Pokud patříte ke zvídavější části našeho obyvatelstva určitě znáte přísloví nebo co to je, „everybody is selling something“, každý něco prodává. Je to docela vtipné, protože je fakt, že na to, aby člověk mohl v současné společnosti tak nějak existovat, musí něco „prodávat“, nejlépe sám sebe. A hlavně svůj čas, čili svůj život. To není žádné kurevnictví, jak se často říkalo za bolševika, že kurva prodává své tělo, takže my, ostatní, co vlastní tělo, svůj čas a své schopnosti neprodáváme, můžeme kurvama opovrhovat. Vždycky jsem nad tím přemýšlel, jako v čem to spočívá, že třeba dělník na stavbě nebo dělník u soustruhu „neprodává“ své tělo, když ho vlastně prodává? V podstatě se dá říct, že není větších žigolů a kurev prodejných, než jsou dělníci, navléknou se do pracovních hadrů a celé dny se nechají někde buzerovat nebo makají jak černý, potom si za to vezmou část mzdy ve falešných penězích (inflací vytisknuté peníze, které nemají hodnotu ani toho papíru, na kterém jsou vytištěné) – to je jako kdybyste se doma bavili tím, že byste otiskovali na papír bramborová razítka a dávali je jako odměnu za práci řemeslníkům, kteří by pro vás od rána do večera pracovali. Trochu blbý, ne?
Takže, když se nad tím tak trochu zamyslíme, přijdeme k názoru, že ano, everybody is selling something, každý se prostě snaží prodávat to, co má nebo co zrovna má, ale prodávat to musí, protože by jinak neměl, jak se říká, na živobytí. Jenomže, jak jsem tak trochu pozoroval okolí a zcela jistě mi dají za pravdu i ostatní, kteří rovněž pozorovali cvrkot, dospěli jsme do zajímavého období, možná evolučního období nebo jsme vklouzli do doby všeobecné transformace, kdy každý, kdo k tomu má příležitost, začne něco vyprávět, chrlí ze sebe moudra a někdy také jen blbosti, bez jakéhokoliv náznaku jakékoliv moudrosti, jdete na sociální sítě a každý vám tam vysvětlí naprosto cokoliv, jestli má pravdu nebo ne, je celkem vedlejší, tím se už mnoho lidí nezabývá, takže jsem rčení, Everybody is selling something změnil na Everybody is telling something.
Zásady správného ohodnocení toho, co kdo říká – nejdříve se zamyslíme nad tím, jestli dotyčný mluví za sebe nebo se snaží předat nám nějakou obecně platnou „radu“, jako třeba, že bychom si nyní všichni měli více mýt ruce nebo podobnou kravinu. Pokud mluví sám za sebe, například by na sociálních sítích oznámil, že si začal více mýt ruce a že je to pro něho absolutně úžasné, naprosto nový pocit, že kdyby tušil, že mu intenzivnější mytí rukou přinese takový požitek, jaký nyní prožívá a to zřejmě i díky koronakrizi, tak by s tím začal už dávno. Přečtu si to a budu v pohodě, ať se umydlí třeba do ztráty vědomí nebo k smrti. Nechci ale dostávat pokyny od nějakého sopla z ulice, co mám a nemám dělat. A jak se mám chovat.
Ještě bych dokázal pochopit někoho, kdo něco dělá, něčemu se dlouhá léta denodenně věnuje a teď o tom utrousí pár mouder, v pohodě beru, i když je fakt, že lidi, kteří skutečně něco umí, tak to raději dělají, než aby o tom pořád dokola mleli pantem. Nejhorší jsou takzvaní „odborníci“, kteří neumějí vůbec nic a berou za to šílený prachy, to už není ani vykořisťování nebo jak to pantáta Marx nazval, ale to je prachsprostá krádež. Blbec, který je rád, když se ráno dopotácí do kuchyně na snídani, potom se nechá odvézt do práce, kde si poslechne své poradce, potom jim řekne, jo, tak to takhle nějak sepište a pošlete panu nadvládnímu generálnímu a odpoledne nám to už čtou v televizi, že se máme podle toho chovat, hlavně co nejkratší cestou z práce domů a nikde se moc nezdržovat.
