Koukám do mailové pošty, kam mi lidé píší své starosti a poznatky o životě a nejsou to jen plané řeči o nutnosti pozitivního myšlení, ale některé příběhy jsou takové, že si člověk řekne jen, „pozdravpánbu… je to možný, vůbec??“
Když jsme byli naposled ve Františkových Lázních (týden za své, jako vždy) přijela tam v pátek ukrajinská rodina a v sobotu, hned ráno, zase odjela. Paní servírka říkala, ti jsou známí ve všech léčebných domech. Jsou to Ukrajinci pracující v Německu, vždycky v pátek přijedou i s dětmi dostanou 4 x 5 000 Kč a na účet každý od Spořitelny 2 500 Kč. Mají volný vstup na léčbu, ale v pátek odpoledne je už pouze ubytují. Navečeří se, vyspí a ráno zmizí. Tak to dělají skoro každý týden. Znají je už skoro ve všech LD, které různě střídají. Na Úřadu práce je nikdo nekontroluje – je možné, že ani Jurečka o nich nic neví. Jednou Fr. Lázně, podruhé Marjánky a potom Vary. A pokaždé jiný LD. Každý víkend dostanou 30 000 Kč, nají se, vyspí, použijí bazén, vířivku a zase zmizí. Panečku, to je život a já jako blbec platím za týden v lázních pro dva, když je sleva, 12 000 Kč.
No, je to zajímavé, když tak nad tím přemýšlím, já jsem v lázních nebyl v životě ani jednou, ale pamatuji si, ještě, když jsem byl v Německu, že tam občas lidé a rodiny z dalekých exotických končin s nepochopitelnými jmény a bizarními cestovními pasy objížděli německá města, v každé obci, kde se dalo, zažádali o azyl, který samozřejmě z jakéhosi záhadného důvodu dostali a k tomu dostali konto v bance, kam jim jednou měsíčně chodily peníze, tenkrát to bylo zhruba 400 marek na osobu. Nešťastníci, kteří museli pracovat, si vydělávali v průměru tak 800 až 900 DM za měsíc. Když se vám podařilo založit si třicet až čtyřicet účtů, pokaždé na trochu jinak zkomoleně vyslovené jméno, tak už jste se dostali na úroveň slušně vydělávajícího podnikatele. Nesmíme samozřejmě zapomínat, že to vše se odehrávalo ještě předtím, než se začaly v bankovnictví používat computery. Poté se nenápadně objevily první PC, u nichž lidé zažívali pocity nekontrolovatelného štěstí, když se jim podařilo pomocí tlačítek na klávesnici pohnout kurzorem na monitoru. Fantastické.
Pokusy získat několik plateb za jednu a tu samou práci jsou staré jak britské kolonie. Britové ve svých koloniích zaměstnávali tisíce mazaných Indů, kteří po obdržení denní výplaty neváhali a znovu se zařadili na konec fronty čekajících na peníze. Kdo zná Indy, tak ví, jak bezelstně nechápavě se dokáží zatvářit, když jim řeknete, že podvádějí. Co je na tom špatného? Systém umožní, systém dovolí, systém neprotestuje, takže je to správné. Kdo nestudoval psychologii nebo nemá vlastní hluboké zkušenosti, tak možná ani nepochopí, na jaké téma zde držím delší monolog. Jak chcete kontrolovat několik stovek ušmudlaných dělníků, kteří se celý den hrabali v hlíně, teď jsou špinaví jak prasata, jeden vypadá jako druhý a všichni mají nataženou dlaň. Zde se právě začala oslnivá a dodnes trvající kariéra klasického otisku palce, respektive nezaměnitelného otisku prstu. Neumíš psát? Místo jména píšeš křížky, stejné jako píší ostatní – ale otisk palce máš pouze jeden a to ten svůj.
Dnes už život v digitálních vodách dosáhl takového stupně evoluce, že už je nejenom o čem diskutovat, ale z nejedné studny poznání se dá i poučit. Elektronické sejmutí otisku prstu je jednodušší než cokoliv jiného. Stačí se dotknout displeje a během vteřiny se vám na monitoru objeví všechny již registrované doteky, které by mohly zajímat úředníky, popřípadě i policisty. Pokud se ovšem na místě nějakého politického žvanila ocitne člověk ducha prostého a bez potřebného vzdělání, tak jsou mu pokročilé digitální technologie prd platné.
Chcete ušetřit? Použijte umělou blbost! Nebo raději umělou inteligenci! Jenomže, co se nestalo – u Jurečků na dvorku robot neuměl poznat falešné žádosti. Údajně prý všechno prověřuje umělá policie a zabývá se i případem mongoloidní Pákistánky, která přes čečenskou nebankovní organizaci dostala podporu 1,3 miliónu od jedenácti úřadů práce a „vytěžené“ peníze poslala do Uzbekistánu – a zřejmě nebyla sama. Inu, když to systém dovolí, tak následuje pouze lehké pokrčení ramen. Škoda jen, že mně zatím a je tomu již přes rok, neschválili ani korunu jako příspěvek na bydlení (příjem mám 10 000 Kč a nájem 26 000 Kč), ale bylo mi řečeno, že až mě vyhodí na ulici, tak se mohu přihlásit do Hunger Games, kde se každý rok losuje o zařazení nebydlících do pořadníku na státní byt. Dobrý, ne? A lidi mají pořád takový strach z té umělé inteligence. Myslím, že přirozená inteligence, zvláště když sedí v hlavě nějakého obecního blba je daleko nebezpečnější.
Skandál se nejspíš valí na Ministerstvo práce a sociálních věcí, kterému šéfuje Marian Jurečka (KDU-ČSL). Podle MF DNES mělo dojít k rozkradení značného množství peněz určeného na humanitární dávky a Ukrajince. Příslušný ředitel navíc podle novinářů nezasáhl ani po informacích od podřízených, se slovy, že rozkradené peníze jsou jen „zlomky“ .
Celá záležitost začala ve chvíli, kdy ministerstvo spustilo robotický elektronický systém, který žádosti zpracovával a hodnotil bez lidského zásahu. „Jenže neodhalil podvody a vyplatil podle pracovníků úřadů práce miliony neoprávněně. A když úředníci vyzvali ředitele, aby systém kvůli chybám vypnul, odbyl je. Na celou záležitost upozornili vedení úřadu i ministra JUREČKU sami zaměstnanci ÚP.
„U žadatelů z Ukrajiny není možné ověřit, zda se zdržují na našem území, nebo zde pracují a přesto o dávku žádají. U výplaty příspěvku na dítě nefungují kontrolní mechanismy, některým lidem byla dávka vyplacena automaticky.“
„Už před rokem samy Úřady práce upozorňovaly, že aplikace při posuzování žádostí Ukrajinců o dávky nedokáží poznat, jestli jsou tito lidé skutečně v Česku, nebo žádají přes internet z Ukrajiny,“ uvádí MF Dnes s tím, že to je i případ Ukrajinky, na jejíž podivné pohyby na účtu upozornila jedna z českých bank. Tak to vidíte, nemusí se jednat jen a pouze o podivné pohyby v posteli při nácviku tantry, ale i podivné pohyby na účtu. Zase jsme o něco chytřejší.
Příště si řekneme o pozitivním myšlení (určitě to ještě nevíte) a také si řekneme, co všechno potřebujete k tomu, abyste mohli být v životě šťastní a nemuseli až do smrti živořit na sociálních dávkách, na které sice budete mít právní nárok, ale stejně vám je nikdo nevyplatí.