Je celkem jednoduché, nejlepší je spojení přes mailovou poštu raven.argoni@seznam.cz. Pokud se mě snažíte dovolat, tak většinou nemám signál, osud na mě vždycky šetřil a šetří i nyní, nejenom s prachama a s jakoukoliv pomocí, ale i se signálem, takže voláte a máte dojem, že to někde zvoní, ale nezvoní. Není signál, není spojení. Žiji zde jak za komančů, kdy byly jen pevné linky a navíc ještě nebyly všude, ani dnes pevnou linku nemám, protože to prý technicky není možné. Přitom bydlím prakticky v centru Prahy. Pokud mi pošlete smsku, může se stát, že ji dostanu až za dva nebo tři dny, takže je dobré počítat i s touto eventualitou. Do míst, kde trávím většinu svého času nedosáhne ani zběsilá síť 5G ,čili i její rychlost zde těžce pokulhává. Aspoň nemusím používat alobalovou čepičku a problémy s čímkoliv se zde řeší prakticky samy od sebe.
Použít mail je nejjistější a nejspolehlivější.
raven.argoni@seznam.cz
Snažil jsem se podle zpráv poznat, co je nového v ekonomice, ale nedozvěděl jsem se nic. Je mi jasné, že v naší společnosti bude všechno řídit „sto nejbohatších Čechů“, kteří se budou snažit nasměrovat a přesměrovat všechny zisky na sebe. Jak to kdosi docela chytrý řekl, stačí sledovat proud peněz, kam z jakéhokoliv zdroje tečou a hned je všechno jasné.
Vždycky jsem říkal, že v evoluci lidského myšlení jsou čtyři největší brzdy, čtyři největší lži, které účinně brzdí činnost a rozvoj lidského mozku. Jsou to ekonomika, politika, etika a náboženství. To jsou to tak těžké a dalekosáhlé lži, že jejich šíření by se správně mělo zařadit mezi těžké hrdelní zločiny. Všichni víme a známe a zřejmě jsme již slyšeli slovo esoterika a občas nezaškodí dát si menší opakovací lekci. Co to vlastně je ta esoterika? Co je magie? Co je rituál? Jak se to všechno dá použít v normálním životě? Většina lidí neví a zbytek ani netuší. Což není lež, ale syrová pravda.
Jsou věci, které se ve školách neučí – a neučí se proto, protože, kdyby je lidé věděli zřejmě by se s největší pravděpodobností rozpadl současný světový řád a rozpadly by se státy a chudí by přestali být chudí, protože by se už nedali donekonečna okrádat. Možná by na nějakou dobu nastala anarchie a ruku v ruce s anarchií by přišla i svoboda a jako švihnutím čarovného proutku by zmizela většina psychosomatických nemocí. Nahlédněme opatrně do základů esoterní psychologie, která jasně a neochvějně praví, že…
Člověk je agresivní tvor, který se rodí s vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat. Když se v průběhu dalšího života v tomto směru jedinci nedaří, začne útočit na své okolí, postřílí spolužáky, ohrožuje lidi na ulicích nebo v noci kope do odpadních košů a snaží se odnést zabetonované dopravní značky a když už nemůže ani tímto způsobem protestovat, sáhne k autodestrukci, jejíž škála se táhne od zdánlivě nevinné hlášky, „skočím si na jedno“ přes piercing, tetování a užívání návykových látek včetně alkoholu, antidepresiv, lehčích a tvrdších drog a hormonální antikoncepce, až po nepřirozená potravinová schémata jako je veganství, vegetariánství, anorexie, bulimie, popřípadě obsedantní sledování televize.
