Neříkám, že jsem staromilec, ba přímo naopak bych řekl, že mám rád všechno nové, zajímavé, zvláštní, ale i užitečné a práci zrychlující. Ne všechno, co je nové, ale musí být geniální. Proto mám i poněkud zdrženlivý názor na věci, které se zrodily díky digitalizaci našeho života. Nové pracovní pomůcky, které vytvořila doba digitální, kde v čele samozřejmě stojí počítače, laptopy (to je jako slangový výraz pro lapače vrcholných snů) a jistě i všechno, co je spojené s „počítačem“, dnes si už ani žádné auto bez počítače neuprdne, jsou svým způsobem zvláštní, řekl bych občas i nečitelné.
Klasické nástroje jsou kladivo, kleště, pilka, pilník, šroubovák, nůžky, nůž, zatímco typické nástroje v digitální době jsou mobil a noťas. Klasické nástroje jsou svým způsobem stabilní, popadnete kladivo a držíte v ruce kladivo. Stejně, jako když jste uchopili sluchátko klasického telefonu, pevné linky. Nikdy se nestalo, že byste najednou místo kladiva drželi v ruce pouhé „cosi“, co se nemůže vzpamatovat, protože se to právě začalo aktualizovat nebo se to automaticky vypnulo, popřípadě to začalo odmítat spolupráci, dokud nezadáte aktuální název a heslo.
Kolikrát se stalo, že jsem potřeboval rychle zapnout počítač – a nic. Výsledkem veškeré snahy byla kalná obrazovka, která na nic nereagovala. Nebo jsem popadnul mobil – a nic. Přes noc se vybila baterka. Ale ani po nabití ještě nebylo vyhráno – chtělo to PIN na zapnutí mobilu PIN kód SIM karty a pokud jste potřebovali někam rychle zavolat, tak se celé zařízení začalo aktualizovat.
Kolikrát se mi stalo, že jsem večer usínal nad obrazovkou nebo monitorem počítače a plesk a ťuk, něco jsem nechtěně zmáčknul – ale co? Prostě NĚCO(!) a obraz se převrátil na levý bok a nechtěl zpátky. Všechno jinak bylo tak, jak to podle mých představ být mělo, ale musel bych si k tomu lehnout na bok (samozřejmě na levý), abych mohl sledovat, co se na obrazovce děje. Co teď s tím? Vypnu, zapnu, restartuju, resetuju, volím všechno možné i nemožné, počítač se zapne jakoby nic, ale obraz leží na boku.
Již jsem mnohokrát psal o tom, že postrádám na počítačové technice tlačítko „zpět“, abych se dostal o krok dozadu. Některé programy to mají – Ctrl Z – a o krok ustoupíte od toho, co jste právě provedli, třeba ve střihacích programech. Jinak se ale s digitální technikou velmi snadno dostanete do nepřekonatelných potíží. To zatím ještě žádný vizionář nevymyslel, jak tohle zvládnout. Je to jako kdyby řemeslník popadl kladivo a najednou by místo kladiva držel v ruce vysušenou špejli. Co teď s tím?
Když digitální technika funguje, tak se s ní dá užít daleko více legrace, než pomocí klasických postupů, to zase ano. Jak jste si zřejmě již všimli, mám rád nebo se v tom dokonce vyžívám, když mohu dvě podobné nebo skoro stejné fotky zobrazit ve stylu stranové souměrnosti. Je v tom skryta symbolika lidské inteligence, ale nerad to vysvětluju pořád dokola, nicméně, k meritu věci – za pomoci grafického programu se vyřádím k absolutní spokojenosti, zatímco za pomoci klasického zvětšováku a nůžek na vystřihování fotografií se mohu přivést tak nanejvýš k pokusu o sebevraždu.
Hodně věcí se v poslední době změnilo. Hodně věcí, i když klasické řemeslné nástroje asi zůstaly stejné, i kdyby se jednalo o nástroje pro leváky. Třeba nebozez pro leváky, s tím se asi užije při práci legrace.
Trochu nepříjemná věc je, že když se kolem vás pohnou věci a najednou máte vercajk pro leváky nebo sice máte digitální techniku, ale chtělo by to přece jenom změnu – nová doba si žádá nové programy a nové postupy a vy jste už delší dobu naladění na určitý styl práce, který vás sice jakž tak uživí, ale není to, jak se říká na vyskakování, nejsou prachy na výzkum, tak nastává chvilka k zamyšlení. Proč asi šly firmy Jako například Mercedes a BMW nahoru? Byli jejich majitelé jasnozřiví géniové? Vizionáři typu Stevena Jobse?
Je to smutné, ale je to tak nebo by se také dalo říct, je to smutné, ale v podstatě, jak pro koho – Mercedes a BMW mělo pracovníky, kteří pro ně pracovali zadara. Byli to vězni koncentračních táborů, kteří mohli být šťastní, že nešli do plynu, ale mohli tak nějak přežívat díky práci pro rostoucí automobilky. A díky jejich práci měly firmy Mercedes a BMW dost peněz na výzkum a na hokusy-pokusy s novými technologiemi. Jak se říká, nic není zadarmo, vždycky je ale docela zajímavé, podívat se, kdo to zatáhl, kdo to zaplatil.
Trochu se tak poslední dobou cítím, jako kdybych byl BMW nebo Mercedes – nápady, plány a proveditelné intelektuální vize by byly, dokonce by se dalo říct, že by jich byl více než dostatek, ale mám dojem, jako kdybych dojel na překladové nádraží, končí úzkokolejka, dále vedou koleje s poněkud širší roztečí, vagóny jsou prázdné, ale nejsou síly ani prostředky na přeložení vizionářských nápadů. Prostě by to nyní chtělo buď schopného sponzora nebo dotátora vybaveného dotacemi, za jehož pomoci bychom se udrželi půl roku až rok naživu a mohli bychom se věnovat pouze své práci. Myslím, že bychom dokázali i jakékoliv investice či dotace, popřípadě smluvní půjčky vrátit, zřejmě i s určitým ziskem.
