Ano, je to a vždycky byl v mé branži trochu problém. Poradenství nebo životní poradenství, někdo má problém a teď to společně řešíme, hledáme cestu z bludiště ven. Občas pomohou tarotové karty občas pomůže astrologie, skoro vždy pomůže analogie a synchronicita, což jsou dvě taková zvláštní záležitosti, o nich ani moderní věda nechce moc diskutovat a v podstatě o nich nechtěli diskutovat ani známí a věhlasní filosofové, jako například Friedrich Nietzsche.
Většina lidí tak nějak chápe, když se řekne, každý je osudu svého strůjcem. Zasmějí se a řeknou, no jasně, je to tak, proč se modlit k vyšším silám, když v podstatě za všechno, co se dá označit jako „ztráta“ nebo „neštěstí“ si můžeme sami? Kdyby se pan sexuolog Petr Weiss (klikněte, čtěte a žasněte) řídil podle hesla, není pitomých řidičů, jsou jen pitomci za volantem, čili pitomec zůstává pitomcem, ať se nachází kdekoliv, stačilo dávat větší pozor a nemuselo dojít k nehodě, při níž zemřeli dva lidé. Ostatně i tito dva lidé se mohli snažit žít podle hesla, každý je svého štěstí strůjcem, v němčině je to hezky vyjádřeno, jeder ist seines Glückes Schmied, každý je kovářem svého štěstí (kuj štěstí, dokud je žhavé).
Je to takové zajímavé téma, nakolik vchází do našich životů osud, včetně debilních náhod, které nemůže nikdo očekávat a nakolik je všechno růžové, přičemž za všechny občasné vady na růžovém laku naší reality mohou jen naše chyby a mylná rozhodnutí. Mám se nechat očkovat, nemám se nechat očkovat, i když je to tak trochu sázka do loterie, risk je zisk, odvážnému štěstí přeje, no, nechtěl bych vidět, jak by přežil přednášku na téma, každý je štěstí svého strůjcem, lektor v Hirošimě nebo přednášející v ústavu pro záchranu týraných dětí.
Zajímavá je i otázka, jestli se skutečně dělíme na „nekonfliktní“ a „katastrofické“ typy, jak se nám to snaží namluvit esoterika, kterou již mnoho let s nadšením studujeme. V Německu, kde se obecně na vyšší síly moc nevěří, sledují Arbeitgeberové nebo Arbeitgébři, prostě zaměstnavatelé nezaměstnané žadatele o práci v tom smyslu, že dávají pozor, jak dlouho byli zaměstnáni, proč o práci přišli, zda byli propuštěni nebo měli pracovní úraz, popřípadě jestli sami způsobili nějakou nehodu a kvůli tomu museli z práce zmizet – a kupodivu se celkem brzy ze všeobecného pracovního a zaměstnaneckého chaosu ostře vyrýsovala skupina lidí, které nebylo možné označit jinak, než jako „katastrofické“.
Klasický katastrofický typ poměrně dost připomíná nešikovného hrdinu z amerických grotesek a pozdějších bujarých rodinných komedií. Od výbuchu plynového grilu na zahradě, přes přejetého psa u garáže až po hořící vánoční stromek, to všechno ilustruje snahu osudem prokletého souseda, známého nebo dokonce jediného nápadníka právě dospělé dcery stát se kovářem svého osudu. Nejhorší asi je, když se takový člověk stane něčím jako je životní poradce nebo si začne hrát na zasvěceného v různých časopisech, kde kecá lidem do vztahů a do sexu. Pak se dá říct jedině, potěšpánbu, i navzdory tomu, že jsme v zásadě ateisté.
No a když už jsme u těch špatně okovaných kovářových kobyl a bosých ševcových dětí, nemůžeme nevzpomenout na legendárního herce ve filmech pro zvědavé nebo spíše pro dospělé, pornoherce Rona Jeremyho. Po očku jsem ho sledoval desítky let, nebyl to nikdy takový ten chlap, po kterému se ženy ohlížejí a říkají si, hm, ten by stál za hřích. Jeden čas se dokonce v Hollywoodu říkalo, že pornoherečky obvykle udělají při natáčení svižného porna všechno, co se po nich chce, kromě dvou věcí – nechtějí souložit se zvířaty a s Ronem Jeremym. Slavný herec – pornoherec začal nedávno propagovat a prodávat svůj vlastní rum a docela se zdálo, že i když mu táhne na sedmdesátku, má za sebou úspěšnou kariéru a záviděníhodný kus života.
A najednou je tady zpráva, že Ron sedí v base kvůli znásilnění asi sedmnácti krásek a to už není žádná legrace, dříve sranda, protože by za to mohl reálně vyfásnout dvě nebo i tři doživotí za sebou. Což by i na zdatného pornoherce s mimořádnou výdrží bylo poměrně dost. Zase máme na talíři otázku, jestli jde o katastrofický typ na poli konzumní sexuality nebo je to řízení osudu, popřípadě selhání snahy o dosažení titulu Strůjce svého štěstí.
Ať už na to jde člověk z jedné strany, jako populární sexuolog s poměrně nudným stylem života nebo jako veleznámý pornoherec, obletovaný nahými dívkami a ženami (ale bez vlastní nahé asistentky), vždy existuje nebezpečí, že jak jeden, tak druhý, narazí na Osud, na blbou náhodu, která přehodí výhybku životní cesty na úplně jinou kolej. Na závěr se můžeme zamyslet ještě nad jedním, poměrně aktuálním tématem, pokud ještě bude k nalezení a nebude blokované. Musíte se na to vypravit podle klasického amerického filmu Už zase skáču přes reklamy, ale vyplatí se to.
A dostáváme se k tomu, proč se tento článek nazývá Seznamka. To je zase takové osudové prokletí mé práce, protože jsem nikdy nechtěl dělal seznamku, i když mi o tom mnoho lidí říkalo, jako že by to byl vynikající, až výborný nápad. Nikdy jsem si nechtěl hrát na osud a nechtěl jsem vybírat lidi k sobě, zvláště, když z toho koukalo třeba společné bydlení nebo dokonce svatba a děti, ale stalo se to a neříkám, že to bylo špatně, asi to bylo dobře, ale vždycky jsem chtěl, aby mí známí, přátelé, klienti nebo prostě lidé, kteří přišli na konzultaci, měli svobodnou volbu, aby si sami mohli vybrat. Zrovna tak teď, v současnosti mě jeden velmi dobrý známý požádal, jestli bych se nerozhlédl kolem sebe, kdyby se našla pro něho hezká, mladá žena, tak by byl tomu rád – sám za sebe má co nabídnout, práci má (pracuje v počítačové firmě), je nezadaný, svobodný, volný, bez dětí, prachy má, pracuje jak v Praze, tak ve Vídni, byty má a kdyby se dotyčná chtěla s ním setkat, tak by jí samozřejmě zaplatil i cestu do Rakouska a všechno ostatní, inu, jestli existuje náhoda jako synchronicitní analogie, tak ať se dotyčná ozve, něco s tím uděláme – i když, jak stále opakuji, nechci si hrát na seznamku, ani na pánaboha, který řídí naše osudy.
