V životě jsem nikdy moc nesoutěžil (teď jsem málem napsal nesouložil, ale správně je „nesoutěžil“), protože mi to připadalo naprosto zbytečné. Proč bych si měl dokazovat, že jsem v něčem (momentálně) o něco lepší, protože v soutěžích je to vždycky jen „o něco“. O pár desetin vteřiny rychlejší nebo bych získal devět bodů, zatímco „soupeř“ jen osm. Jsou to prostě voloviny. Soutěže (zdvíhání těžkých břemen) jsem se zúčastnil jen třikrát v životě a bylo to jen proto, že jsem byl součátí jakéhosi sportovního kolektivu, tak jsem nechtěl trhat partu, ale vím, jak mi to bylo nepříjemné, i když jsem třikrát za sebou vyhrál a viděl jsem, jak jsou ostatní kyselí, což mi zase žádnou zvláštní radost nepřineslo, tak pro příště jsem se tomu již vyhnul. A cvičil jsem si raději jen tak, sám pro sebe. Akorát jsem si občas neodpustil pronést nějakou sarkastickou poznámku jako například, hm, to, co zdvihneš, zdvihnu i s tebou, ale když si ten druhý myslel, že kecám, tak byl klid a neměl náběh na infarkt.
Samozřejmě ale, to, že nemám rád soutěže, neznamená, že bych se v životě nesnažil být v něčem zajímavém nejlepší nebo alespoň hodně dobrý. Zdvihání těžkých břemen je taková disciplína celkem na prd, protože v praktickém životě to nemá moc velké uplatnění, je to spíše metoda porovnání sil a to nejlépe sám se sebou, protože, když vím, že jsem vloni zdvihl 250 kilo a letos nemůžu pohnout se šedesáti kily (je to jenom příklad, neděste se) tak je asi něco lehce v nepořádku a měl bych se nad sebou zamyslet. Nebo začít sepisovat závěť.
Jedna taková docela zajímavá věc, které se ostatně pilně věnuji prakticky celý život, je psaní na klávesnici. Zpočátku to byla klávesnice psacího stroje, v současné době je to již jenom a pouze klávesnice počítače. Ale taky dobrý. Ne-li ještě lepší.
Když někdy píši o tantře, jindy zase o tao-józe nebo sexuální magii, tak je to v podstatě vždy celkem jedno, protože jedno, jak druhé, tak i třetí vychází z prodlužované sexuální excitace a nemusí se vždy jednat o masturbaci, ať již pečlivě naplánovanou nebo živelnou, až zbrklou, ale třeba i o to, jestli máte v ložnici nad postelí obrázek Ježíška s Pannou Marií, jak krmí holoubky nebo od Renoira Nahou ženu na slunci (to jsem měl já v době svého dospívání přímo nad postelí). Moje babička, matka mé matky často brblala, že není vhodné, aby taková sprosťárna (tím myslela Renoira) visela nad postelí dospívajícího jinocha. Nevím, proč se nepřišla zeptat. Mně to nevadilo vůbec, naopak bych řekl, že tento obraz přispěl k mému pozdějšímu zalíbení v umění a ve světě umělců a jejich modelek.
Protože jsme byla taková zvláštní, téměř až umělecká rodina, měli jsme doma také několik psacích strojů. Naši byli celkem bohatí nebo movití, ani nevím, jak se to správně řekne, prostě měli peněz dost i na různé peachoviny, které normální člověk většinou ke svému průměrnému štěstí nepotřeboval. Jinými slovy jsem měl možnost hrát si s jedním z nejlepších tehdejších psacích strojů zn. Consul a tak jsem se na něm naučil celkem rychle psát. Bavilo mě psát různé povídky, články, fejetony, popřípadě i pohádky a tak jsem tím trávil mnoho svého volného času a když jsem přišel na nápad, posílat svá díla do různých časopisů, tak mi je tam začali otiskovat – a byl za to dokonce i honorář, takže jsem si brzy zvykl na to, že jsem něco vymyslel, rychle napsal, poslal do redakce a za pár týdnů mi pošťačka přinesla prachy domů, stačilo jen podepsat dodejku a nikdo se už na nic neptal.
Později, jakmile jsem vstoupil na akademickou půdu, jsem rychle poznal (mojí devízou byla vždy rychlost), že akademici jsou celkem inteligentní lidé, v praxi ale spíše nepraktičtí. Vědec, inženýr, doktor, docent, prosfesor nebo i systémový inženýr, popřípadě virolog, prolog, neurolog, kandidát všech věd umí něco vymyslet, většinou má každý z nich na všechno svou vlastní teorii, ale neumí o tom napsat zprávu, článek, pojednání, odbornou stať, kolikrát neumí napsat ani dopis nebo odbornou, populárně vědeckou úvahu, umí o tom pohovořit, ale to umí i dítě, odborníka dělají odborníkem publikace – napiš, publish. Publikuj nebo zemři, publish or perish, ve stručnosti lze říci, že podle současných zákonů, čím více vysoká škola nebo vědecké pracoviště publikuje, tím více vydělává. Jak má ale publikovat, když vědci jsou sice chytří, bystří a prozíraví, ale v drtivé většině jsou to klávesnicoví analfabeti.
