Je to zajímavé téma, o které je navíc stále větší a větší zájem, protože historky, ať už strašidelné, záhadné, nevysvětlitelné nebo městské legendy, urban legendy a samozřejmě i vesnické legendy stále budí zájem a provokují pozornost, ať už jsou skutečné nebo vymyšlené, popřípadě jen lehce „přibarvené“.
Občas je docela zajímavé zamyslet se nad otázkou, kdy jsme sami v minulosti zažili něco zvláštního, něco, co se dá jen těžko vysvětlit pomocí logiky nebo „zdravého“ selského rozumu. Jak už to psal Karel Čapek ve svých povídkách z jedné a z druhé kapsy, můžete najednou zjistit, že jste v něčem překonali světový rekord nebo jste omylem prošli zdí, zajímavé věci se prostě dějí, i když si jich nevšímáme.
Kdysi jsem bydlel v paneláku v sedmém patře, ve vedlejším bytě krátce bydlela žena, která jednou zničehonic v sebevražedném úmyslu skočila z okna, potom byl tento byt dlouho neobsazený, načež si jej pronajal obchodník s hudebními nástroji a měl tam uskladněné saxofony, klarinety, kytary a bicí nástroje, varhany a bůhví co ještě. Občas se v bytě zastavil, popadl třeba kytaru nebo kontrabas, popřípadě harfu a zase na pár dní zmizel.
Přišla další změna, kdy majitel hudebního skladu dal výpověď a odstěhoval se i se všemi nástroji. Byt zůstal prázdný, ale občas se tam někdo nastěhoval, ale nikdy v něm nevydržel déle než dva až tři měsíce a opět se odstěhoval. Lidé se tam střídali různí, jednou tam byla stará paní, ke které pořád jezdila sanitka, jindy tam byla mladá dvojice, která mi drze ukradla rohožku, ale tvrdila, že o ničem neví a potom byl byt opět dlouhé měsíce prázdný.
Do bytu o patro níž se mezitím nastěhovala paní, která byla hluchoněmá, s nikým se nebavila, tedy ani se o to nesnažila, říkal jsem jí Svět ticha, ona sama byla celkově taková plachá, když jste ji potkali na chodbě, tak se utíkala schovat, zásadně nikoho nezdravila. Dozvěděl jsem se, že jako dítě ohluchla po ruské vakcíně proti tuberkulóze, takových případů bylo u nás poměrně dost, akorát se o nich nikdy nemluvilo. A samozřejmě i nadále nemluví.
Potom jsem jednou v noci zaslechl na chodbě podivný hluk, vykoukl jsem ven a viděl jsem, že na chodbě se svítilo a hluchoněmá lítala po schodech nahoru, do sedmého patra, k nám a zase o patro níž, do šestého patra, kde bydlela. Když vyběhla nahoru, do sedmého, tak běžela ke dveřím prázdného bytu a začala do nich zuřivě kopat a mlátit pěstmi, jak se říká, jak hluchej do vrat. Bylo to v noci, asi tak ve dvě hodiny, ostatní nájemníci se začali též budit a vykukovali ze svých bytových jednotek, cože se to zvláštního u nás děje.
Zkusil jsem hluchoněmou zastavit a uklidnit, ale chovala se jak nepříčetná, jak pominutá. Musel jsem s ní důkladně zatřást systémem „před použitím protřepat“, než se trochu vzpamatovala a uklidnila. Potom jsem ji odvedl k ní domů a na papírek jsem napsal, co se děje? Źena začala vydávat divné skřeky, při nichž tuhla krev v žilách a na kus papíru mi napsala, že nahoře, nad ní, v tom prázdném bytě, je někdo, kdo dělá hrozný hluk, takový, že jí to doslova rve uši a jestli s tím nepřestane, tak na něho vyběhne s nožem. Nechápavě jsem na ni zíral. Jak může něco slyšet, když je hluchá jak poleno? A jak se může cokoliv ozývat z prázdného bytu, kde nikdo nebydlí a nic se tam nehýbe? A proč to nikdo jiný neslyší? Aby to nebylo jako ve filmu Šestý smysl, kdy by mi nakonec došlo, že hluchý jsem já, zatímco ostatní, i ti, které jsem zatím mylně pokládal za hluché, normálně slyší?
Stejná scéna se potom opakovala během následujících nocí ještě několikrát. Jednou dokonce začala postižená žena kopat i do mých (čerstvě umytých) dveří a musel jsem jí velmi důrazně vysvětlit, že její chování je už krajně nevhodné a neslušné a celé to nakonec skončilo tím, že ji odvezli na psychiatrii, kde byla několik týdnů na léčení.
Když se vrátila, tak byla zase taková, jako úplně na začátku, tichá, nenápadná, utíkala a schovávala se před sousedy a byl od ní klid. Zajímavé je, že s těžkým sluchovým postižením slyšela zvuky, které neslyšel nikdo jiný a že tyto zvuky měly vycházet z bytu, který byl sice přímo nad ní, ale byl naprosto prázdný. Před pár lety v něm byly uskladněné hudební nástroje, na které nikdy nikdo nehrál a ještě předtím z toho bytu vyskočila ona, výše zmíněná sebevražedná paní, která se tam ale také nikdy nezjevovala.
