Vždycky, když vznikl dojem, že je dlužno někoho potrestat a dotyčný tam zrovna nebyl, tak se potrestal někdo jiný. Vybral se nějaký ten omega samec nebo omega samice, někdo z ekonomicky nižší vrstvy, veřejně se zlynčoval a všichni byli spokojení.
Vzpomněl jsem si na bájný výrok, už ani nevím, kdo ho pronesl: „Není-li nablízku držka, po které chci udeřit, udeřím po držce, která je nablízku.“
Má to něco do sebe, když už nic jiného, tak se tomu můžeme zasmát, hehehe, to je ale pitomost, hm… ale je to přímo ze žhavé praxe. Když se nás něco hodně dotkne, začneme tímto způsobem uvažovat.
Historky o ženách, které naštval nějaký chlap, vstoupily do lidové slovesnosti, do bájí a legend. Samozřejmě také do pohádek. Skoro každý mužský hrdina měl v zátylku zakousnutou nějakou psychopatku. Čím se postižený chlap provinil? Většinou byl neposlušný, nechtěl se chovat podle představ, které dotyčná o něm měla, někdy si dovolil být citelně bohatší nebo silnější či patřil do vyšších společenských vrstev, popřípadě se dopustil něčeho, co by nasralo i mrtvého a tyto ženy se pak pomstily na někom úplně jiném, často pozabíjely své vlastní děti nebo, což můžeme občas pozorovat ve žhavé současnosti, zlikvidovaly svou vlastní firmu i se všemi manažery a zaměstnanci. V případě, že by měly politický vliv, byly by schopné zlikvidovat i vlastní národ. Z psychologického hlediska jsou to velmi zajímavé případy.
Z praxe znám jeden takový podobný případ, kdy paninka, která byla naštěstí bezdětná, ve vzteku rozmlátila svůj vlastní mobil a svůj vlastní docela drahý noťas. Pak nastala chvilka k zamyšlení, protože tady chybělo to hlavní – pádný motiv. Což je na celé věci právě to zajímavé.
Když posloucháte báje a legendy na téma nasraná Médea nebo La Llorona, prokletá žena, stojí na začátku pohnutého příběhu vždy něco, co by se dalo považovat za „důvod“ k nasrání. Řekneme si, že na jejím místě by asi povolily nervy každému – ale to je právě ta blbost a důvod, proč o tom píši. Všechny ženské ze známých pověstí a legend, ergo ipso facto jednaly zdánlivě bez pádného důvodu. Nebo, lépe řečeno, ten důvod nebyl vidět, nebyl patrný, jim osobně se vůbec nic zvláštního nedělo, nikdo je nemučil, ani netýral, všechno bylo z hlediska racionálního rozumu v pořádku.
Prostě si představte normální, spíše veselý rodinný život, on a ona si vybudují byt nebo si byt koupí, popřípadě si koupí barák, právě splatí leasing, každý na svoje auto, podle toho, jakou chtěl značku a barvu, každý má svou práci, jeden pracuje třeba jako manažer nebo produkční, čili se víceméně fláká doma, ale má za to ranec, druhý dělá poradce v oblasti „sex vs. vztahy“ nebo poradkyni, peněz mají na rozdávání, nechají si upravit zahradu do japonského stylu, koupí si bazén, samozřejmě vyhřívaný, aby si mohli jít zaplavat, i kdyby jim pod francouzským oknem umíral zimou prokřehlý Ježíšek s nůší dárků na zádech, prostě mají všechno, společenský život funguje jak na drátku, sousedé a kolegové z práce jim závidí, každý má na fejsbuku pět tisíc přátel a na instagramu patnáct tisíc lajků pod každou brilantně ostrou fotkou domácího mazlíčka s miskou, plnou prvotřídního žrádla a teď najednou paninka dostane záchvat, popadne kladivo a všechno, co je na dosah, rozmlátí, včetně počítačů, monitorů, elektrického piána a oken, ve kterých není pancéřové sklo. Přijede zásahovka z psychiatrie, paninku odvezou na „neklid“, do gumové cely, otestují na koronavir a nějaký jiný magor nebo mgr začne sepisovat kdo, kdy, co a hlavně jak k tomu došlo. Potom přijde na pohovor manžel nebo druh, přítel, partner, spolubydlící nebo bratr rozhozené paninky a od stáda psychiatrů se doví, že hlavní příčinou, neboli přímo motivem jejího zkratkovitého jednání je on, protože jí k narozeninám místo dvou žlutých a jedné rudé růže (jak to má ráda) koupil dva rudé karafiáty. Tím to tedy dokonale posral, takže z toho kouká rozvod a invalidní důchod pro paninku.