Jak jsem již řekl, většina věcí, které se naučíte ve škole, vám v normálním, běžném životě k ničemu není. A naopak vám budou scházet vědomosti, o kterých ve škole ani neuslyšíte a přesto by se o nich dalo mluvit jako o životně důležitých. Umíte rozeznat psychopata od normálního člověka? Umíte poznat, komu můžete věřit a komu raději ne? Umíte se stát spokojeným nebo alespoň jakž takž spokojeným zaměstnancem? Víte, jak si najít práci? Víte jak sepsat smlouvu a jak po určitém čase najít jinou práci a u původní firmy dát výpověď? Znáte alespoň základy podnikání? Umíte si pronajmout byt? Třeba na rok nebo na dobu neurčitou? Víte, na co si máte přitom dávat pozor?
Vždycky říkám, že nejlepší jsou vlastní zkušenosti. Pokud žádné praktické zkušenosti nemám, tak mám alespoň právo držet hubu a nemíchat se do diskuze. Dnes se často chytnou slova lidi, kteří ve skutečnosti nemají vůbec co říct, ale vydrží o tom mlít třeba i hodinu nebo několik hodin. Když se vyčerpají, mohou pokračovat zítra, žádný problém.
Vůbec ani nevím, co mě k tomu vlastně přivedlo, možná osobní příklad mého strýce, bratra mé matky, který sice rozumu moc nepobral, ale měl vlivné rodině a vlivné známé a další příbuzné. Tak, jak se rodina chovala k mému strýci, tak bych si představoval, že by se rodina měla chovat k jakémukoliv svému členovi. Všichni by měli držet pohromadě, měli by se zajímat jeden o druhého a když by jeden musel něco důležitého řešit, měli by ostatní pomáhat, samozřejmě nejenom penězmi (dotyčný, co potřebuje pomoc, by se měl udržet naživu, to není vtip, to je pouze zkušenost s mojí idiotskou rodinou z vlastního života), ale hlavně radou, zkušenostmi, známostmi a podobně, protože v praktickém životě je podobná pomoc strašně moc důležitá, i když ve škole vás to asi neučili, spíše vám vtloukali do hlavy, že když někomu pomůžete, že se vlastně dopouštíte podvodu a morální zkázy, opisovat se nemá – i když celý svůj život vám nezbývá nic jiného, než opisovat, kdybyste neopisovali, zemřete. A to ještě přinejlepším.
Strýc Jaroslav se narodil a vyrůstal na vesnici. V Čejči u Hodonína, on se tam narodil také TGM, ale ten se za to tak styděl, že se o něm nikdy nikde nesmělo psát, kde se narodil. Později sám uváděl, že se narodil v Hodoníně, ale ve skutečnosti se narodil ve vedlejším baráku, než kde jsme bydleli my. Když Jarek vylezl ze základky, nastal Nerudovský problém – kam s ním? Ať už by šel na jakoukoliv školu, čekalo ho po ukončení školy zaměstnání a průměrný plat. Děda, starý živnostník, zvyklý na rozšafné finanční poměry a dobrou práci, začínal být při porovnávání různých pracovních možností kolem Čejče poněkud nervózní. Co s tím, do prdele, kurva práce? Takhle nějak to v jednom z našich tří baráků dunělo…
