Podle definice je influencer kdokoliv, kdo díky své práci (většinou se jedná o zveřejňování článků, názorů, pohádek, městských legend, vyprávění, domněnek, bohapustého plácání nebo článků, které jsou již uveřejněné někde jinde), ovlivňuje myšlení a názory ostatních. Pokud je počet těch ostatních dvacet až padesát, tak se ještě nejedná o influencera pravém slova smyslu, ale když už můžeme mluvit třeba o desítkách tisíc sledujících, tak pozor, pozor, nová hvězda na youtube nebi právě vychází!
Sláva může člověka dostihnout prakticky kdykoliv a kdekoliv, stačí k tomu… no jo… co vlastně by měl člověk dělat, aby se stal slavným? Dříve to chtělo v něčem vyniknout, třeba aby se z adepta umění stal známý herec, zpěvák, malíř, spisovatel, režisér – a ostatní šlo už tak jakoby samo od sebe. Později stačilo naučit se rapovat nebo poskakovat na hudbu nebo co to přitom znělo, jako robot – a taky dobrý.
Již jsme zde několikrát hovořili o tom, že když někdo papouškuje nějaká moudra nebo psedomoudra, která dávno před ním pronesl někdo jiný, tak to budí větší pozornost a hned to má stokrát větší sledovanost, než když kdokoliv jiný mluví sám za sebe, popřípadě předvádí něco, v čem se mu jen tak někdo nevyrovná. Nevím, proč tomu tak je, ale vím, že to tak je. Influenceři tohoto jevu hojně využívají, když prostě čtou nebo recitují cokoliv, co najdou v temných zákoutích Googlu nebo v již uveřejněných krimi-příbězích.
V čem je tedy problém? Proč o tom píši? Protože jsou informace, které nepatří do ruky (nebo do huby) každému. Od toho, abychom byli informováni o důležitých věcech, by mělo být zpravodajství a zprávy by měli pouštět do světa redaktoři, novináři nebo prostě lidé, cvičení, vyškolení a studovaní v oboru zpravodajství, ne nějací influenceři typu „jedna paní povídala“, „říká se“ nebo „pan XY o slečně YX řekl, že blablabla…“
Abychom si rozuměli – zkuste si představit, že se o vás najednou bude mluvit – veřejně a bez zábran. Nějaký týpek vás začne psychologicky rozebírat a teď rozebírá jednu chybu za druhou, kterou jste udělali ve vztahu, popřípadě jak jste se nemožně chovali při rozvodu a že vám nebyly děti svěřené ani do střídavé péče. Bývalá manželka si na vás stěžuje, že jste násilník, kolikrát musela před vámi utéct ke kamarádce nebo k mamince.
Myslím, že je docela v pořádku, když se zmíním o jakékoliv zprávičce takzvaně „z tisku“, ale není moc dobré, když začnu „opisovat“ a citovat knížky, články a kriminální zprávy, zvláště pokud se na ně vztahují autorská práva. Lidi už pomalu začínají chápat, že když si na svém „pískovišti“ uveřejním svoje fotky, které jsem vymyslel a spáchal, tak je to něco jiného, než kdybych uveřejňoval cizí fotky, třeba Josefa Sudka nebo prostě kohokoliv, například z instagramu. Nepletu se do cizích informací, do cizích záběrů a do cizích fotek, maximálně, když něco stručně cituji, ale rozhodně neposuzuji, kdo se jak zachoval, ani nevytvářím konspirační teorie, kdo z koho, za kým a proti komu.
K tomu, aby někdo někoho veřejně „srazil na kolena“, od toho jsou novináři, kteří se ve svém oboru obvykle dobře vyznají a když už se pletou do politiky, tak se snaží být objektivní, popřípadě nám předhazují informace, které si sami můžeme později ověřit. Ale je to poměrně dost těžká práce, které normální, běžný influencer není schopný. Jestli někoho zajímají sérioví vrazi, tak to z něho ještě nedělá šampióna v oboru psychologie, stejně tak, když se někdo zajímá o partnerství a vztahy, tak se jen díky tomu nestane automaticky zkušeným poradcem v této oblasti.
Neříkám, že by se tohle a tohle mělo zakázat nebo že by se měly měnit zákony, nejsem psychopat, jen upozorňuji na věci, které je dobré mít na mysli, když na netu hledáte cokoliv, co stojí za přečtení nebo za zhlédnutí. Jakmile se mi snaží kdokoliv ovlivnit moje názory nebo se mě snaží o něčem přesvědčit, zvláště, pokud je to člověk, který sám za sebe nic nepředvádí, spíše jen anonymně poučuje v pozici nezasažitelného střelce, tak prostě, bacha na něj. Nebo na ni. Na délce pohlaví nezáleží.