Všímejte si, co se kolem vás děje, určitě si všimnete psychopatického jednání, zvláště když někdo začne zuřit bez zjevné příčiny a nedá pokoj, dokud něco nerozbije nebo někoho nezabije, popřípadě si začne vymýšlet důvody svého jednání. Vysvětlit se dá všechno, třeba i to, proč se museli pro dobro národa pověsit Slánský a Horáková, všichni řeknou aha, je to jasný, na našem místě by je pověsil každý, nikdo nad tím moc nepřemýšlí, hlavní je, že nějaký důvod byl, že zazněl, je už jedno, jestli byl „spravedlivý“, podle tehdejších zákonů nebo to soudruhům, sorry, krapet ujelo, víme, že bychom na jejich místě nejednali jinak. Buď v práci v šest!
Všichni také víme, že se dlouhá léta zabývám studiem psychopatie, speciálně negativním dopadem psychopatie na společnost. Psychopatické chování je jenom jedno – překvapivé, nebezpečné, útočné, diktující, škodlivé a svobodu omezující. Je jedno, jestli je psychopat charismatický, šarmantní, krásný a jinak docela milý, jestli má úžasné fotky s efektním protisvětlem a je jedno, jaké v gatích nosí pohlaví. Nás zajímá pouze to, že může zaútočit nečekaně, zezadu nebo z boku a nebude se ohlížet na to, jaké škody způsobí a komu ublíží.
Už to začíná být trochu jasné? Nahlédneme do rodiny, do politiky, prozkoumáme sem tam nějaké partnerství, popřípadě i výchovu dětí, podíváme se na doktory, jak dodržují Hippokratovu přísahu a hned máme námětů na přemýšlení, až nám z toho půjde hlava kolem.
Na začátku bouřlivých devadesátek jsem začal fotit a vyrábět fotomontáže na téma rovnost mezi mužem a ženou – a čím se ta rovnost projevuje a jak ji máme chápat. Většina lidí vůbec nevěděla, o čem je řeč, přišel jsem do redakce, kde seděli samí komunističtí redaktoři, kteří prostě měli žurnalistické školy nebo byli absolventi filosofické fakulty a proto byli nenahraditelní. Těžko mohli na jejich místa naběhnout kulturní nadšenci z Rudé záře nad Kladnem nebo ti, co věděli, jak se kalila ocel. Teď nevěřícně četli moje texty a tiše zírali na mystické, fotky. Tajemné a erotické. Není to pornografie? Ale, soudruhu, pardon, pane redaktore, pornografie už není zakázaná… nesmí se na ulici před školou prodávat dětem, ale jestli ji budete vydávat nebo ne, do toho už nikomu nic není.