Bylo to ještě v době, kdy bylo na Moravě zvykem, že každé dítko ze slušné rodiny mělo svého kmotra a samozřejmě také kmotru. Jarkův kmotr byl ředitelem střední ekonomické školy, to bylo něco jako pozdější gymnázium, i když střední ekonomická vlastně neznamenala vůbec nic, studium na prd, kdyby to Jarek „absolvoval“, tak by si mohl potom sednout někam za kasu a tam by něco sčítal nebo by počítal dělňasům tržby. Nicméně kmotr pravil, že bychom mohli na chvíli odložit určitý despekt, který se nás při pohledu na střední ekonomickou školu zmocňoval a že bychom se na tuto školu mohli dívat jako na „obchodní školu“. To byl docela šťastný nápad, našim se to líbilo a kmotr naznačil, že ještě nějaké menší překvápko má v rukávu – a tak Jarek „vystudoval“ střední ekonomickou obchodní školu v Hodoníně, což ho sice prakticky k ničemu neopravňovalo, na řízení velké banky to zdaleka nestačilo, ale mohl vstoupit do komunistické strany Československé socialistické republiky a mohl se začít učit pořádně psát na stroji. Kmotr pravil – v psaní na stroji je naše i Jarkova budoucnost. To byla šedesátá léta, psací stroj rozhodně neměla každá domácnost, computery ještě ani zdaleka neexistovaly, telefony byly pouze typu „pevná linka“. Kmotr ale pravil, že když se Jarek bude učit psát tak, aby psal co nejrychleji, přihlásí ho na okresní turnaj nebo co to bylo, což také udělal – a Jarek závody vyhrál. Dlužno si ale stále uvědomovat, že v té době na stroji psaly hlavně a převážně ženy, které potom pracovaly jako sekretářky. Muž na stroji psát nepotřeboval, na co by mu to bylo?
Jarkovi to ale posloužilo k tomu, že mohl postoupit do krajského kola – které také vyhrál. A kmotr zařídil, aby se dostal na seznam lidí, pozvaných na světový turnaj v rychlosti psaní na stroji, kam se samozřejmě s velkou slávou dostal a vrátil se ověnčen cenou vicemistra v rychlosti psaní na stroji. Jak jsem již řekl, v té době to byla rarita, takže na soutěž se přihlásili pouze dva muži (na celosvětovou soutěž) a Jarek získal hezké druhé místo. Mistrem světa sice nebyl, ale i vicemistr se počítal, navíc občas místo vicemistr skromě prohlásil, že je mistr světa v psaní na stroji a okolí šlo hned do kolen. Od kmotra to byl přímo ďábelský nápad, protože ačkoliv Jarek nepsal rychleji než dnešní řadová sekretářka, vykouzlil na klávesnici nějakých 420 až 450 úhozů za minutu (sekretářky psaly běžně kolem 600 úhozů za minutu), ale měl platný mezinárodní titul. Vicemistr světa v rychlosti psaní na stroji. A to už se počítalo – protože Jarek nelenil a hned se ozval do časopisu Mladý svět, který s ním udělal interview, kde si mladý mistr postěžoval, že i když je mistr, tak nemá tady u nás pořádnou práci – a tak mu velkorysý bolševik nabídl, že může pracovat přímo pro nejvyšší bolševiky v naší republice, v redakci Rudého práva a učinil jej šéfem, neboli vedoucím dálnopisného oddělení Rudého práva. Většina ženskejch, který tam byly zaměstnané, psaly podstatně rychleji, ale jak jsme si již řekli, zapůsobila kouzelná moc mezinárodního uznání. Jarek dostal firemní byt hned naproti Bílé Labuti, v ulici Na poříčí. Pracoval pro Rudé právo jako zatvrzelý komunista až do roku 1990, kdy Rudé právo jako zatuchlý rudiment přestalo existovat a Jarek začal podnikat. Měl na to peněz dost, založil si školu psaní na stroji a psaní na počítači, počítačů měl hned několik desítek, no, prostě na to měl. Co si budeme povídat.
