslanec Olivier Dassault, kterému bylo devětašedesát let, přišel o život při nedělní havárii vrtulníku poblíž letoviska Deauville v Normandii na severozápadě země.
Při pádu helikoptéry u bahamského ostrova Grand Cay přišlo o život sedm Američanů, mezi nimiž byl také uhelný magnát a miliardář Chris Cline.
Zemřel nejbohatší Čech, podnikatel a filantrop Petr Kellner. Šestapadesátiletý majitel finanční skupiny PPF nepřežil nehodu vrtulníku v aljašských horách. Pohřeb podnikatele, jehož majetek odhadl časopis Forbes na více než 290 miliard korun, se bude konat v rodinném kruhu.
27. října 2018 havaroval vrtulník AustaWestland AW 169 krátce po vzletu z King Power Stadium. Na palubě bylo 5 lidí, včetně majitele klubu, miliardáře Vičaje Srivadtanaprapchy. Nehodu nikdo nepřežil.
Na jihu Polska havaroval vrtulník, ve kterém zahynul podnikatel Karol Kania, zakladatel a majitel firmy, patřící v Evropě mezi největší výrobce substrátu pro pěstování hub. Jeho jmění bylo odhadnuto na 3 miliardy korun.
Vrtulníky a helikoptéry s miliardáři padají jak švestky a stejně do nich pořád dokola lezou. Navíc ještě padají většinou na takových místech, kde se dost těžko dělá technická kontrola šrotu, který po dopravním prostředku zůstane. Těžko se potom zjišťuje, jestli nehoda proběhla „podle pravidel“ (vrtulníky prostě občas padají) nebo tomu někdo trochu pomohl. Ale jsou to zajímavá témata k zamyšlení.