Již od útlého dětství jsem si říkal, že asi bude dost důležité, co se naučím a čemu se budu věnovat. Vždycky, když se nás někdo jakožto miniaturních dětí ptal, tak co, omladino, čím chcete být? Tak každý hned nadšeně ječel, že chce být buď strážníkem, popelářem, prodavačem, kytaristou, bubeníkem nebo řidičem autobusu, já jsem většinou chtěl být buď spisovatelem nebo chemikem, vědcem, bláznem z laboratoře.

To jsem ještě netušil, že se stanu astrologem nebo lépe řečeno, na slovo vzatým astrologem, který píše horoskopy pro bulvár a do tisku a na různé reklamní materiály a tiskoviny. Ano, dá se říct, že máme hodně astrologů, namátkou bychom mohli jmenovat různé astrology třeba i celou hodinu, ale je otázka, k čemu jim ta jejich astrologie vlastně je. Vždycky jsem chtěl vidět především výsledky – máš použitelné výsledky? Tak jsi dobrý. Nemáš použitelné výsledky? Pak tvoje práce a tvoje Umění za nic nestojí.

Když jsem tak přemýšlel, jestli bych se mohl stát soustružníkem, to chtěla hlavně moje pitomá matka, ta furt do mě hučela, hele, hned naproti přes ulici máme TOS (to bylo ještě v Rakovníku), továrna obráběcích strojů, tam bys mohl jít do učení… No dobře, hned za rohem byla Rakona, kde se vyráběly prášky na praní a kus dál se zase vyráběly dlaždice a já jsem přemýšlel, proč je moje matka tak blbá, že by byla spokojená, kdybych skončil jako manuál, proč se nesnažila, abych šel studovat, na střední a na vysokou? To přece nebylo normální?

Tady nešlo o to, že bych opovrhoval manuální prací nebo řemeslem, ale říkal jsem si, že pokud mám nějaké schopnosti a pokud mám možnost se něco naučit, tak proč to aspoň nezkusit? Proč mám hned od začátku začít koncem a vrhnout se na kariéru pomocného dělníka? Který si navíc moc peněz nevydělá a to snad ani na stavbě.

Tak trochu to všechno popisuji ve své předpředposlední knížce Psychopat v rodině. Napsal jsem ji hlavně jako poselství pro všechny, kteří přemýšlí, čím se kdy budou živit a co by se mohli nebo měli učit a naučit, aby měli alespoň částečně jistotu, že vždy si něco najdou, ať už to bude zaměstnání nebo samostatná práce, která jim poslouží jako obživa.

Nakonec jsem si vybojoval střední školu, i když sama moje přiblblá matka se byla přimluvit u přijímacího komisaře, aby mě nevzali. Takže na střední školu v Rakovníku mě nepřijali, přestože jsem skončil základku se samými jedničkami, měl jsem vyznamenání a doporučení pro studium střední školy. Na Rakovník vzpomínám jen v tom nejhorším, mám jej v myšlenkách jako zatuchlé hnízdo komunistů, které by zasloužilo srovnat se zemí a zasypat vápnem.

Nakonec jsem celkem bez problémů absolvoval Střední školu v Novém Strašení, to je asi dvacet kilometrů od Rakovníka. Hororem bylo dojíždění. Abych se alespoň minutu před osmou dostal do školy v Novém Strašecí, musel jsem v Rakovníku vstávat nejpozději o půl šesté ráno, potom jsem švihal ještě se třemi dalšími podobnými nešťastníky na vlakové nádraží, odkud jel asi v šest hodin ráno vlak do Lužné.

Ve čtvrt na sedm nebo tak nějak jsme vystupovali z vlaku v Lužné. Většina z vás asi ani neví, kde taková Lužná je, ale to je v pořádku, Lužná za nic nemůže, měli tam docela příjemnou, jen trochu studenou čekárnu, kde jsme dřepěli něco přes hodinu, až mezi půl osmou a třičtvrtě na osm přijel vlak – spojení do Nového Strašecí. Za deset minut osm jsme už strašili ve Strašecí a autobus nás ještě pět až sedm minut vezl z nádraží na náměstí v Novém Strašecí.