Přišel jsem do bulvárního časopisu, časopisu pro ženy nebo do esoterního časopisu, vyndal z tašky fotky a teď na to všichni čuměli, ale… soudruhu… tedy pardon, pane… to by se asi hodilo spíše do erotického časopisu…
Přišel jsem do erotického časopisu (mám tuto zkušenost i s Nei-reportem), vyndal z tašky fotky – a teď na to všichni čuměli, ale… pane… to jsou fotky, které by se hodily spíše do nějakého rodinného časopisu, ona ta erotika tam sice je, ale nám se to opravdu nehodí. Pak jsem musel promluvit lidským hlasem – hlavní argumenty jsem měl v podstatě asi takové, že nemohou přece stále dokola jenom krást a otiskovat či přetiskovat cizí fotky ze zahraničních časopisů. Jestli se k nim ještě nedoneslo, tak existují takové chmurné věci jako je třeba autorský zákon a autorské právo – a v podstatě jsem měl pravdu. Netrvalo dlouho a skuteční autoři se začali ozývat a hrozili soudem a sankcemi a potom se ukázalo, že v Česku je jen pár fotografů, co jsou schopni fotit akty, které snesou zveřejnění v časopisech a novinách.
Prvních patnáct let měly moje fotky největší úspěch u normálních, prostých lidí, u čtenářů časopisů (Květy, Astro) a novin (Večerní Praha, Expres) a u knižních čtenářů (Magie života, Magie sexu, Kniha času, Věčný příběh, Astrální magie, Psychopat v rodině). Jak plynul čas, rostl počet mých fotek na internetu, v současné době je jich nejvíce na www.zonerama.com/RavenArgoni, ale jsou to všechno fotky, které jsem dělal po roce 2005, čili se jedná již o fotky digitální.
Klasické pozitivní fotomontáže dnes již samozřejmě patří hluboké minulosti, jsou odsunuté do vzpomínek, už je nepoužívám a v podstatě se dá říct, že kulturní svět mistrně předstírá, že už na ně není nikdo zvědavý. Vždycky na to říkám – zkuste takovou fotku udělat – i když se vyzbrojíte nejmodernější technikou, snadno zjistíte, že to není tak úplně jednoduché. Sám jsem zvědav, jestli se mi někdy podaří setkat se s někým, kdo udělal alespoň pár podobných fotek a pár podobných textů – ono to jde většinou ruku v ruce, tak nějak dohromady. Jak se říká, není kouře bez ohně, tak není zajímavá, mystická fotka myslitelná bez textu. Taky to nemusí napadnout úplně každého, ale je docela dobré si to jednou uvědomit. Abychom věděli, o co v umělecké tvorbě jde, čili vo co go.
Kdyby mi tohle všechno někdo vyprávěl ještě za totáče, tak bych mu nevěřil. Určitě by se mi to zdálo natolik fantastiké, že bych jen kroutil hlavou. Teď jsem si vzpomněl, že jeden můj spolupracovník na Vysoké škole chemicko-technologické se jmenoval Kroutil a on byl takovej docela chytrej, trochu už starší chlápek a vždycky, když jsme se potkali v laborce, tak mi říkal, hele, ty se sem vůbec nehodíš, zabal to tady a běž někam k filmu, na Barrandov nebo ke Krátkýmu filmu, tam se budeš moct ukázat. Občas jsem nad tím trochu přemýšlel a nakonec jsem ho poslechl, zavolal jsem do Krátkého filmu, šel jsem na pohovor a čirou náhodou jsem se tam setkal s Kamilem Pixou, ten tam hned všechny seřval, že nejsou schopní najít schopného člověka, který by se mohl uplatnit ve filmové branži a ať mě okamžitě zaměstnají. Dramaturgové začali kolem mě poletovat jak listí na podzim a za hodinu jsem odcházel jako režisér Krátkého filmu ve Studiu animované tvorby Jiřího Trnky.
Kamil Pixa byl jeden z hlavních zakladatelů StB – a v podstatě, ruku na srdce, jsem mu dodnes vděčný za jeho pomoc při získání stálého pracovního místa v Krátkém filmu. Nikdo jiný to pro mě neudělal. Navíc to pro mě byla obrovská životní škola. Možná ještě větší než celá FAMU, kterou jsem neměl.