Lidská řeč je určitě jeden z nejzajímavějších fenoménů v celém vesmíru. Určitě jste již slyšeli tvrzení nebo rčení, na začátku bylo slovo, někde se to slovo dokonce píše s velkým S, tedy na začátku bylo Slovo. Tak už to vypadá lépe, ne-li dokonce dobře, protože Slovo je zdůrazněno a všichni k tomu moudře přikyvujeme – ale co všechno to znamená? Definice slova je docela složitá, o čemž se jistě přesvědčil každý, kdo se někdy snažil Slovo definovat. Slovo je skupina hlásek, tvořící ustálený celek, jemuž přisuzujeme určitý význam. Tedy takhle – určitý význam přisuzují Slovu lidé, kteří ví, co to Slovo znamená. Když řeknu třeba „chrudošivé grible“, tak to nic neznamená, ale mohu tvrdit, že jsou to Slova. Slovo je označované jako jednotka slovní zásoby. Jednotka řeči. Mám slovní zásobu, čítající pět slov. Jasně, pokud ale používám slova, která si sám vymyslím (jako byla třeba enochiánština), tak je otázka, jestli se stále ještě jedná o slova nebo jen o prázdné zvuky.
Etymologie je obor lingvistiky zkoumající původ a vývoj slov. Tyto informace jsou sdruženy v etymologických slovnících. Pokud v daném jazyce existují historické (psané) texty, pak jsou využívány k získání povědomí o tom, jak byla slova dříve používána a kdy se v dotyčném jazyce objevila.
Pomocí slov se občas dá vyjádřit myšlenka, jak ji ostatní pochopí, je už zase trochu jiná kapitola, vědci, ekonomové, politici by mohli vyprávět na tohle téma nekonečné příběhy.
Když mívali za první republiky v Osvobozeném divadle Voskovec s Werichem vystoupení před oponou, takzvané předscény, zeptal se jednou Voskovec Wericha, pane, co byste dělal, kdybyste takhle jednou, o půlnoci šel kolem hřbitovní zdi a najednou by před vámi vyskočila temná postava a vykřikla by, smrť! A Werich suše odtušil, tak bych asi smrděl.
O významu slov by se též dala realizovat dlouhá a jistě i zajímavá přednáška a zřejmě bychom došli i k tomu, že pomocí slov se dá popsat něco, co neexistuje, nikdy neexistovalo a zřejmě ani existovat nebude – a přesto se o tom můžeme bavit klidně třeba i dlouhé dny nebo celý život a můžeme jakýkoliv nesmysl, stvořený pomocí slov rozebírat ze všech stran. Mnoho filosofujících myslitelů už přišlo na to, že většina lidí vnímá svět pomocí slov. Tedy nikoli tak nějak všemi smysly najednou, ale pouze těmi smysly, kterými se naučíme vnímat slova. Zajímavá myšlenka.
A tím se dostáváme k pozitivnímu myšlení. Což samozřejmě není takový ten úchylný způsob myšlení, kdy na všechno odpovídáme, to je dobře. Včera nám zemřel děda, to je dobře a podobně. Pomocí slov můžeme popsat něco, co reálně existuje, ale můžete také vyslovit jakoukoliv myšlenku ohledně toho, co se nestalo nebo neexistuje. Například, když budeme připomínat politikům jejich sliby nebo budeme vzpomínat na všechno, co jsme v minulosti ztratili nebo co nevyšlo. Je ale jasné, že komentovat cokoliv, co se nestalo nebo co neexistuje je dokonalá ztráta času – takže přicházíme k názoru, že pozitivní myšlení není vlastně nic jiného, než reálné myšlení. Tady pan XY udělal to a to, zde se odehrálo to a to – a už se nemusíme namáhat s domýšlením věcí na téma, co kdyby byly v prdeli ryby…
Slova, která popisují něco, co se nestalo, můžeme použít v rituální magické praxi, kdy se snažíme myšlenku nejdříve obléknout do slov a potom ji zhmotnit ve skutečnosti, v realitě. Pokud chcete, abychom pro vás a za vás provedli rituál na lásku, na přátelství a dobrou pracovní spolupráci, můžete si rituál objednat na mailové adrese raven.argoni@seznam.cz – platí se tentokráte předem, cena je 1000 Kč, č.ú.: 105677704/0300 – rituály provádíme v duchu Velikonoc v pátek, v sobotu, v neděli a v pondělí.
