Pokud patříte ke zvídavější části našeho obyvatelstva určitě znáte přísloví nebo co to je, „everybody is selling something“, každý něco prodává. Je to docela vtipné, protože je fakt, že na to, aby člověk mohl v současné společnosti tak nějak existovat, musí něco „prodávat“, nejlépe sám sebe. Popřípadě svůj čas a čas rovná se život. Za bolševika se říkalo, že kurva prodává své tělo, proto můžeme kurvama opovrhovat. Často jsem nad tím přemýšlel, co vlastně prodává zedník na stavbě nebo dělník u soustruhu, když „neprodává“ své tělo?
Nebo prodavač – celé léto čumí do regálů, místo aby se válel někde u vody. V podstatě se dá říct, že není větších žigolů a kurev, než jsou dělníci. Navléknou se do montérek jak striptérka do kostýmu a celé dny pak makají jak šrouby, dřou jak černý, jak barevný, jak otroci, jak negři, jak Bulhaři potom si za to vezmou papírky s obrázkama a mažou domů.
Takže, když se nad tím zamyslíme, přijdeme k názoru, že ano, everybody is selling something, každý se prostě snaží prodávat to, co zrovna jde.
No a jak jsem tak pozoroval okolí, zjistil jsem, že jsme dospěli do zajímavého stadia evoluce, kdy každý, kdo k tomu dostane příležitost, začne něco vyprávět, povídat, mele hubou, podlehne slovnímu průjmu, chrlí ze sebe myšlenky, moudra, úvahy a často také jen blbosti, bez jakéhokoliv náznaku moudrosti či jenom selského rozumu, jdete na sociální sítě a každý vám tam vysvětlí naprosto cokoliv, ať už má pravdu nebo ne, protože o jakoukoli pravdu v tuto chvíli skutečně nejde, jde pouze o ukojení nesnesitelné touhy vyřvat se z vlastní blbosti a vlastní prázdnoty. Jestli má přitom někdo pravdu nebo ne, tím se už nikdo nezabývá, takže jsem rčení, Everybody is selling something jsem změnil na Everybody is telling something. Schválně o tom chvilku přemýšlejte, jestli mám pravdu nebo ne.
Zásady správného hodnocení toho, co kdo říká – nejdříve se zamyslíme nad tím, jestli dotyčný mluví za sebe nebo se nám snaží předat nějakou obecně platnou radu, jako třeba, že bychom si měli více mýt ruce. Nebo, že bychom se měli na noc přikrejt. Přečtu si to a budu v pohodě, ať se borec sám za sebe mydlí třeba do ztráty vědomí nebo ať se umydlí k smrti. Přikrejt se může sám třeba nafurt, klidně si může za sebou zatáhnout i zip v igelitovém pytli, ale nechci dostávat pokyny od nějakého sopla z ulice, co mám a nemám dělat. A jak se mám chovat. A jak rychle smím chodit po chodníku, abych neohrožoval či neomezoval ostatní.
Chápete, co tím chci říct? Myslím, že jsem už dost starej na to, abych odhadl, jak se mám v určitých situacích chovat, tak proč se mi stále dokola nějaký psychopat snaží vysvětlovat, že nemám smrkat do ubrusu a že není vhodné si na návštěvě utírat ptáka do záclony.
Ještě bych dokázal pochopit, že když se něčemu věnujete dlouhá léta, že o tom můžete utrousit pár mouder. Když se ale snaží na sebe strhnout pozornost „odborník“, který neumí vůbec nic a bere za to šílený prachy, tak to už není ani vykořisťování jak to nazval pantáta Marx, ale prachsprostá krádež. Mluvím samozřejmě o času, který je v poslední době docela vzácný.
Jak jsem již řekl, většina věcí, které se naučíte ve škole, vám v normálním, běžném životě k ničemu není. A naopak vám budou scházet vědomosti, o kterých ve škole ani neuslyšíte a přesto by se o nich dalo mluvit jako o životně důležitých. Umíte rozeznat psychopata od normálního člověka? Umíte poznat, komu můžete věřit a komu raději ne? Umíte se stát spokojeným nebo alespoň jakž takž spokojeným zaměstnancem? Víte, jak si najít práci? Víte jak sepsat smlouvu a jak po určitém čase najít jinou práci? Znáte alespoň základy podnikání? Umíte si pronajmout byt? Třeba na rok nebo na dobu neurčitou? Víte, na co si přitom dát pozor?
