Čemu věnuji svůj čas? Většinou tomu, že ostatní nabádám, aby si vážili svého času, aby si vážili svého života a pokaždé se trochu zamysleli nad každou maličkostí, kterou dělají a které svůj čas věnují.
Jak se praví v jedné písničce, čas je běžec s dlouhým krokem a jak říkával náš mladý (dnes již v důchodu) třídní na střední škole, čas letí jako jelen, který je do prdele střelen. Někoho občas, když se nad tím zamyslí, právě ta jelenovitost probíhajícího a ubíhajícího času dožene málem až k slzám, je fakt, že člověk, i kdyby se posral, když to řeknu takhle naplno, tak čas neovlivní, nezpomalí, nepozastaví… můžeme klidně od rána do večera, sedm dní v týdnu a 24 hodin denně řvát, vteřino stůj! stane se pravý opak.
Včera jsme byli na procházce, k tomu nám trochu mrzlo, potkali jsme spřátelené špice (malé) a vznikla z toho následující fotka.
Fotografování je takový zvláštní fenomén, někdo tomu říká koníček nebo hobby, jsou to vlastně opakované pokusy o zachycení času. Neříkám „zastavení“, to nejde, jak jsme si už řekli, ale zachycení určitého časového okamžiku, zachycení něčeho, co se s největší pravděpodobností už nebude opakovat, tady bych opět připomněl poučku o nemožnosti vstoupit do té samé řeky, ale vizuálně se můžeme kdykoliv vrátit k určitému okamžiku, který je zachycený na fotografii a připomenout si atmosféru, emoce, lidi a zvířátka a vlastně všechno, co se s procesem vzniku fotky spojilo.
Fotografování je v boji o zachycení věčně prchajícího času mocná zbraň, řekl bych. Sám jsem během svého života zhotovil desítky tisíc fotografií, je silně pravděpodobné, že i já sám, jako autor, jsem absolutně bez šance si je „někdy“ všechny prohlédnout, mnohé byly zmizeny, mnohé mě nějaký psychopat sprostě ukradl (vtipná narážka na mého bleskurychlého strýce), ale cením si na procesu tvorby i toho, že jsem se z většiny z nich mohl alespoň nějakou dobu radovat.
Vedle fotografování je v naší civilizaci zvykem, až přímo tradicí, zachování vzpomínek na minulost nebo prostě na věci, které se už staly, pomocí textu. To by se mělo tesat do kamene. Občas člověk přijde k různým slovním obratům, které by skutečně byla škoda zapomenout, od toho vznikaly „písemné památky“, poznámky, knihy a samozřejmě také časopisy a z hlediska zachování informací nám docela dobře slouží zápisy, kroniky, historické knihy a v dnešní době, probouzející se digitální umělé inteligence se prosazuje také internet se svými blogery, youtubery a influencery. Vše ve jménu zachování určitých časových okamžiků, ať už formou slovesnou, písemnou, mluvenou či formou obrazovou, nejhojněji samozřejmě fotografickou a (video)filmovou.
No, nebudeme si z toho dělat legraci, dříve prdel, ale jak jsme si právě řekli – schopnost vládnout slovům a schopnost zachycovat vizuální vjemy jsou v rámci boje proti entropickému působení věčného času těmi nejmocnějšími zbraněmi.
Jedním z nejnebezpečnějších monster, s jakým se můžete v současném zmateném světě setkat a které vás může vysát jak upír nebo pijavice jsou bezduché reklamy a prázdné, tupé texty, které vás pouze zdrží, nic vám nedají, ani vás nepotěší – a i když jim věnujete třeba jen pár vteřin, tak platíte svým životem, časem, který vám už nikdy nikdo nevrátí.
Chci si pustit video nebo někam zvědavě nahlédnout a najednou se mi na monitoru spustí nějaká reklamní debilovina (jinak se to ani nazvat nedá), tak na nic nečekám, nenechám se uchlácholit tvrzením, že za 4 vteřiny začne video, většinou se objeví další reklama, okamžitě celou záležitost vypínám a jdu od válu. Jinak se to totiž dělat nedá. Jen tak mimochodem, na televizi jsem se nedíval už asi dvacet let, na jakékoliv zpravodajství přibližně stejně dlouhou dobu. Máte pocit, že sledujete zaostalého, nekulturního člověka? Pokud ano, neprošli jste dalším krátkým testem na přítomnost psychopatie.