Podle mé vlastní psychologie (často si říkám, že když mohou psát učebnice psychologie renomovaní psychologové, tak proč bych občas nějakou učebnici nemohl napsat já?) se člověk rodí jako agresivní jedinec, ovládaný vrozenou touhou něco nebo někoho ovládat. Pokud se mu to nedaří, je nešťastný, depresivní, zlomený, má pocit, že má z dětství trauma a většinou mu nic nevychází tak, jak by si to představoval. Pokud se zadaří, je z něho normální, celkem spokojený občan, většinou si najde někoho, koho může ovládat v oblasti partnerství je to povětšinou partner a dětí a podle mých vlastních měřítek jsou nejšťastnější dvojice psychopatka – submisivní debil a takovým to většinou vydrží až do smrti submisivního debila. Psychopatka si potom zařídí vdovský důchod a spokojeně pokračuje ve své psychopatické existenci až do smrti.
Musíme si uvědomit, že už mám za sebou bouřlivou oslavu svých 75. narozenin, zatím jsem s tím ještě neměl žádné zkušenosti, 75 mi bylo poprvé a je to docela slušný věk, protože v 75 zemřel náš první kapitalistický prezident Václav Havel. Vždycky, když zemře někdo, kdo má prachy nebo by se dalo říct, že má tolik peněz, že roupama ani neví, co by s nimi dělal, tak s nimi většinou nedělá nic a potom je tady nechá, uprdne si naposledy a černá díra smrti ho během jedné vteřiny navždy pohltí – a je po ptactvu. Skutečně je to až neskutečně zajímavý problém, protože já když si představím, že bych měl hromadu peněz, třeba dvacet nebo třicet tisíc, tak bych přemýšlel především o dalším přežití. Co bych asi tak měl dělat, abych zbytečně neumřel, jako třeba pan Kellner (to byla úplně a naprosto zbytečná smrt, pokud to ovšem nebyl vtipný pokus o nenápadné zmizení, to bych dokázal pochopit, je to lepší, než stavět kolem svého sídla dvacet metrů vysoké oplocení s cedulemi „stráže střílí bez vyzvání“) nebo ten Steve Jobs, to byl nešťastník non plus ultra, založí firmu, začne vydělávat miliardy a nakonec se ze své vlastní firmy nechá vyhodit, no chápate to? Místo toho, aby sbalil prachy, které měl k dispozici a našel si někoho, kdo by mu poradil, jak se dožít nějakého nesmyslně vysokého věku, o kterém by se dalo říct, jasně, on si to mohl dovolit, ostatní na to neměli.
Prostě mě to šokuje, jak strašně malý je zájem o to nejdůležitější, co pro nás existuje – život sám. Přitom jsem o tom psal již tisíckrát, dožít se o pár týdnů víc, než mám v osudovém rodném listu, je skutečně kumšt, není to jen tak samo sebou. Čínští císaři, japonští panovníci si k sobě zvali různé mistry nebo spíše „mistry“ tantry a tao-jógy, kteří o sobě tvrdili, že dokáží prodloužit život, jenomže dokázali velký prd, každý druhý zemědělec na rýžovém poli se dožil vyššího věku než císař, i kdyby byl sebeznámější a sebeslavnější. Jen tak pro zajímavost – když se člověk snaží o dlouhověkost (longevity) musí dodržet jedno jednoduché pravidlo, které praví, starej se sám o sebe, nestarej se o druhé. Jinými slovy, trochu peprněji řečeno, neser se nikomu do života a dlouho budeš živ. Potom to samozřejmě chce ještě se trochu vyznat v tantře a v sexuální magii (sex je vždy spojen se životem, tak to už prostě je a nikdo to nezmění, i kdyby se posral) a myslím si docela vážně, že se dá dosáhnout nesmrtelnosti. V dnešní době se ale, bohužel nemůžeme starat o prodloužení života, od rána do večera musíme shánět prachy, abychom měli na nájem a na splácení nedoplatku za vodu a elektřinu. To samozřejmě každého sráží v rozletu a když tak nad tím přemýšlím, v podstatě nevidím důvod, proč bych měl cokoliv ze svých vědomostí, týkajících se prodlužování života nebo boje s rakovinou, někomu sdělovat. Bude mi za to příroda vděčná, když poradím debilovi, jak být o něco déle debilem? S tou rakovinou je to taky docela srandovní, nedávno jsem četl nějaké články o tom, jak se šéfíci velkých firem, o kterých jsem si vždycky říkal, ty vole, to je firma, která už sama o sobě vypadá a chová se jako rakovina – a najednou čtu, že se majitelé této firmy rozhodli věnovat nějakou tu miliardu na výzkum léků proti rakovině. Samozřejmě, když na něco rakovina věnuje prachy, tak to nikdy není ze svého, spíše je to takové zašmodrchané, že jako svým jménem založím nějakou nadaci, do které ostatní chudáci nacpou své peníze, které pak před novináři a tv kamerami předám někomu, kdo se už o ně dovede úspěšně postarat, popřípadě je dokáže získat opět zpět. Tak zase zítra.