Přeběhli jsme náměstí a za pět minut osm otevíral školník, který se jmenoval Halada, říkali jsme mu Halada z Badrů, školní vrata a my se vrhali do šaten, které připomínaly americký filmový kriminál pro nenapravitelné zločince. Za minutu osm jsme se hroutili do školních škamen (čili do lavic) a vyučování mohlo začít.

Ve škole vás nenaučí hrát na kytaru, nenaučí vás ani prodávat a užívat drogy, nenaučí vás fotografovat, nenaučí vás nic zajímavého, co se dá později využít v životě sexuálního maniaka, nenaučí vás ani natáčet videa a nenaučí vás ani vydělávat peníze a hlavně si je chránit.

V ten samý den, kdy jsem odmaturoval, jsem nasedl do autobusu, který mě z Nového Strašecí odvezl rovnou do Prahy, kam se naši mezitím přestěhovali a byl to takový docela zvláštní osvobozující, odlehčený pocit, konec bydlení v Rakovníku, konec školy v Novém Strašecí, konec příšernému vstávání a cestování vlakem, ale opět jsem byl na prahu nových rozhodnutí. Co dál? Čemu se věnovat? Dojíždět do Rakovníka do TOSu nebo si najít práci na stavbě nebo jít studovat vejšku? Vzhledem k tomu, že v té době ještě jinochům, jako jsem byl já, hrozila povinná vojenská služba, což by byly další dva roky časově v řiti, rozhodl jsem se pro vysokou školu. Na studium na vejšce se dával odklad.

Nicméně, proč to povídám, protože jsem se už v té době projevil jako malý génius, řekl jsem si, co se v mládí naučíš ve stáří jako když najdeš a začal jsem houževnatě cvičit (jen tak pro zajímavost, Schwarzenegger je stejně starý jako já), kromě cvičení jsem začal studovat na Vysoké škole chemicko-technologické na Praze 6, v Dejvicích, naučil jsem se hrát na kytaru, tedy nejenom mlátit do strun, ale studoval jsem i klasickou kytaru a hraní podle not, to se později mnohokrát hodilo a ještě když jsem chodil na základku, to mě bylo asi tak jedenáct, dvanáct jsem se začal učit psát na psacím stroji.

Psaní na stroji byl ve své době absolutní fenomén, protože to málokdo uměl, takže když jsem se naučil skutečně hodně rychle psát, tak jsem vždycky našel příležitost, kde se se svými rychlými reflexy uplatnit. Na škole pořád někdo potřeboval napsat diplomovou práci, popřípadě se musely sepisovat vědecké práce a publikace, na katedře bylo stále co opisovat nebo psát podle diktátu, všechno jsem zvládal. Později, když jsem se dostal ke Krátkému filmu, kde jsem potom dlouhá léta pracoval jako režisér, jsem psal scénáře, filmové povídky a později i scénáře pro televizi. Polovinu slavných pořadů na Nově s názvem Peříčko jsem napsal já.

K tomu všemu jsem se díky odbornému vedení svého kmotra pana Sekaniny a jeho rodiny naučil fotografovat. On sám byl nadšeným fotografem – a tenkrát se ještě fotilo systémem negativ – pozitiv, takže fotografování obnášelo též vyvolávání svitkových filmů a kinofilmů a práci se zvětšovacím přístrojem. Díky tomu, že jsem se stal mistram černobílé a kolorované fotografie a byl jsem schopen rychle psát scénáře jsem našel uplatnění u filmu a u televize.

K esoterice jsem přišel o něco později, když mě z politických důvodů (jakože za trest) vyhodili z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, šel jsem pracovat ke Krátkému filmu a potom jsem v roce 1982 lehce a svěže emigroval do tehdejšího Západního Německa. Jen tak pro zajímavost, dostal jsem se do spolupráce s Americkým Hustlerem Larryho Flynta, kromě toho jsem pracoval pro nejbohatší rodinu na světě, pro rodinu Marsovu (pokud znáte čokoládové tyčinky Mars, tak jste doma) a po návratu do Čech v roce 1989 jsem tady několik let oživoval vědění o esoterice a tantře (psal jsem do všech možných časopisů, nejvíce asi do Astra) a začal jsem vydávat knížky a publikace, kterých jsem vydal snad asi šedesát, je to příšerná síla, že se ve svých publikacích nevyznám ani já sám.