Vždycky říkám, že nejlepší jsou vlastní zkušenosti. Pokud žádné praktické zkušenosti nemám, tak mám právo držet hubu a nemíchat se do diskuze. Dnes se často chytnou slova lidi, kteří ve skutečnosti nemají co říct, ale vydrží o tom mlít třeba i několik hodin. Když se vyčerpají, mohou pokračovat zítra, žádný problém.
Vůbec ani nevím, co mě k tomu vlastně přivedlo, možná osobní příklad mého strýce, bratra mé matky, který sice rozumu moc nepobral, ale měl vlivné rodinné známé. Tak, jak se rodina chovala k mému strýci, tak bych si představoval, že by se měla chovat k jakémukoliv svému členovi. Všichni by měli držet pohromadě, měli by se zajímat jeden o druhého a když by jeden něco důležitého řešil, měli by ostatní pomáhat, samozřejmě nejenom penězmi. Ten, kdo potřebuje pomoc, by se měl nechat naživu, to není vtip, to je pouze zkušenost s mojí vlastní idiotskou rodinou.
V praktickém životě je osobní pomoc strašně důležitá, i když ve škole nás to neučí, spíše nám vtloukají do hlavy, že když někomu pomůžeme, že se dopustíme podvodu a morální zkázy, opisovat se nemá – i když celý další život nám nezbývá nic jiného, než od někoho opisovat, kdybychom „neopisovali“, je za pár ní po nás.
Strýc Jaroslav se narodil a vyrůstal na vesnici v Čejči u Hodonína, on se tam narodil také TGM, ale ten se za to tak styděl, že se o jeho rodišti nikde nesmělo psát. Později sám uváděl, že se narodil v Hodoníně, ale ve skutečnosti se narodil ve vedlejším baráku, než kde jsme bydleli. Když Jarek vylezl ze základky, nastal Nerudovský problém – kam s ním? Ať už by šel na jakoukoliv školu, čekalo ho po ukončení školy zaměstnání a průměrný plat. Děda, starý živnostník, zvyklý na rozšafné finanční poměry a dobrou práci, začínal být při porovnávání různých pracovních možností kolem Čejče poněkud nervózní. Co s tím, do prdele, kurva práce? Takhle nějak to v jednom z našich tří baráků dunělo…
Bylo to ještě v době, kdy bylo na Moravě zvykem, že každé dítko ze slušné rodiny mělo svého kmotra a samozřejmě také kmotru. Jarkův kmotr byl ředitelem střední ekonomické školy, to bylo něco jako pozdější gymnázium, i když střední ekonomická vlastně neznamenala vůbec nic, studium na prd, kdyby to Jarek „absolvoval“, tak by si mohl potom sednout někam za kasu a tam by něco sčítal nebo by počítal dělňasům tržby. Nicméně kmotr pravil, že bychom mohli na chvíli odložit určitý despekt, který se nás při pohledu na střední ekonomickou školu zmocňoval a že bychom se na tuto školu mohli dívat jako na „obchodní školu“. To byl docela šťastný nápad, našim se to líbilo a kmotr naznačil, že ještě nějaké menší překvápko má v rukávu – a tak Jarek „vystudoval“ střední ekonomickou obchodní školu v Hodoníně, což ho sice prakticky k ničemu neopravňovalo, na řízení velké banky to zdaleka nestačilo, ale mohl vstoupit do komunistické strany Československé socialistické republiky a mohl se začít učit pořádně psát na stroji. Kmotr pravil – v psaní na stroji je naše i Jarkova budoucnost. To byla šedesátá léta, psací stroj rozhodně neměla každá domácnost, computery ještě ani zdaleka neexistovaly, telefony byly pouze typu „pevná linka“. Kde končily dráty, tam končilo spojení.
Kmotr ale pravil, že když se Jarek bude učit psát tak, aby psal co nejrychleji, přihlásí ho na okresní turnaj nebo co to bylo, což také udělal – a Jarek závody vyhrál. Dlužno si ale stále uvědomovat, že v té době na stroji psaly hlavně a převážně ženy, které potom pracovaly jako sekretářky. Muž na stroji psát nepotřeboval, na co by mu to bylo?
