Dnes ráno jsem si zběžně přečetl zprávy a vzpomněl jsem si na jeden vtípek, který se tradoval už za bolševika – sedí chlap na palouku v lese, živě masturbuje, současně k tomu popíjí z flašky vodu a občas si znalecky povzdechne, kdepak, ženský a chlast, to je moje…
Odkaz na poučný článek – ZDE –
Jak vždycky a stále marně říkám, všechno by se mělo řešit pokud možno individuálně. Co platí pro jednoho, neplatí nebo málokdy platí pro všechny. Jak jsme si to říkali s tím vlakem, který vás odvezl z Prahy do Kolína – existence jednoho takového vlaku ještě zdaleka neznamená, že všechny vlaky, které vyjíždějí z Prahy, jedou do Kolína. Proč je to tak těžké pochopit?
Problémy, jaké mají v součačasné době dvojice, které nejsou sezdány a jsou z různých, bohužel právě nepříliš kompatibilních států, řeším ve své praxi skoro každý den. Dříve to bylo jednoduché, stačilo sednout na vlak nebo nastoupit do letadla a za pár hodin byli spolu a když je to nebavilo nebo museli odjet za prací, tak prostě jeli a v podstatě nebylo co řešit. To, co se děje dnes je doslova hrůza, ale na jednu stranu jsem tak trochu rád, že si to konečně mohou lidé za á uvědomit a za bé i trochu prožít, co jsem musel sám doslova trpět od roku 1990. Žil jsem v té době v Německu na hranicích s Holandskem s manželkou, oba jsme byli v Německu zaměstnaní, to bylo ještě za tatíčka kancléře Kohla a po čase, v roce 1985 se nám narodil syn Daniel.
Syn se narodil, byl zdráv a vesel, ale zrovna v té době jsme neměli moc peněz, tak musel Daniel přespávat v papundeklové krabici od televize, ale tomu se tenkrát taky nikdo nedivil, hlavně, že jsme byli zdraví. Potom jsem si našel docela dobrou práci a mohl jsem si koupit dvě auta a sám ze svého financovat velký byt, který měl dva balkóny, dole jsem měl garáž a synka jsem dával do soukromé školky, kde se rychle naučil německy, takže jsme i doma často mluvili více německy než česky a tak to šlo až do roku 1989, kdy se v listopadu začali v Praze shromažďovat lidé, cinkající klíčemi a v politice se začalo měnit herecké obsazení a všichni byli nadšení. Měl jsem v té době v Německu statut azylanta, přeškrtnutý německý pas, ale nechtěl jsem konvertovat na Němce, z Česka jsem odešel kvůli politické situaci, ne proto, abych mohl v Německu vychovávat synka v bedně od televize, takže jsem si na československém vyslanectví v Bonnu zažádal o český pas, který jsem obdržel a německý „azylantský“ pas jsem vrátil. Synek měl jít v roce 1990 poprvé do školy, jenomže na imigračním ouřadu ve Viersenu mi bylo sděleno, že pokud nebudu mít práci, tak mi nedají povolení k pobytu. Shodou okolností jsem zrovna byl doma, protože jsem měl nějaké zdravotní potíže, což jsem v podstatě měl po celý svůj život po nepodařeném očkování proti tuberkulóze v ranném dětství, navíc jsem chtěl pracovat a pokračovat ve svém soukromém boji proti psychopatům a proti komunistům opět v Československu a to se ukázalo jako neřešitelný problém a (v kanceláři tehdy seděli takový dva němečtí floutkové, klidně by mohli hrát nácky ve filmu) a floutkové mi řekli, že mi prostě vízum a povolení k pobytu (ve vlastním bytě, který jsem si platil ze svého) nedají. Nepomohly ani argumenty, že jsem šťastně ženat a že syn půjde ten rok do školy, takže bych u toho chtěl také být. Vypršelo datum a musel jsem hodit do auta pár věcí a vycestovat do Těžkoslovenska. Na hranicích mi německý pohraničník nebo co to bylo, řekl, že když nyní překročím hranice, tak se zpátky už nedostanu a zřejmě mi už ani nedají další vízum. Jaksi jsem nechápal, ale nebyl čas to řešit, tak jsem řekl čus a jel směr Praha.
Nebyl čas cokoliv řešit ani později, takže jsem od té doby svého syna neviděl, samozřejmě jsem nebyl ani u toho, když šel poprvé do školy, nebyl jsem ani u ničeho dalšího, co se týkalo mé rodiny, na dálku jsme se i rozvedli, takže v současné době jsem já Čech, moje bývalá manželka a syn jsou Němci, no, ještě, že nejsme ve válečném stavu, jinak bych je musel vzít do zajetí nebo bych je mohl oficiálně odprásknout.
