Co si budeme nalhávat? Článek napsala Monica
Pokud děláte komponované fotky se zaměřením na sociální sítě, začnou vám muži nabízet, že vám budou dělat fotografa. Mužům, kteří se ptají sice upřímně, ale trochu slizce: „Fotíš se ráda? Hledáš fotografa? A fotíš taky erotiku nebo nude?“ nemá cenu ani odpovídat. Ale občas se stane, že se ozve opravdový fotograf, jestli by šlo domluvit si focení formou TFP (fotografování na domluvě, kdy modelka i fotograf mohou používat výsledné fotografie pro svou propagaci, ale ani jeden nemá nárok na peníze od toho druhého). Prohlédněte si nejprve jeho fotky, jestli jsou zajímavé, popřípadě vykazují určitou kvalitu a jestli jich má větší množství. Pokud má jen dvě, pravděpodobně je odněkud stáhnul. Pozor na to. Měl by mít profil na Fotopátračce nebo mít vlastní webové stránky. Pokud vše sedí, domluvte se na tématu fotografování: portrét, celá postava, focení venku nebo v ateliéru. Tady často nastává problém. Já bych si představovala fotku u starého hradu s vlky a černým havranem, na sobě nádherné šaty jako gotická princezna a k tomu odpovídající šperky či fotku v lese, kde budu mít elfí uši, vílí křidélka, šatičky s glitry, budu držet bílého zajíčka a za mnou bude vykukovat srnka. Jeho představa: „Nejdříve zkusíme nějaký akty u mě v bytě. Co třeba ve vaně jako milking bath? Potom budeš chvilku masturbovat na posteli a tvářit se jako děvka.“
Já na to: „Hm… a můžeš mi říct, jak ty fotky využiju na svou propagaci?“
„No nijak, ale bude tě to bavit. Pak se na ty fotky budeš dívat, až budeš stará a budeš si říkat, jak jsi byla krásná.“
Proč si každý muž myslí, že snem většiny modelek jsou nahé erotické fotky? Snem ženy je fotit se v bělostných šatech s andělskými křídly uprostřed louky plné kopretin a vlčích máků nebo v luxusních šatech, ověšená šperky za několik milionů korun. Nevím, jestli je to přesvědčení ve mně jako nějaká skrytá vada na kráse, ale každý muž by se měl zamyslet, jestli to, co ženě nabízí, nechce ve skutečnosti pouze on.
Jinak samozřejmě metoda TFP je super pro začínající i pro poloprofesionály a poloprofesionálky, ale chce to skutečně hledat a pečlivě vybírat, prověřit si recenze, možná zvolit spíše ženu jako fotografku, domluvit se poprvé pouze na focení venku a ujasnit si téma a styl, jaký si představujete a nesvolit k něčemu, kde se nebudete cítit dobře a komfortně. A dávat si pozor na všechno, co vy osobně pro svoji propagaci nepotřebujete a nevyužijete, spíše by vás to onálepkovalo jako pornomodelku, ale to už jsme v oblasti focení, za které by měl fotograf nebo produkce, pod jejíž vlajkou se fotografování odehrává zaplatit.
A pokud fotograf začne vést divné řeči, nemá cenu s ním pokračovat. „Ok, zkusím tě vyfotit jako rozvernou šlapku s roztaženýma nohama.“ To všechno jsem už slyšela a zažila, ale hlavní je nenechat se k ničemu dotlačit a neslevit ze svých nároků. Kontrolky by se měly zapnout, když fotograf nebo ten, kdo si v tu chvíli na fotografa hraje, trvá na vašem urychleném rozhodnutí.
„No, pokud se na to necítíš, mám modelek dost.“
Na tohle je správná odpověď, ok, tak zatím foť ty ostatní. Po takové odpovědi, mě většina skvělých fotografů zablokovala, což je zvláštní jednání od někoho, kdo je úspěšný a o koho se modelky perou. Kdyby tomu tak skutečně bylo, tak je mu jedno, jestli ho zrovna teď odmítnu. Nemusí mě urážet a blokovat.
No, snad vás to neodradí od focení, byla by to škoda, jde o zábavu a sbírání zajímavých zkušeností a hlavně se přitom můžete naučit poznávat nové lidi a spolupracovat jen s těmi, s nimiž nebudete ztrácet čas.
Raven Argoni – jeden z posledních analogových fotografů a výtvarníků.
Když jsem se na přelomu let 1989 a 1990 začal krok za krokem vracet ze Západního Německa zpátky do tehdejšího „českého ráje“, rozhodl jsem se vydat v Česku několik knížek o esoterice, rituální magii a samozřejmě také o možnosti zpomalit stárnutí, žít prostě tak, jak jsme to my, zkušení černokněžníci odjakživa dělali.