Jarkovi to ale posloužilo k tomu, že mohl postoupit do krajského kola – které také vyhrál. A kmotr zařídil, aby se dostal na seznam lidí, pozvaných na světový turnaj v rychlosti psaní na stroji, kam se samozřejmě s velkou slávou dostal a vrátil se ověnčen cenou vicemistra v rychlosti psaní na stroji. Jak jsem již řekl, v té době to byla rarita, takže na soutěž se přihlásili pouze dva muži (na celosvětovou soutěž) a Jarek získal hezké druhé místo. Mistrem světa sice nebyl, ale i vicemistr se počítal, navíc občas místo vicemistr skromě prohlásil, že je mistr světa v psaní na stroji a okolí šlo hned do kolen. Od kmotra to byl přímo ďábelský nápad, protože ačkoliv Jarek nepsal rychleji než dnešní řadová sekretářka, vykouzlil na klávesnici nějakých 420 až 450 úhozů za minutu (sekretářky psaly běžně kolem 600 úhozů za minutu), ale měl platný mezinárodní titul. Vicemistr světa v rychlosti psaní na stroji. A to už se počítalo – protože Jarek nelenil a hned se ozval do časopisu Mladý svět, který s ním udělal interview, kde si mladý mistr postěžoval, že i když je mistr, tak nemá tady u nás pořádnou práci – a tak mu velkorysý bolševik nabídl, že může pracovat přímo pro nejvyšší bolševiky v naší republice, v redakci Rudého práva a učinil jej šéfem, neboli vedoucím dálnopisného oddělení Rudého práva. Většina ženskejch, který tam byly zaměstnané, psaly podstatně rychleji, ale jak jsme si již řekli, zapůsobila kouzelná moc mezinárodního uznání. Jarek dostal firemní byt hned naproti Bílé Labuti, v ulici Na poříčí. Pracoval pro Rudé právo jako zatvrzelý komunista až do roku 1990, kdy Rudé právo jako zatuchlý rudiment přestalo existovat a Jarek začal podnikat. Měl na to peněz dost, založil si školu psaní na stroji a psaní na počítači, počítačů měl hned několik desítek, no, prostě na to měl. Co si budeme povídat.
V té době, kdy se začal Jarek učit rychle psát na psacím stroji značky Consul, mi bylo asi dvanáct let. Plus mínus. Bydleli jsme v Rakovníku a Jarek byl pořád v Čejči. Potom se bába s dědou dohodli s našimi (dali jim nějaké drobáky) a Jarek se přestěhoval k nám do bytu, měli jsme tenkrát dva pokoje plus kuchyň plus koupelnu a hajzl. V pokoji bydlel Jarek, naši bydleli, spali a kdovíco ještě v ložnici, já jsem vegetoval (to je asi tak nejlepší sloveso, které to plně vystihuje) v kuchyni. No, dobrý. Na psaní domácích úkolů po večeři, když jsem si uklidil stůl to stačilo. Naši pořádali v pokoji každý den různé večírky, kde se scházeli lidé, tedy takoví ti lepší lidé z celého Rakovníka, vždy se tam jedlo, pilo hodovalo až do rána bílého, potom se domů odpotáceli poslední opilci a já jsem šel do školy. Jarek se vychrněl a potom trénoval na stroji své rychlé psaní, což obnášelo opisování různých textů, většinou z Rudého práva. Život byl jednoduchý.
Kromě mistra světa jsme měli doma i několik psacích strojů a moje matka v té době pracovala nebo spíše byla zaměstnána na tehdejším Obecním úřadě, neboli Národním výboru jako šéfredaktorka oblastních novin Rozvoj. Nevím, jestli si dnes ještě někdo vzpomene, že v Rakovníku vycházel Rozvoj, ani já nevím, jak Rozvoj nakonec skončil, jak dlouho se rozvíjel a kdy skončil pod kopyty stád Havlovy Apokalypsy. Nicméně jsem pozoroval, jakým způsobem Jarek trénoval, občas jsem se zeptal, kterým prstem se píše jaké písmeno a nenápadně jsem se začal učit psát také. Asi tak po dvou letech jsem už zvládal psaní docela slušně a začal jsem si vymýšlet, co všechno by se dalo sepsat a napsat, protože mě to bavilo a začal jsem psát povídky, fejetony a různé literární útvary a posílal jsem je do různých redakcí a oni mi to začali otiskovat. Za chvíli jsem přispíval do časopisů Věda a technika mládeži, ABC mladých přírodovědců, Květy (tam jsem dlouhá léta psal fejetony nebo spíše vtipné fejetony), Dikobraz (kde mi otiskovaly humoreskní příhody a povídky), Student, což byl speciální časopis pro studenty, ale byl docela dobrej, začínal tam svého času i Rudla Křesťan, známý spíše starší generaci, to byl takový J. X. Doležal šedesátých let a přispíval jsem také do časopisů, o kterých dnes už nikdo neví, jako například MY68 a studentský časopis Elixír – a protože jsem psal opravdu rychle, možná i rychleji než můj slavný stryko, tak jsem to všechno docela dobře zvládal a stíhal a začal jsem samizdatem vydávat své vlastní povídky, básně, prózu, napsal jsem několik románů, například Mezi idioty (o dlouhodobém pobytu v psychiatrické léčebně), to mě bavilo a později jsem chtěl pracovat jako psychoterapeut, ale to se mi povedlo až v Německu, mezitím jsem pracoval dlouhá léta u Krátkého filmu Praha, kde jsem psal scénáře ke krátkým filmům a scénáře pro televizi – a to všechno jsem zvládl pouze a jen díky tomu, že jsem se naučil bleskurychle psát na psacím stroji, který jsem později vyměnil za klávesnici počítače. Tak to je taková zajímavost a proto také nemám rád svou pitomou rodinu, protože za celou tu dobu, přestože články ode mě četli i redaktoři v Rudém právu (psal jsem také do Večerní Prahy) a redakce Večerní Prahy a Dikobrazu a Květů (později i redakce Astra) byly v té samé budově, co bylo i Rudé právo, kde se lidsky ponižoval Jarek.
