Je to tak – přestáváme si rozumět. Všiml jsem si, byť již dávno tomu, že člověk je sice tvor společenský nebo se to alespoň o většině lidí tvrdí, ale ne každý se baví s každým. Jako národ například tvoříme jakýsi „jeden celek“, všichni jsme Těši a to nás češí, ale přesto jsme rozděleni na desítky různých ostrůvků, skupin, menších celků, tříd, popřípadě cechů, myšlenkově stejně postižených, zkrátka a dobře, klempíř se spíše pobaví s klempířem než s novinářem, stejně tak se popelář raději pustí do hovoru s pomocným dělníkem nebo s instaletérem, než s univerzitním profesorem, nositelem Nobelovy ceny za odvahu.
V organizaci je síla, to je něco, co chápe skoro každý, i když se to dost těžko vysvětluje, ale je jasné, že když se někde objeví armáda, tak pokud není zrovna naše, je nejlepší rychle někam zmizet a nepokoušet se přesvědčovat vojáky, aby se zase hbitě vrátili tam, odkud přišli. Proti armádě může nastoupit opět jedině armáda. Proti mafii se dá bojovat jedině opět ve spojení s mafií. Šachistický kroužek, i kdyby byl sebelépe organizovaný a do psychologických detailů propracovaný, by nám byl v boji s mafií platný jak mrtvýmu zimník.
Od útlého dětství si zvykáme, že patříme mezi předškoláky, školáky, pak patříme do určité třídy a a do jisté sportovní třídy, když se pustíme do učení, patříme mezi učně, pokud se rozhodneme studovat a nikdo proti tomu neprotestuje, jsme studenti. Nejenom, že jsme studenti, ale my jsme i mezi studenty, protože mezi ně patříme. Dělnická mládež a studenti se mezi sebou moc nemíchají a stejně tak se mezi sebou ani moc nebaví, podobně jako se třeba mezi sebou nebaví modelky a fotbalisti. Nebo se občas baví, ale jenom o něčem.
Složitá situace nastává, když něco píšete a chcete, aby si to přečetlo co nejvíce lidí. Když to píše modelka, tak píše většinou jako blogerka nebo influencerka nebo dcerka nějakého toho miliardáře, popřípadě jako youtuberka a čtou to věkově spřízněné duše stejného pohlaví, ale už to třeba nečtou důchodci nebo staší lidé, trpící obezitou a cukrovkou.
Složitá situace nastává i mezi redaktory, sloupkaři, fejetonisty, poznámkaři, blogery, vlogery, youtubery, protože pokud byste se domnívali, že navzájem dychtivě čtou, co kdo napsal, tak jste vedle, jak ta jedle, pokud je nějaká jedle vedle.
V době internetu, který snese obrovské množství textu a snese nekonečné hodiny bohapustého tlachání, předčítání, recitování, stěžování a diskutování a můžete své názory třeba i zhudebnit a směle z nich sestavit třeba dvacetihodinový koncert nebo hudební pásmo se sborovou recitací (to dříve nebylo, všichni tvůrci znají základní redakční radu, hele, trochu to zkrať, protože v časopisech a v novinách nebylo místo, sloupek byl prostě sloupek a poznámka pod čarou se musela vejít pod reálnou čáru).
Dříve byli spisovatelé, básníci, prozaici, redaktoři, potom se vynořili textaři, copywriteři a na druhé straně barikády byli čtenáři, posluchači, diváci. Dnes je to tak nějak všechno ve všem, stačí, když máte trochu času a rychle zjistíte, že něco napsat nebo natočit zvládne každý. Když vás nic nenapadne, tak prostě něco opíšete nebo můžete něco předčítat a nemusíte dál nic řešit.
Obecně by se nyní hlavní problém dal definovat slovy – komu se dá věřit a komu ne? Komu mohu věřit, když plácnout cokoliv může naprosto každý, i když je to třeba jen jeho osobní, dobře míněný názor? Určitým řešením by asi bylo, přehodnoti kritéria pravdy, lži, výmyslu, konfábulace, nápadu, inspirace, popřípadě dokázaného tvrzení nebo vědecké pravdy. Ale to si ještě asi zaslouží několik delších diskuzí a článků, abychom stále nenaráželi na problém, že jsme zavalení výmysly, všechno je lež a nejlepší je nevěřit nikomu a ničemu, ani když nám odpoví na otázku kolik je hodin nebo kolikátého zrovna je. Zůstaneme zatím u základního poznatku, téměř kritéria, že pravda je nahá.