V té době, kdy se začal Jarek učit rychle psát na psacím stroji značky Consul, mi bylo asi dvanáct let. Plus mínus. Bydleli jsme v Rakovníku a Jarek byl pořád v Čejči. Potom se bába s dědou dohodli s našimi (dali jim nějaké drobáky) a Jarek se přestěhoval k nám do bytu, měli jsme tenkrát dva pokoje plus kuchyň plus koupelnu a hajzl. V pokoji bydlel Jarek, naši bydleli, spali a kdovíco ještě v ložnici, já jsem vegetoval (to je asi tak nejlepší sloveso, které to plně vystihuje) v kuchyni. No, dobrý. Na psaní domácích úkolů po večeři, když jsem si uklidil stůl to stačilo. Naši pořádali v pokoji každý den různé večírky, kde se scházeli lidé, tedy takoví ti lepší lidé z celého Rakovníka, vždy se tam jedlo, pilo hodovalo až do rána bílého, potom se domů odpotáceli poslední opilci a já jsem šel do školy. Jarek se vychrněl a potom trénoval na stroji své rychlé psaní, což obnášelo opisování různých textů, většinou z Rudého práva. Život byl jednoduchý.
Kromě mistra světa jsme měli doma i několik psacích strojů a moje matka v té době pracovala nebo spíše byla zaměstnána na tehdejším Obecním úřadě, neboli Národním výboru jako šéfredaktorka oblastních novin Rozvoj. Nevím, jestli si dnes ještě někdo vzpomene, že v Rakovníku vycházel Rozvoj, ani já nevím, jak Rozvoj nakonec skončil, jak dlouho se rozvíjel a kdy skončil pod kopyty jezdců Havlovy Apokalypsy. Nicméně jsem pozoroval, jakým způsobem Jarek trénoval, občas jsem se zeptal, kterým prstem se píše jaké písmeno a nenápadně jsem se začal učit psát také. Asi tak po dvou letech jsem už zvládal psaní docela slušně a začal jsem si vymýšlet, co všechno by se dalo sepsat a napsat, protože mě to bavilo a začal jsem psát povídky, fejetony a různé literární útvary a posílal jsem je do různých redakcí a oni mi to začali otiskovat. Za chvíli jsem přispíval do časopisů Věda a technika mládeži, ABC mladých přírodovědců, Květy (tam jsem dlouhá léta psal fejetony nebo spíše vtipné fejetony), Dikobraz (kde mi otiskovaly humoreskní příhody a povídky), Student, což byl speciální časopis pro studenty, ale byl docela dobrej, začínal tam svého času i Rudla Křesťan, známý spíše starší generaci, to byl takový J. X. Doležal šedesátých let a přispíval jsem také do časopisů, o kterých dnes už nikdo neví, jako například MY68 a studentský časopis Elixír – a protože jsem psal opravdu rychle, možná i rychleji než můj slavný stryko, tak jsem to všechno docela dobře zvládal a stíhal a začal jsem samizdatem vydávat své vlastní povídky, básně, prózu, napsal jsem několik románů, nepříklad Mezi idioty (o dlouhodobém pobytu v psychiatrické léčebně), to mě bavilo a později jsem chtěl pracovat jako psychoterapeut, ale to se mi povedlo až v Německu, mezitím jsem pracoval dlouhá léta u Krátkého filmu Praha, kde jsem psal scénáře ke krátkým filmům a scénáře pro televizi – a to všechno jsem zvládl pouze a jen díky tomu, že jsem se naučil bleskurychle psát na psacím stroji, který jsem později vyměnil za klávesnici počítače. Tak to je taková zajímavost a proto také nemám rád svou pitomou rodinu, protože za celou tu dobu, přestože články ode mě četli i redaktoři v Rudém právu (psal jsem také do Večerní Prahy) a redakce Večerní Prahy a Dikobrazu a Květů (později i redakce Astra) byly v té samé budově, co Rudé právo, kde se lidsky ponižoval Jarek.
Myslím, že moje metoda učení rychlého psaní na klávesnici počítače je o mnoho lepší než Jarkova, ale jak už to tak na světě chodí, asi se budou i následující generace a degenerace učit podle zastaralého, kostnatého Jarka, ale ono asi skutečně platí takové to základní pravidlo osudu, že každý má hlavně a občas i pouze to, co si zaslouží.