Myslím, že moje metoda učení rychlého psaní na klávesnici počítače je o mnoho lepší než Jarkova, ale jak už to tak na světě chodí, asi se budou i následující generace a degenerace učit podle zastaralého, kostnatého Jarka, ale ono asi skutečně platí takové to základní pravidlo osudu, že každý má hlavně a občas i pouze to, co si zaslouží.
O mém psaní a o mých výkonech ohledně rychlého psaní nikdo z mé komunistické rodiny nevěděl a stejně tak nikdo nevěděl o mých fotkách. Rodina věděla, že mám hromady obrázků, které si občas lepím dohromady, ale nikdo nebyl zvědavý na výsledné koláže či fotomontáže. Dá se říct, že na okázalý nezájem svého okolí na to, co dělám, jsem byl zvyklý od útlého dětství.
Nedávno jsem počítal, kolik se na mých fotkách vystřídalo modelek, inu, bylo jich asi dvacet pět až třicet. Se mnou se spolupracovalo poměrně dost těžko a dodnes se se mnou prakticky nedá spolupracovat, protože nemám ateliér, fotky dělám v bytě, kde též pobývám, ale nikdy jsem nebyl sám, takže jsem také nikdy v životě neměl takovej ten „uměleckej klid“ na tvorbu. S financemi a s podmínkami na práci, tedy myslím na uměleckou práci to bylo vždycky složité, jako v nějaké rozvojové zemi.
Každá fotka má svoji historii, svoji legendu. Když jsme ještě neměli v Praze kde bydlet, tak jsme pobývali v autě, měl jsem Sierra Ford dvoulitr, kterou jsem si koupil v Německu (to je zajímavý, že v Německu to šlo, tady se mi to už nikdy nepodařilo) a hodně jsme jezdili buď přímo na jih ke Staňkovskému rybníku, kde jsme byli pečený, vařený nebo na sever, jak je Varnsdorf a Dolní Podluží. Tam jsou hodně milí lidé, zvláště, když je delší dobu nemusíte vidět, ale dobře se tam dělaly fotky na místních hřbitovech.
Když jsem chtěl původně spolupracovat s NEI-reportem, tak mě celkem dost striktně odmítli, obrázky a fotky se jim vůbec nelíbily, nakonec se mi podařilo nějak je ukecat a byla z toho spolupráce, trvající mnoho let. Už pomalu nevím, kolik brožurek, takových těch publikací „do véčka“ mi v Nei-reportu vyšlo, nikdy jsem to nepočítal, ani nevím kolik fotek a článků mi otiskli, spíše to byly stovky než desítky, ale to už jsem více spolupracoval s nakladatelstvím Eminent, kde vyšly vlajkové lodi mé polistopadové tvorby Magie života, Magie sexu, Věčný příběh a Astrální magie.
V magickém víru života jsme se s Arčou vzali někdy v roce 1994 nebo tak nějak. Brali jsme se v Dolním Podluží, za svědka mi šla tchýně, která je dnes už po smrti a Arče šel za svědka její nevlastní otec, který se později zbláznil a pokud ještě žije, tak by mě už asi nepoznal, pořád jsem mu říkal, že si má vyměnit olověné vodovodní trubky za plastové, ale nedal si říct a raději to ani nechtějte vidět, co dokáže olovo udělat z původně docela zdravého lidského mozku. Jinak nám na svatbě nikdo nebyl, večer jsme si rozdělali na zahradě oheň, sežrali jsme štrůdl, připili jsme si vínem a potom se na nás v NEI-reportu zlobili, proč jsme je nepozvali, nevěděl jsem, jak tomu mám rozumět. Nejdříve mě pošlou do prdele, potom se mi vnucují – no rozumíte tomu?