Normální člověk běžně slyší nebo vnímá vibrace od 16 kmitů za vteřinu až po 20 tisíc kmitů za vteřinu. Pomalejší kmitání, než je 16 kmitů za vteřinu se nazývá infrazvuk, je to taková docela děsivá část zvuku, protože při ní mohou praskat zdi a lidí se zmocňuje panický strach a šílenství. Četl jsem jednou zajímavý článek, kde autor uvažoval i o možnosti, jestli známé trouby z Jericha nebyly přístroje či stroje, upravené jako zdroj infrazvuku. Ano, bylo by to docela zajímavé vysvětlení. Infrazvuk ale člověk neslyší nebo nemá ten dojem, že by ho rušilo něco jako „zvuk“. Možná. Nevím to určitě.
Ultrazvuk též nevnímáme jako zvuk, i když se všechno kolem klepe jak babička. Člověku ultrazvuk údajně neškodí, pomocí ultrazvuku se vyšetřují a zobrazují na monitoru nenarozená miminka, ultrazvuk dokáže dokonale během několik vteřin vyčistit brýle, stejně tak dokáže ultrazvuková pračka dokonale vyprat prakticky cokoliv i bez použití chemických pracích prostředků, takže by to byl naprosto ekologický způsob praní, čili nás určitě ani neudiví zjištění, že výroba a použití ultrazvukových praček je zákonem zakázaná. Dají se použít pouze na čištění brýlí.
Když se stavěla zastávka metra Holešovické nádraží, bydlel jsem v Plynární ulici, číslo 29, přesně naproti dodnes stojící a fungující, známé hasičárně s výjezdem do Argentinské ulice. Přímo pod okny pokoje, kde jsem spal byla tramvajová zastávka, takže cinkání, zastavování, brždění a rozjíždění tramvají jsem měl za ta léta, co jsem tam bydlel, takříkajíc v kostech.
Jednou v noci mě probudily prapodivné zvuky, které se ozývaly z bytu, který byl přímo nade mnou. Já jsem bydlel v prvním patře, tenkrát se tomu občas říkalo zvýšené přízemí, protože úplně v přízemí byla drogerie a pod ní už jenom sklep, kde ve sklepních bytech bydleli též velmi zajímaví lidé, ale byt, ze kterého se začaly ozývat podezřelé zvuky, byl v druhém patře. Vzhledem k tomu, že byla jedna hodina v noci, bylo dost divné, že se sousedé pokoušeli stěhovat nebo alespoň šoupat po zemi, asi po parketách, zřejmě dost těžkou skříň, asi nějakou dubovou almaru a možná také gauč.
Stejně tak bylo divné, že se tím bavili skoro hodinu. Občas jim přitom něco upadlo, bylo slyšet i nespokojené mužské brblání a potom bylo najednou ticho jak v kostele. No, dobře, jsem člověk tolerantní, tak jsem to nechal být a nikomu jsem to ani neříkal. Příští noc se to ale opakovalo. Opět bylo naprosto jasně slyšet, jak šoupou po zemi skříň a gauč, jako kdyby se nemohli rozhodnout, kde a jak budou stát nebo k čemu je mají přišoupnout. Bylo slyšet i kroky, jako kdyby mi přímo nad hlavou chodil někdo v těžkých, zednických botech. Opět to trvalo něco přes hodinu, teprve potom zavládl klid. Příští den jsem neodolal a vyběhl jedno patro a u sousedů zazvonil. Nikdo neotevíral. Asi jsou v práci, řekl jsem si a zkusil to ještě několikrát odpoledne, ale opět nikdo neotevřel.
Když jsem šel domů, potkal jsem čirou náhodou správce, tenkrát se této funkci říkalo domovní důvěrník. Dali jsme se do řeči a já mu vysvětlil, proč se snažím dozvonit na sousedy a on povídá: „Ti jsou už týden na dovolený, přijedou až ten další týden.“ Potom jsme se bavili o tom, jak je možné, že když nejsou doma a nikoho v bytě nenechali, že tam může někdo stěhovat skříň a pohovku. Správce se zasmál a řekl, že to zní možná hloupě, ale jak se teď staví stanice metra Holešovické nádraží, tak oni tam samozřejmě vrtají do skály a protože vrtají i v noci, tak se ty zvuky šíří často i půl kilometru daleko, dostanou se do jakéhokoliv baráku a potom máte dojem, že to slyšíte přímo v bytě u sousedů a oni jsou v tom, chudáci naprosto nevinně. Stejně tak se může šířit i infrazvuk a částečně také ultrazvuk, i když ten se nejlépe šíří ve vodě, třeba skrz vodovodní potrubí, ale může se dostat prakticky všude. Když se do toho započítají ještě možnosti různých kombinací a kmitočtových interferencí, tak se vám může ozvat prakticky cokoliv odkudkoliv a kdykoliv. Tomu se zabránit nedá. Zkoumat šíření a transformaci zvuků může být sice zajímavá práce, ale kdoví, k jakým se přitom dobereme koncům.
Nakonec bychom se mohli dostat i k tomu, že podle všech náboženství a filosofických ideologií je „posvátný“ zvuk to, co nás oživuje a jednou se možná dočkáme nejenom návratu „léčení pomocí hudby, rytmu, zvuků a zpěvu“, ale i využití hudebního tranzu v boji proti pandemii. Prostě to, co se ve fyzice označuje jako „kmitočet“ bych nepodceňoval ani v přírodních vědách, ani v psychologii.