…nebo mít hospodu? Ano, toť přímo hamletovská otázka, protože je jasné, že být bez práce je katastrofa, nicméně v poslední době se ukazuje, že stejnou, ne-li podobnou katastrofou je mít hospodu.
Nevím, jestli jste někdy byli delší dobu bez práce, já sám s tím mám téměř neocenitelné zkušenosti, protože normálně do práce jsem chodil poměrně málo, téměř nepatrně, většinou jsem byl sám sobě zaměstnancem nebo osobou samostatně výdělečně činnou, vydělával jsem tak nějak, abych neřval hlady, ale nikdy jsem si nestěžoval.
Nevím, jestli si toho někdy mí přátelé, známí, sousedé, rodinní příslušníci a kamarádi všimli, ale od svého návratu do milované vlasti koncem roku 1989 jsem nikdy neměl žádný pravidelný příjem, žádnou práci, nanejvýš jsem měl nepravidelný příjem a sem tam nějakou smlouvu o dílo, když jsem třeba psal rubriku Sex vs. vztahy pro Super.cz na Seznamu.cz. Málokdo z těch, co byli většinu svého života někde zaměstnáni, si dovede představit, jaké to je, když se ráno probudíte a ještě nevíte, co budete dělat, popřípadě, co budete dělat příští den, natož, co budete dělat za týden a hlavně, kde na to vezmete?
Vždycky jsem si říkal, že lidé, kteří nemuseli řešit takové ty normální problémy, jako třeba, kde hlavu složit a jakým způsobem se ten den nasytit, jsou sice ochuzení o hromadu zvláštních zážitků, myšlenek a nápadů, ale na druhou stranu se zase dá říct, že jsou něco jako děti štěstěny.
Vždycky, když jsem se setkal s někým, kdo měl nějakou super práci či lépe řečeno super zaměstnání, třeba v rádiu, v redakci nebo v televizi a teď měl plat třeba padesát, sedmdesát nebo i sto tisíc a já měl zrovna v kapse všechny své úspory, tj. šest nebo deset korun, tak jsem z toho měl docela divný pocit. Ano, byly doby, kdy se mi podařilo rozjet nějaký kšeft, vydal jsem knihu, potom druhou, třetí… nebo jsem vykládal tarotové karty a lidi měli zájem, popřípadě jsem delší dobu psal horoskopy pro bulvár a nějaké peníze z toho byly, ale i tak to byla doba nejistá a rozhodně jsem nemohl počítat s tím, že automaticky bude trvat až „do důchodu“.
V podstatě se dá říct, že když jsem se vrátil do Čech, respektive do Prahy a neměl jsem peníze, neměl jsem práci a neměl jsem ani kde bydlet a neměl jsem známé, kteří by mě nějak „podrželi“ nebo s čímkoliv pomohli (vzácné výjimky byly, ale na výjimkách se nedá stavět), tak jsem si řekl, že nadešel čas na otázku, co umím opravdu dobře, co umím nejlépe a co umím natolik, abych s tím mohl jak čertík z krabičky vyskočit na trh? Psal se rok 1989, neexistovaly mobily, neexistovaly počítače, neexistovaly paměťové karty, existovaly primitivní fotoaparáty na černobílou fotografii a zvětšováky na klasické zhotovování fotek, existovaly psací stroje (akorát se nedaly používat v noci v paneláku), existovaly telefony pevné linky a existovaly redakce a mnoho nových časopisů a novin. Každý chtěl být vidět a velký zájem byl v časopisech o nahaté fotky. Možná by se dala vydat i nějaká publikace a knížka.
Takže jsem si řekl, můžu psát, můžu dělat fotky a kolorované fotomontáže (cvik jsem měl ještě z doby, kdy jsem pracoval jako režisér animovaného filmu v Krátkém filmu Praha), můžu dělat lehce erotické fotky s mystickým nádechem, můžu psát o tarotu a tantře (to začala být docela velká móda) a můžu vykládat tarotové karty a můžu sestavovat horoskopy – i když tenkrát ještě nebyly počítače a nebyly ještě ani žádné astrologické programy. Můžu psát scénáře pro televizi a můžu vystupovat třeba v rádiu a v televizi v pořadech o esoterice, tenkrát se tady o tom moc nevědělo a hlad po nových informacích byl obrovský.
Takže od té doby vedu trochu přelétavý pracovní život, protože chvilku trvá zájem publika o veselé historky, chvilku trvá zájem o výklad tarotových karet, chvilku trvá zájem o meditace a cvičení a jindy je možné zase na chvíli vběhnout do arény s nabídkou kurzů tantry a sexuální magie, mezitím je samozřejmě možné, udělat na cokoliv rituál nebo sestavit horoskop. Takže se svou nahou asistentkou píšeme, fotíme, natáčíme videa, vedeme kurzy a vydáváme knížky. Jedna věc sama o sobě by zřejmě na celoplošné uživení nestačila, ale konstruktivní přebíhání mezi jednotlivými nabídkami se ukázalo být jako vyloženě životaschopné.
Jinými slovy, kdybych měl tenkrát, v legendárních devadesátkách možnost založit klub, bar, hospodu, restauraci, tak bych si samozřejmě dal pozor, abych neskončil v podnikatelských kotrmelcích, jako třeba starý Jonák se svým Discolandem a kdybych měl hotel nebo živil rodinu díky prodeji čehokoliv v rámci turistického ruchu, tak bych vždycky měl nějaká plán B, popřípadě bych byl připravený na možnost, že lidé najednou přestanou chodit do hospod, i kdybychom tam vařili božské pokrmy a pořádali špičkové zábavy. Když budu jezdit s taxíkem, tak samozřejmě budu připravený i na to, že jednou mohu sedět za volantem naposledy a nebýt připravený na tuto alternativu, bych si připadal jako poněkud nezodpovědný vůči své rodině nebo vůči lidem, které díky svým schopnostem živím.