Lidi ale nejsou všichni stejně blbí, takže se objevily metody, jak zabránit vlastní destrukci a jak se neutápět v pocitech zmaru a vzteku a ještě se přitom něco naučit – vznikla esoterika. Nejdříve ve formě bojových umění. Proč se máš projevovat jako hulvát a debil, který brání ostatním ve spolupráci? A přitom se často neumí ani sám ubránit, když mu hrozí, že dostane pár facek? Myslící jedinci začali cvičit a trénovat a díky tomu se cítili jistější a vyrovnanější. Zjistili, že když mohou bez uzardění odpovědět na otázku, co umíš opravdu dobře? A co umíš nejlíp? že je to docela dobrý pocit. Esoterní učení se začalo používat u všech národů hlavně k ovládnutí davu a k tomu, aby se lidé přiměli ke kolektivní spolupráci. Proč neustále psychopaticky přemýšlet, jak někomu uškodit nebo jak něco poškodit, popřípadě jak se zlomyslným smíchem rozkopat sousedovi hrad z písku, na kterém dřel celé odpoledne? Nebo i celý život? Není lepší začít spolupracovat a snažit se mít užitek i z výsledků práce a dovednosti ostatních? Psychopat to nedokáže pochopit, duševně zdravý člověk ano.
Vznikla řemesla, vznikly cechy, vznikly mafie, gangy a „školy“ a lidé se učili v menších i větších kolektivech poslouchat své mistry, vyvolené, představené, bohaté, nadřazené, velitele, příslušníky vyšší kasty, elitu, kněze, druidy, začaly vznikat pomyslné lidské pyramidy a nově příchozí na svět byli hned po narození (jako zlé, kruté, agresivní a po moci toužící bytosti) cepováni v tom smyslu, že pokud patřili k niží kastě tak se naučili držet hubu a krok, pokud patřili k vyšší kastě, naučili se ovládat a vládnout.
Kdyby se kdekoliv na světě objevila epidemie demokracie či přesvědčení o vzájemné rovnosti, bleskurychle by se vyšvihla do vedení společnosti banda psychopatů a grázlů, kteří by zrovna v tu chvíli stáli nejblíž a zanedlouho by s velkou pravděpodobností nikdo z původní společnosti nepřežil. Což se stávalo hlavně během dějepisně slavných revolucí a u nás se to stalo po listopadovém sametovém podvodu.
Možná se teď ptáte, jakou to má souvislost s ekonomikou, politikou, etikou a náboženstvím? Všechno jsou to nástroje k ovládání velkého množství lidí takříkajíc „jedním vrzem“. Jediné, co se musí dodržet, je „implantovat“ tyto komunikační systémy každému do hlavy dokud je na to čas.
Mně se na fotkách vždycky líbil takový ten princip hravosti, to znamená, že jsem nebral fotky jako „policejní dokument“, stalo se tohle a tohle, ale spíše jako prostředek dramatizace události, povídky, novely, vyprávění, jak se vždycky říká, že fotka má mít příběh, taky jsem slyšel tvrzení, že jedna fotka řekne víc než tisíc slov, no, chtěl bych slyšet ten příval slov nad mýma fotkama, zvláště od lidí, kteří by nevěděli, o co jde… Je to prostě blbost, na fotce může být cokoli, zvláště jde-li o fotku komponovanou, stejně tak se dá na video natočit cokoliv, zvláště, jde-li o nahranou nebo hranou scénku. Ale právě ta hravost je podle mě na fotkách to nejlepší.
Nikdy v životě jsem neměl ateliér, nikdy jsem se na žádný nezmohl. Většinou jsem ve své tvorbě pokračoval tak, že jsem si našel a pronajal byt, buď na dobu neurčitou nebo aspoň na rok a potom jsem ten byt zařídil, aby se v něm dalo tvořit, často to znamenalo i namalovat na jednu stěnu fotografické pozadí. Když se jednalo o velké plochy, tak jsem často používal fintu s napojením rozprašovače na vysavač, pomocí kterého se daly na zeď namalovat parádní šmouhy, které byly už uměleckým dílem samy o sobě.
