Je často až paradoxní, jakými různými způsoby se lidé nechávají okrást. Jednou se mi ozvala klientka, že by potřebovala poradit, co má dělat, že prý se seznámila s jedním mladým, schopným podnikatelem, který měl podnikatelský záměr, ale chyběly mu peníze. Potřeboval k uskutečnění fantastické transkace zhruba tak sto tisíc, z nichž dokázal (dle svého vlastního tvrzení) během dvou týdnů vykouzlit dvojnásobek. Akorát mu chyběly peníze do začátku. Kdyby prý mu ty prachy nějakým způsobem dokázala sehnat, ať už by si je půjčila nebo sáhla do vlastních zásob či úspor, tak by je během 14 dnů vrátil a mohli by si užívat stotisícový zisk. No, paní či lépe řečeno slečna dlouho neuvažovala a řekla si, že by mohla využít toho, že pracuje v bance a prachy si jednoduše „půjčila“ ze sejfu. Věděla, že se na to během dvou týdnů nepřijde, takže je do té doby zase vrátí. Její milenec od ní peníze s díky převzal a hned ten den zmizel a už o sobě nedal vědět. Co teď? Týdem minul a podnikatel se ani neozval, ani neposlal sms-zprávu, byl prostě, jak se lidově říká, v čudu.
Co jsem na to měl říct? Nahlédl jsem do karet, které ukazovaly Zklamání, Ztrátu a Peníze. Tak říkám, inu, nemůžete nyní dělat nic jiného, než jít hned zítra za šéfem, za ředitelem, ke všemu se přiznat, projevit účinnou lítost a požádat o splátkový kalendář. Můžete se pokusit požádat šéfa, aby krádež nehlásil policajtům, aby se všechno vyřešilo v klidu a diskrétně. Což se nakonec stalo, ale i tak je to docela poučné, protože slečna musela změnit práci, z banky ji vyhodili a dva roky splácela investiční vklad do geniálního nápadu mrštného podvodníka.
Ozvala se mi jiná klientka, která se rovněž vyznamenala ve skákání na lep podvodníkům. Nějak jí bylo líto rodinného majetku, našetřeného milionu, který prakticky bez užitku spočíval na společném účtu, takže si našla zajímavou firmu, zabývající se rozmnožováním úspor. Nechte své peníze pracovat za vás! Firma (se sídlem na Panenských ostrovech) slibovala, že od žadatele převezme peníze a pomocí vtipných transakcí na burze dokáže jeden milion za pár měsíců zdvojnásobit. Důvěřivá paní tedy nenápadně, tak aby o tom rodina nevěděla, vybrala všechny úspory a převedla je na konto panenských podvodníků. Dychtivě čekala, co se bude dít a ono se nedělo nic. Půl roku uběhlo jak voda a pořád nic, tak se ozvala a oni jí odpověděli, že pokaždé se taková transakce s výhrou na konci nepovede, takže by to chtělo vrazit do kšeftu ještě aspoň padesát tisíc, aby dostali zpátky alespoň to, co původně investovali. Paní jim tedy vyplatila dalších padesát tisíc a když to opět nic nevyneslo, tak se obrátila na mě. Já jsem jí řekl, že žádná taková firma neexistuje, že jsou to podvodníci a peníze, které do nich investovala, už nikdy neuvidí. To se jí nelíbilo, tak jsem navrhl, že nejlepší by bylo, kdyby to celé ohlásila policii a současně by „finančníky“ požádala, aby jí peníze vrátili. To se samozřejmě nestalo, ale finančníci se ozvali s tím, že jí poslali jakousi další smlouvu, kde bylo napsáno, že když ji podepíše, tak jí pošlou 30 000 eur. Ona si myslela, že aspoň něco zachrání a i když jsem jí říkal, ať rozhodně nic nepodepisuje, protože ve smlouvě stálo, že se vzdává jakýchkoliv finančních nároků vůči povedené firmě. Ona to nakonec podepsala a už od nich neviděla ani korunu. S podobnými případy jsem se setkal v docela závratném množství a vždycky jsem říkal, proboha, proč se ti lidé nepřišli poradit, pořád to tady inzeruji a píši o tom furt dokola, neskákejte na lep podvodníkům, nechápu, proč lidi, když mají pár korun, které by mohli investovat, proč je neinvestují do naší pracovní činnosti, do vydávání knížek a natáčení poučných videofilmů, popřípadě mohou nějaké finance věnovat na pomoc ostatním, třeba dětem, které trpí jen proto, že se narodily do nevhodných podmínek a musí nést bídu společnosti společně s těmi, kteří by za ni mohli být zodpovědní.