I když jsem již mnohokráte četl o tom, jak fungují vakcíny a očkování, tak mi to stále není jasné. Chápu, že je možné do krevního oběhu nebo prostě pod kůži, přímo do těla stříknout nějaké sračky, co tam nepatří, oslabené bakterie, mrtvé mikroby, část nějaké biologické informace, popřípadě rovnou něco jedovatého, co člověka přímo hned nezabije… ale absolutně nikdo mi nedokázal vysvětlit, proč by mě to mohlo nebo dokonce mělo „posílit“? Chápu, že když se tělo setká s něčím, co je lehce negativní a tělo se s tím dokáže vypořádat, tak, pokud za tím účelem vyrobí (nevím ale ani kde by se to mělo vyrobit) nějakou protilátku, tak podruhé je už takzvaně „nacvičené“. Asi jako každý z nás, když se poprvé pořádně napije (alkoholu) nebo mu stoupne krevní tlak po první či druhé cigaretě, tak je to asi nejhorší, zatímco potřetí a počtvrté je to už zvyk. Už je to něco, co známe.
A to je právě to, co mi neleze do hlavy. Jak to, že neexistuje žádný jed, ani žádná „nevhodná strava“, na kterou by si člověk po prvním či druhém požití zvykl? Zlepšila by se mu imunita a i kdyby mu někdy později upadl rohlík s máslem a marmeládou do hnoje, tak by se v podstatě nic nestalo.
Dle mého přesvědčení není „výcvik“ jako výcvik. Mohu se trénovat v tom, že budu skákat lidem do řeči nebo pořád z větší a větší výšky, ale nikdy se „nevytrénuji“ na skok z pátého patra. Mohu vdechnout několik molekul kysličníku uhelnatého a mohu to přežít (například jako součást cigaretového kouře), ale nikdy nepřežiji noc v pokoji, kde se díky špatně táhnoucím kamnům nebo karmě, ať už koupelnové nebo své vlastní, osudové, zvýší koncentrace CO nad míru, která je smrtonosná pro všechny.
Nikdy se nestalo, že by sportovní šampión a nositel zlatých medailí vychoval z průměrných sportovců další šampióny a nositele zlatých medailí. Jak to bylo v jednom filmu o nejsilnějším muži světa, když se ho novináři ptali, jaký má trénink a co a jak cvičí. Zatvářil se udiveně, načež pravil: „Co bych jako měl cvičit? Proč bych měl trénovat? Já jsem prostě nejsilnější, já nepotřebuju cvičit ani trénovat!“
Jako dítě jsem byl očkovaný proti tuberkulóze, moje matka si někde přečetla propagační bláboly o užitečnosti očkování, bylo po válce a hodně lidí bylo nemocných a do tehdejšího Československa přijeli Norové, Finové a Švédové, respektive jejich lékaři s nabídkou, že proočkují obyvatelstvo, hlavně malé dětí, aby vymýtili zbytečné choroby. Do Deníčku dítěte si moje matka zapsala: „Mnoho lidí je proti očkování, ale já jsem pokroková matka, tak jsem nechala Mirečka (to jsem byl já) očkovat.“ Za dva týdny další zápis do Deníčku dítěte: „Mireček má tuberkulózu.“
Četl jsem docela zajímavý článek o největší známé pandemii takzvané španělské chřipky, kde autoři vyslovili podnětný názor, že za tuto pandemii nemůže ani tak „zmutovaný“ (co to, proboha, je? Mohou nám třeba ve školce zmutovat děti?) vir, ale očkování, do kterého se doktoři ke konci světové války s nadšením pustili. Čili očkování, po kterém zemřelo 20 až 50 milionů lidí. Nemoc se objevila jakoby náhodou na různých místech světa najednou (čili se nešířila z jednoho ohniska), umírali většinou nebo skoro výhradně očkovaní lidé, především vojáci a nebyla prokázána jakákoliv nebezpečná „nakažlivost“. Zřejmě se tedy skutečně šířila pouze „přes injekce“.
Jednu ze svých posledních knížek, Psychopat v rodině, jsem napsal ještě předtím, než se objevil koronavirus. V Psychopatovi se kromě mého strýce řeší také problém s očkováním proti tuberkulóze, které nikdy nikomu nepomohlo, stejně tak se nikdy nepodařilo vyvinout žádný lék proti tbc. Pokud se budete o tuto problematiku zajímat, tak zjistíte, že bojem proti houževnaté tuberkulóze se stále ještě zabývají Norové, u nás jsou v Thomayerově nemocnici (na plicním), ale řeší se i problémy s tuberkulózní nákazou, která se dostala do kostí, kde může přežívat třeba i dvacet let, aniž by o sobě dala vědět a potom člověka zabije, když je mu přes sedmdesát. Léčit se to pokoušejí podobnou metodou jako je chemoška při „léčení“ rakoviny.
Problém s dalším očkováním a s dalším průběhem kovidovy choroby je spíše problém sociální, politický, psychologický, psychosomatický, parazitický, psychotický a psychopatický. Je toho dost i na středně vzdělaného člověka.