Domluva a dohoda byla vždy celkem snadná. Vědci a akademici zkoumali, vyhodnocovali, diktovali na diktafony, popřípadě smolili jakž takž čitelné poznámky a já to přepisoval, psal a sepisoval a když jsme své síly spojili, tak z toho bylo takové množství publikací a článků a později i knížek, že jsme tím mohli převálcovat celou Evropu a možná i svět. Já sám jsem si moc nevybíral, takže jsem psal vědecká díla, skripta, pojednání, scénáře pro televizi i pro film a k tomu ještě povídky, fejetony, pohádky pro dospělé i pro děti, no to byla prostě síla, že když to člověk přepočítal na peníze, tak se ani nedivil, že jsem si dokázal na nové auto vydělat během tří týdnů. Ono i dnes, kdo to má, že jo?
Vždycky tak nějak jde o to, rychle poznat, kde jsou skuliny v trhu, kam by se člověk se svými schopnostmi dokázal nacpat. Potom zbývá už jenom to udělat.
Jak jsem tak pozoroval život, neboli, jak jsem tak monitoroval bzukot a cvrkot kolem, zjistil jsem, že málo lidí uvažuje podobným způsobem – dnes je všechno napojené na počítače, hlavně informační síť se táhne skrz všechno, co je napojené na internet a přesto, když jsem už mnoha lidem vysvětloval, jak důležité je naučit se rychle psát na klávesnici počítače (i když je pravda, že třeba sám Velký Bill Gates je klávesnicový analfabet nebo-li je spíše klávesnicový de Bill, ale on si to už může dovolit, naše možnosti jsou ve srovnání s Billovými možnostmi přece jenom značně omezené), tak, co si pamatuji, tak se do toho vrhla pouze jedna dívka, která měla za sebou ekonomku, takže něco málo se již naučila.
Trochu jsem jí poradil, jakým způsobem dělat kariéru, vrhla se do toho, udělala všechno, co jsem jí řekl a za dva roky už začala stavět rodinný dům za Prahou. Zaměstnání našla ve vydavatelství Stratosféra, kde rychle získala vlastní kancelář a stala se vedoucího celého oddělení.
Co se týká rychlosti psaní, tak je jasné, že právě na té rychlosti záleží a to je věc, na které jsem poměrně dlouho pracoval – úkol zněl, vypracovat trénink a cvičení, pomocí kterého se začnou zrychlovat naučené, čili podmíněné reflexy. Nu, řekl bych, že dílo docela vydařilo, zatím jsem samozřejmě ze svých poznatků o zrychlování reflexů nic nepublikoval, protože jsem v postatě zatím k tomu neviděl sebemenší důvod.
Tento článek jsem napsal hlavně proto, že v současné době si mnoho lidí myslí, že se na ně usměje štěstí, když se budou snažit prosadit se jako youtuber, bloger nebo influencer, rychle se naučí natáčet a číst texty před kamerou a najednou zjistí, že takových jsou ne-li tisíce, tak stovky určitě a už vzniká obrovská konkurence, ve které aby se prase vyznalo. Stále bude platit, že pokud chcete něco znamenat, tak budete muset zvládnout napsání knihy a to nejenom jedné – až jich napíšete deset, tak teprve potom se můžete ptát, jak to vypadá s vaší kariérou. Jasně, že můžete navzájem spolupracovat, recipročně se podporovat ve zdání úspěšnosti, ale skutečný úspěch se pojí pouze a jedině se schopností napsat rychle text (copywriter) a tento text co nejrychleji prodat, dokud je ještě aktuální. Máte o čem přemýšlet, pokud by vás k tomuto tématu cokoliv napadlo, můžete se mi ozvat na raven.argoni@seznam.cz – většinou odpovídám každému, kdo se ozve s jakoukoliv relevantní myšlenkou. Pokud se neozvu, tak se trochu zamyslete nad tím, jestli váš dotaz nebyl zbytečný, popřípadě jestli nebyl nad rámec diskutovaných problémů – například na otázky, jestli si najdete práci, popřípadě, jestli se udržíte v současné práci, si můžete nejlépe odpovědět sami, ale většinou stačí trochu přemýšlet.