V roce 1990 byly šílené návaly na německé ambasádě, tam jsem neměl vůbec šanci se dostat, ani kdybych tam přespával ve spacáku, navíc jsem se na to ani necítil, co se týká fyzické kondice, zdatnosti a vytrvalosti. Tak jsem alespoň Německo proklel, tenkrát jsem na adresu našich západních sousedů poslal kletbu v tom smyslu, že když se neumí chovat k azylantům, kteří mají na azyl právo (koneckonců, druhou světovou válku rozpoutali Němci – a díky nim také vznikl celý východní blok a díky nim jsme se dostali do područí ďábelského Sovětského Svazu a krvelačného největšího masového vraha na světě Stalina, tak ať ještě mají s azylanty a s migranty co nejvíce veselo. Tenkrát jsem ještě ani neměl představu, jak by to mohlo probíhat, říkal jsem si, nechám to na osudu, jakým způsobem moji kletbu provede, ale ať to znamená konec tisícileté říše, když se, pacholci neumí slušně chovat ke slušným lidem, ať si taky něco užijí.
Jde mu o vztah nebo o sex? Je to podobné, jako kdybych se ptal, jde mu o peníze nebo o radost z toho, že dostal u nás pracovní místo? Vztah mezi mužem a ženou (pokud se nyní budeme věnovat hlavně heterosexuálním párům) je vždy založený na sexu. Z čeho jiného by měl vzkvétat, růst a kynout? Vztah muže s partnerkou, to není kamarádství nebo přátelství či známost nebo obchod, to je spiklenectví, které už nemůže být hlubší, pokud se jedná o sexuální souznění. Jakmile začne něco v partnerství haprovat, jakmile se objeví prvky disharmonie, jde vždy o disharmonii nebo neporozumění v sexu. Pokud bude harmonie v sexuálním soužití, bude i harmonie celková, co víc v tom chcete hledat? Stejně tak, když se vyskytne disharmonie mezi přáteli nebo mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tak vždy půjde o nespokojenost, která bude mít své ohnisko v penězích, ve financích, pro jednoho nebo pro druhého nebude v rovnováze rovnice má dáti – dal (nebo má dáti – ale nedá). Tento svět je skutečně až neskutečně jednoduchý, motivace jsou a bývají naprosto jasné a jestli se dotyčný či dotyčná ubírají správným směrem, je hned vidět. Nebo takhle – většina lidí v okolí, to vidí jasně, často to nevidí pouze ten, kterého se to týká. Na této smutné pravdě jsou založené psychoterapie – sejde se skupina lidí, kteří si hodinku povídají o svých problémech a o tom, jak každý vidí svoje problémy v porovnání s problémy ostatních. Je to jednoduché, ale velmi účinné. Nepotřebujete žádné neuroly nebo antidepresiva, stačí se ze svých starostí vykecat a je z vás skoro superman, nadčlověk.
Takže, jak jsme si byli právě naznačili zasahují současné problémy až nezdravě do životů lidí, o které se jaksi nikdo kompetentní nestará a nezajímá a právě v tom je náš politický režim nelidský. Samozřejmě v tom hraje roli i to, že většinou na vedoucích místech v politice sedí staří, zkušení psychopati, na které prostě nemáme. Jak to, že součástí voleb není také něco jako „zkušební lhůta“ pro zvoleného politika nebo možnost odvolání? Jeden americký soudce, který byl celkem dobrý a udělal báječnou kariéru měl jednou dopravní nehodu, šlehl se při ní do hlavy, v nemocnici ho dali jakž takž do pořádku, ale psychicky v pořádku nebyl. Díky té nehodě se začal projevovat jako psychopat, vynášel srandovní rozsudky, posílal nevinné do vězení a grázlům zase všechno promíjel, podle toho, jakou měl zrovna náladu. Protože se jednalo o americké soudy, nikoliv o české, začalo to kolegům být divné, nakonec si prosadili, aby šel na psychiatrické vyšetření (to vůbec nevím, jak to dokázali, ale prostě to dokázali) a nakonec byl zproštěn svého jmenování soudcem, šel do parku krmit holuby a dostal doživotní zákaz lézt oficiálně na veřejnost. Takhle nějak by to mělo probíhat a ne z toho ještě udělat dědičnou funkci bez možnosti vyhazovu.