Zde stačí kliknout a měl by tam být zajímavý článek o jednom z nejznámějších spisovatelů, kteří se věnovali pokračování života po smrti, včetně různých reinkarnačních teorií, prostě jak jsem to vždycky říkal – A wasted life is a good lesson for the next one, neboli promarněný život je poučením pro příště (to jsem vymyslel sám, díky). No, dobře, já jsem to vymyslel v letech 1975 až 1980 a v té době se o podobné nesmysly, alespoň tady u nás nikdo nezajímal – dokonce jsem o tom i něco napsal a slogan (nebojme se to tak nazvat) A wasted life is a good lesson for the next one, jsem použil jako nápis v jedné ze svých pozoruhodných koláží (dnes by to mohli nosit frajeři a frajerky na tričkách, ale asi mají vtipnější hesla), ale nepamatuji si, že by se o takových kravinách chtěl někdo bavit vážně. Prostě to byly blbosti, každému bylo jasné, že život má jenom jeden a až to zabalí, tak je definitivní konec, game over a žádné poučení a jedeme dál, ale jako fór dobrý…
Pan Moody je stejně starý jako já, skoro bychom mohli být jednovaječná, maximálně dvouvaječná omeleta… eh, pardon, dvojčata, takže mu celkem i rozumím, když mluví o tom, jak je důležité se hýbat, já k tomu ještě dodávám, že je důležité také meditovat a spojovat meditace s pohybem. To je vlastně základ mojí Magie života, neboli jediného způsobu, jak se co nejdéle udržet na tomto světě. Ale, jak jsem o tom už mnohokrát psal, lidi fascinuje smrt daleko víc, než prodlužování nějakého pitomého života a ještě k tomu bez možnosti jej opakovat.
Moody, kde máš nahou asistentku? Nemáš? No, tak to ti asi nezbyde nic jiného, než jít znovu na startovní čáru a zkusit to ještě jednou. Takhle, abychom si rozuměli, nechci tady hlaholit jako nějaký neobolševik ovlivněný studiem Bedřicha Engelse, Vladimíra Iljiče Lenina a Karla Marxe. I když takový dialektický materialismus, no já nevím, možná bychom se o tom mohli i trochu pobavit, ale potíž je asi v tom, že to tady z přítomných asi nikdo nečetl. A těžko se lze bavit o něčem, o čem ale vůbec nic nevím. Já k tomu vždycky říkám, že rozhodující jsou výsledky, kdyby se někdo podruhé narodil a mohl by to dokázat, tak klobouk dolů. Stejně tak, když má k dispozici nahou asistentku, i když je to už dědek, třeba jako Moody, tak klobouk dolů – je vidět, že se asi doma nenudí…
Komunistům se smějeme, jak jsou pitomí a jak museli jít od válu a jak nikdy nic pořádného nedokázali – jenomže, slova plynou, vyřknout se dá všechno, tvrdit se také dá všechno, slíbit se dá cokoliv, skutečnost ale může být úplně jiná a kdo ještě není po smrti a je trochu při smyslech, tak to vidí. Při poslední diskuzi Babiše s českými komunisty, dostal Babiš takovou nakládačku, že se z toho asi už nikdy nevzpamatuje. Skončilo to tím, že vzal peníze armádě a přihodil je k rozpočtu. To by asi neudělal nikdo, ani ten, kdo by žil teprve svůj první život, před celou řadou ostatních, takže by neměl žádné zkušenosti, měl by jen plytký rozum a chabé uvažování.
Moje rada komukoliv, kdo má armádu, je jedno jakou armádu, třeba i takovou, v jejímž čele se na nějakou dobu ocitne bulvární astrolog (v tom jsme asi světový unikát) – armáda je nejdůležitější. Každý stát je natolik silný, jak silnou a schopnou má armádu. To je dost důležité kvůli tomu, abychom nemuseli co chvíli někde u světla na konci tunelu žebronit o další možnost, o další pokus uplatnit se v mezinárodní soutěži o titul Úspěšný národ uprostřed Evropy.
Jinými slovy si myslím, že akceschopná a silná armáda je v současné době daleko důležitější, než jakýkoliv život po životě a podobné verbální ekvilibristiky.