Když byl pronajatý byt vybavený světly a byly nakoupeny zásoby jídla, mohli jsme se pustit do díla. Obvykle nikdo ani netušil, kde zrovna jsem, ve které části Prahy a ve kterém bytě a na které adrese vytvářím své fotografické experimenty. Věděl jsem to samozřejmě já a moje asistentka, popřípadě ještě jedna nebo dvě modelky. Všechny nás to bavilo, protože jsme pracovali v absolutním utajení a mohli jsme se věnovat tvůrčí činnosti třeba i několik dní za sebou, aniž by nás kdokoliv rušil. Když jsme se zabrali do práce a končili jsme po půlnoci, mohly mé spolupracovnice, popřípadě modelky zůstat do rána, protože tam byla i možnost přespat. K dispozici byly samozřejmě i dvě WC a koupelna se sprchovým koutem. V Praze jsem měl podobných bytů pronajatých už asi sedm nebo osm a dodnes jsem nezměnil svůj názor na to, že tento způsob práce a spolupráce se mi velmi zamlouvá a zřejmě ani v budoucnosti na tom nebudu nic měnit. Na tento styl kvalitní spolupráce přišli již před lety kolegové, kteří natáčeli pornofilmy, protože je to asi nejlepší možnost, jak si zajistit ničím nerušený klid na práci.
První větší byt, kde se to dalo zařídit jako ateliér jsme získali na Praze 8 na Podhajských polích. Sedmé patro s výtahem, to celkem šlo, ale jak jsme neměli vůbec žádné peníze (kolikrát jsme šli do tehdejší samoobsluhy a měl jsem v kapse deset korun padesát), tak jsme ani neměli kde spát, spali jsme na zemi na papundeklových krabicích, kdyby se mi tenkrát podařilo sehnat krabici od piána, tak posílám pro šampaňské a když jsme fotili, tak, aby nám lidi nečuměli do oken, přece jenom to byly „nahatý fotky“, tak jsem tam vždycky věšel na samolepky noviny. Vypadali jsme tak jako trafika v sedmým patře.
Několikrát jsem v té době žádal o sociální pomoc, protože mě tehdejší pacholci zabavili byt a veškeré zařízení, ale nedostal jsem nic a ještě k tomu se mi nikdo ani náznakem nebo gestem neomluvil. Akorát mi řekli, že nějaké peníze na sociální pomoc se budou rozdělovat přes Ministerstvo financí, odkud jsem dostal dopis, že si prachy už rozebrali mezi sebou, takže mi naserou. Tím otázka eventuální sociální pomoci skončila. Což bylo trochu blbý, protože když jsem se vrátil z Německa, tak jsem neměl vůbec nic, ani byt, ani práci, ani žádný prachy a bylo mi 42 let, to se blbě stojí na ulici a přemýšlí na téma „co s načatým večerem?“ Tak jsem to řešil ze samého počátku tak, že jsem obíhal redakce a prodával jsem fotky, které jsem vyráběl většinou tak, že mě někdo ze známých nechal pár hodin tvořit čili vyvolávat pozitivy v koupelně, kde se dalo zatemnit a postavit zvětšovák. Pak jsme si už zařizovali ateliér na Praze 8, kde jsem stvořil většinu svých fotek, díky nimž jsem přežil.
Mezitím se nám plnily sklady různými rekvizitami a docela dobře se rozběhl business s výkladem karet a výkladem astrologických konstelací. Hlavně pro Blesk, u kterého zatím stále zůstáváme. Asi tak v polovině devadesátek jsem začal uveřejňovat první články na téma „prodlužování života“ a „nesmrtelnost“. Za totáče se tohle téma považovalo za nemístné, protože to zavánělo buď sektářstvím nebo náboženstvím nebo obojím. Čistě z vědeckého hlediska se zatím nikomu nepodařilo zpomalit průběh stárnutí ani o rok. I když jsou mezi námi lidé, kteří díky dobré výživě a zdravému životnímu stylu vypadají na svůj věk hodně dobře, tak z čistě vědeckého hlediska jsou jejich těla opotřebovaná přesně do té míry, kolik činí jejich chronologický věk. Takže z hlediska doktorů je každý tak starý, jak to má napsaný v občance.