Prošel jsem snad všemi časopisy, všemi televizemi, celou řadou rádií a všude jsem mluvil o esoterice, magii, astrologii, rituálech a samozřejmě také psychologii a tantře, řekl bych, že v mnoha směrech jsem byl tady, v Čechách první, ovlivnil jsem „magickou scénu“ a dodnes sepisuji horoskopy pro Blesk, Dobrou kartářku, pro www.otevrena.cz a pro Blesk pro ženy, vydávám další a další knížky, všechno na jeden veledůležitý námět – co dělat, abych se v životě neztratil?

Když to všechno shrnu, tak vzhledem ke stavu techniky a vzhledem k tomu, v jaké společnosti žijeme, se mi jako velmi důležité a užitečné projevilo to, že jsem se naučil rychlostí blesku ovládat klávesnici počítače, pokud potřebuji něco sepsat nebo napsat, může to být článek, kniha nebo odpověď na jakoukoliv konzultaci, týkající se výkladu tarotových karet s přihlédnutím k astrologickým konstelacím, tak na to potřebuji řádově minuty, nemusím se na to nijak zvlášť soustředit, klávesnici ovládám, aniž bych se na ni musel dívat a mohu se plně soustředit na jakýkoliv řešený problém.

Další veledůležitá věc je zvládnutí výkladu tarotových karet. Výklad je něco jako psychoterapie, popřípadě psychoanalýza a slouží hlavně k řešení problémů, na které většinou člověk, když bojuje sám za sebe, nestačí. Není pravda, že kartář nebo kartářka vám nemohou říct nic nového, nikdo není tak chytrý, aby všechno viděl sám za sebe správně a neomylně. Výklad má často alespoň inspirovat k novým myšlenkám a ke správnému rozhodnutí. Výklady karet, popřípadě konzultace nemůže samozřejmě dělat každý polointeligent, ale na druhou stranu je pravda, že udeřit hřebíček na hlavičku, jak se vtipně lidově říká, může i člověk nevzdělaný, nepříliš intelektuálně schopný a psychicky labilní.

Všechno je věcí cviku, zkušeností a správného vedení. Jak říkají Němci – Übung macht Meister. Cvičení dělá mistra.
Takže je docela zajímavé, když tak nad tím přemýšlím, kolik lehce netypických věcí se podepsalo na mojí životní dráze nebo kariéře nebo jak to nazvat. Vždycky jsem zkoušel naučit se věci, které se takzvaně dají prodat. Fotografování, rychlé psaní na klávesnici, cizí jazyky, abych byl schopen se domluvit a porozumět alespoň anglicky a německy, vykládat tarotové karty a sestavovat horoskopy.

Nikdy jsem se jako idiot nehrnul nahoru za pochybnou kariérou, jako to například dělal můj psychopatický strýc, který dosáhl největšího životního úspěchu, když se stal vedoucím dálnopisného oddělení Rudého práva Na poříčí, naproti Bílé labuti. Když vyjdete z Bílé labutě a podíváte se na protější barák, tak tam sídlilo bolševické Rudé právo a úplně nahoře je takový obrovský byt a ten patřil mému komunistickému strýci, bratru mé matky. Moje máti tam pracovala také, já jsem bolševiky nesnášel, měl jsem je rád jak osinu v prdeli, proto jsem raději emigroval a díky tomu jsem dvakrát ztratil rodinu a dvakrát jsem musel začínat od příslovečné nuly. Bylo to zdržení, které se už nedá nijak dohnat, ale asi bych nejednal ani podruhé jinak.

Esoterika vždy souvisela s uměním a se stavitelstvím. A samozřejmě s psychologií. Jsou lidé, kteří se řežou smíchem, jen když slyší slova jako magie, rituál, esoterika nebo meditace. Přitom si myslím, že kdyby měli postavit jakoukoliv gotickou katedrálu (to nejsou církevní stavby, ale esoterní), tak by se zase mlátili smíchem všichni kolem. Jak svou drobnou úvahu krátce po půlnoci ukončit? Napadá mě celkem užitečný citát – Hic Rhodus, hic salta. Volně by se to dalo přeložit jako, nekecej a předveď!