Měl jsem hromadu zajímavých textů o magii a o rituálech a samozřejmě také o tantrických sexuálních rituálech a k tomu jsem potřeboval pokud možno zajímavé a poutavé ilustrace, nejlépe samozřejmě fotky. Bohužel se u nás nenašel nikdo, kdo by se podobné tématice profesionálně věnoval, většinou se umělecké podhoubí v tehdejším Československu hemžilo fotografy typu, „no dobře, a mohli bychom teď zkusit pár fotek bez trička a bez podprdy?“ A na přikývnutí vyplašené modelky fotograf bodře pronesl něco ve smyslu: „Paráda, tak, milostivá, pusťte kozy z chlívku a jdeme na to…“
V zahraničí bylo takových ateliérů, které švihaly postaru okostýmované fotky jak Baťa cvičky docela slušná řada. Tady si podobnou zábavu mohli v průběhu času dovolit hlavně lidé, kteří dědili a zdědili staré oblečení, popřípadě boty nebo zajímavé kousky ať už nábytku nebo toho, co se dá rovnou označit jako rekvizita. Nebo měli známé, kteří pracovali na Barrandově, protože Barrandov nebo filmové ateliéry doslova oplývají různými zajímavými předměty. Zkuste přemluvit holku, ať se svlékne donaha a na hlavu si narazí slamák o průměru dva metry – a každé cvaknutí spouště bude utvrzovat davy v přesvědčení, že jste umělec.
Já jsem neměl nic, ale měl jsem jeden nápad, který byl pro ostatní fotografy tak trochu navíc. Kolegové spatřovali hlavní potěšení z tvorby v tom, že fotili nahotinky, zatímco já jsem se snažil do tvorby protlačit myšlenky feminismu, rovnosti a spolupráce.
Myslím, že z tehdejších tvůrců (rok 1990 až 2010) to neudělal nikdo. Žádný fotograf nevzal na rozhovor o svém díle a o svém nejbližším cíli a o ostatních chystaných tvůrčích záměrech svou modelku s sebou. Nikdo u nás nedělal rituály před fotoaparátem nebo před kamerou, ani nespojoval své fotky s esoterními a magickými texty nebo s mantrami. Dlužno podotknout, že jsem se vrátil z Německa bez peněz, bez majetku, neměl jsem byt, ani pronájem nebo podnájem, nějaký čas jsem „existoval“ po ubytovnách, a když jsem neměl vůbec žádné peníze, tak jsem se pohyboval po známých. Které jsem většinou ani neměl, protože jsem si je teprve budoval. A to mi bylo 42 let. Nemít známé a nemít štěstí, tak mě dodnes neznáte a nikdy byste se nedozvěděli, že tady někdo podobný někdy existoval.
Vzhledem k tomu, že jsme v té době neměli vůbec nic a nikdo se ani nechystal nám něco dát nebo věnovat nebo nás v našem úsilí jakkoliv podpořit, tak si myslím, že máme za sebou docela slušný kus práce. K tomu se časem připojilo naše bádání ohledně nesmrtelnosti, což je další zajímavá kapitola našeho společného snažení. Některé vzpomínky na tohle téma jsou téměř až bizarní, protože jsme se třeba seznámili s člověkem, který do roku 1990 žil skromným životem středně situovaného úředníka, potom se mu povedlo pár kšeftů, většinou to ale byla skutečně náhoda, prostě si vsadíte na špatného koně – a on vyhraje a najednou zde byl místo skromného úředníka a nenápadného pracovníka pan milionář a za chvíli je to jako v tom vtipu, jak vyhazovači vyvádějí pána z baru, promiňte, pane, Klub milionářů je za rohem, tady je Klub miliardářů. Z pána se stal miliardář, už nemusel chodit do Klubu za rohem a současně se stal i pánem hor a lesů, vod a strání, nemovitostí a pozemků a zařadil se mezi nejbohatší lidi v České republice. A já se ho ptal, jestli by měl zájem o učení, zabývající se možností „jak se ve zdraví dožít co nejvyššího věku“ nebo jakým způsobem lze oddálit cílovou rovinku v našem „běhu o život“. Kdybych se dostal k nějakému solidnímu bohatství, určitě bych se hned zajímal, jak se co nejdéle udržet ve zdraví na životě. Pán z klubu miliardářů se o tom nechtěl vůbec bavit, no, zkrátím to, nedožil se padesátky. Na jednu stranu je to hodně blbý, na druhou stranu je to zajímavý námět na přemýšlení. Zřejmě či samozřejmě, jak pro koho.