Jsem se vzpomněl na legrační příhodu, jak se amatérští herci ve svém amatérském divadle snažili nastudovat jakousi hru o Janu Žižkovi z Trocnova a teď tam měl na scénu vběhnout vyplašený vesničan a měl zvolat: „Lidičky, spaste se! Žižka se blíží!“ a protože to bylo skutečně hodně amatérské divadlo a hodně amatérský herec, tak sice vběhl na scénu, to se mu povedlo, aniž by upadl, ale trochu to popletl a zvolal: „Lidičky, paste se! Bližka se žíží!“
Takže se, lidičky, paste, Vánoce se žíží! Pokud budete chtít nahlédnout do budoucnosti ať už pomocí tarotových karet nebo pomocí astrologických konstelací, popřípadě budete mít pocit, že by vám mohla pomoct konzultace na téma, jak cvičit dynamickou jógu a jak si posílit zdraví, popřípadě jak se vyléčit z jakékoliv nepříjemné nemoci, prostě se nám ozvěte.
Dynamická jóga je takové docela poměrně dost specifické cvičení, pokud si pamatujete ještě na hodiny tělocviku ve starých sokolovnách, tak ano, byl to sice hezký pokus o trénink, ale dle mého názoru to ještě nebylo tak zcela ono. Pamatuji na dlouhé disputace tělocvikářů na téma, nehmitat při cvičení, ublížíte si, natrhnete si sval nebo šlachu či šlachové pouzdro nebo si můžete natrhnout trenky či tričko, no, osobně neznám nikoho, kdo by si něco natrhl, ale je i pravda, že též neznám příliš mnoho lidí, kteří by vydatně cvičili pomocí hmitání.
Spojení přes mail raven.argoni@seznam.cz je výhodné, spolehlivé a doufáme, že ještě nějakou dobu vydrží. Takže to vyzkoušejte místo neustálého volání na linku, která mi stejně nefunguje.
Avšak zpátky k tomu cvičení – pamatuji si doby, kdy se moc necvičilo, tedy alespoň u nás – v socialismu. Tělocvičny byly většinou zamčené a venku nebyly ani žádné hřiště nebo možnosti cvičit něco jako weighted workout nebo calisthenics a když přišla řeč na cvičení nebo silový trénink, hned se bolševici začali tlemit, no, zkus to tady s krumpáčem a lopatou, to se procvičíš líp než Schwarzenegger.
Zrovna dnes jsem nad tím přemýšlel, kdy jsem se vlastně dostal poprvé k normální obouruční čince, zvané „nakladačce“. To už mi bylo více než dvacet let. Bolševik pokládal cvičení s činkami za celkem zbytečnou záležitost, proč se zaměstnávat zdvíháním něčeho, co k ničemu není, když na nás čekalo budování pětiletky páté, až půjdou ulicí děti rozesmáté… Můj děda sice měl doma obouručku klasickou činku s takovými těmi koulemi na koncích, vážila 16 kilo a jedna z těch koulí byla dost nakřivo, protože činku při osvobozování vlasti přejel sovětský tank. Jakž takž to vydržela, ale na jednom konci byla ohnutá.
Prvním tělocvičným strojem, jak si na to tak jakž takž matně vzpomínám bylo klepadlo na sídlišti. Často jsme bydleli na sídlišti a tam byla klepadla na klepání koberců. Nepamatuji si, že by se koberce nějak masově klepaly, zato však na každém klepadle visel hrozen děcek a o něčem diskutoval a kolem pobíhali psi. Vždycky, když se stmívalo, tak bývala klepadla většinou obsazená, v oknech povykovali rodiče, Karle, Míšo! Večeře! Mirku! Domů! Jistě, mělo to svoji atmosféru nebo lépe řečeno, mohlo být i hůř. Stroje na cvičení se začaly vyrábět o hodně později, to mi bylo už přes dvacet a první stroje, takové ty, jaké známe dnes se objevily v Praze na Spartě, kam ještě neměla veřejnost přístup, ale naštěstí jsem patřil ke sportovcům, kteří měli nějaké, alespoň chvalitebné výsledky, takže jsem na těchto strojích již mohl cvičit. Zajímavé bylo, že se na nich moc necvičilo, prvoligoví sportovci dávali přednost tomu, že seděli na vzduchu před cvičební halou, kouřili a kecali.
Nicméně, právě onen žalostný nedostatek cvičebních strojů a obecně cvičebních možností, neřku-li cvičebních pomůcek, stál na počátku mého vlastního systému posilování, systému, který používám dodnes a i kdybych měl možnost znovu začít chodit do fitka nebo jakékoliv posilovny, tak bych už určitě neměnil.