Nadpis je takový, řekl bych ambivalentně dvojznačný až dvojsmyslný. Na netu jsem si všiml, že přibylo diskuzí o novinařině v souvislosti s lhaním, kecáním, nadržováním, zatajováním, samozřejmě to má souvislost s činností a působením různých PR(delních) skupin okolo potenciálních prezidentů, jinými slovy si pár inteligentních lidí všimlo, že několik kandidátů na vítězství v prezidentských volbách, nebudu je jmenovat, například Petr Pavel, ruský rozvědčík, agent a špion ve výslužbě (?), byli natolik rozlezlí (nevím, jak jinak bych to nazval) po sdělovacích prostředcích a po internetu, že člověk měl fakt už pomalu strach zvednout víko od hajzlu v obavě, co na něho vykoukne, zatímco jiní, které rovněž nebudu jmenovat (Andrejko Veleuzenář) byli bičováni nemilosrdnou kritikou jako Kristus před ukřižováním. Co mě docela překvapilo, byla reakce paní Daniely Drtinové, která se vyjádřila v tom smyslu, že je šokována způsobem, jakým novináři nakládají se zprávami a zpravodajstvím (no jo, ale pokud hlavní sdělovací prostředky patří Sorosovi a Gatesovým, tak není divu) a sama od sebe odešla z vyhřátého místa v záři reflektorů a orientuje se ponejvíce na zpravodajství v DVTV, internetové televizi, kterou provozuje spolu se svým kolegou Martinem Veselovským. Samozřejmě, ani co se týká majitelství a majitelů-mojitelů mlátiček na informace nemůžeme věřit všemu, co se kolem velkých zpravodajských agentur šustne, spíše se vyplatí nevěřit ničemu, protože čím je něco veřejnější, tím větší zájem mají všichni šťastní majitelé, aby se o nich nevědělo.
Stále dokola ve světě informací, možná bych mohl přesněji říct, ve světě politiky a informací, narážíme na problém cenzury. Můžeme si to trochu zdůraznit – NARÁŽÍME OPAKOVANĚ NA PROBLÉM CENZURY. Cenzura je hodně velké zlo, řekl bych, že cenzura je vlastně největší zlo, s nímž se můžeme ve společnosti setkat. Jakmile se setkáme s jakoukoliv formou cenzury, je jasné, že cenzura někomu slouží a protože se vždy a všude jedná hlavně o zamlčování, zadržování nebo i o vyslovený zákaz sdělování informací, je jasné, že cenzura slouží vždy jen určité skupině lidí – nebojme se tyto lidi označit pravým jménem – mafie. Mafie a terorismus jdou ruku v ruce a prostředky jejich ovládání co největšího počtu lidí se specializují na zákaz přístupu k informacím a na omezování svobody, ať už pohybu nebo pobytu jednotlivců nebo i skupin lidí s podobnými nepříjemnými názory, do čehož se samozřejmě počítají i únosy, věznění, deportace, všichni si tak nějak dovedeme představit, jak taková mafie pracuje, ať už jde o politickou mafii nebo ekonomickou mafii – ještě jednou musím zdůraznit, že hlavním znakem mafie, kromě toho, že její členové drží brokovnice v rukou je ÚČELOVÉ sledování informací a hlavně CENZURA.
V roce 1968, což vždy hrozně rád připomínám, abdikoval dělnický prezident blbeček Novotný a prezidentem republiky se stal generál Svoboda. V čele ústředního výboru nebo jak se to tehdy jmenovalo, se ocitl Alexandr Dubček a došlo k něčemu naprosto výjimečnému v našich dějinách – zrušila se cenzura. Každý si mohl pindat co chtěl a novináři se učili „americkou školu“ novinařiny, to znamená podávat o jakýchkoliv událostech indiferentní, nezávislé a hlavně neutrálně nestranné zpravodajství. V Americe pršelo, ve Vietnamu bylo hezky, pan Novák byl včera večer, když se vracel opilý z hospody domů přepaden panem Zlodějem. Všechno, co se v tisku objevilo se však muselo opírat o dokazatelnou skutečnost, novinář neměl pomlouvat, vypouštět fámy a neměl si pouštět hubu na špacír v tom smyslu, že by někomu uškodil. Říkalo se tomu demokratické zpravodajství. Bylo absolutně nemyslitelné, aby novinář napsal třeba, pan XY je podezřelý, že pašoval drogy, za což by mohl u soudu dostat až patnáct let natvrdo. To už byla pomluva, stejně jako, máme obrovskou senzaci, slečna Křupavá podala na svého šéfa a majitele obchodu trestní oznámení, že ji zaklekl, načež jí opakovaně vkládal do vaginy vibrující držátko od kartáčku na zuby z Kauflandu (ještě jsou na skladě). Za uveřejnění zprávy, která se později projevila jako nesmysl nebo pomluva, byly docela mastné pokuty a novináři byli hrdí na své řemeslo, protože z nich nikdo, ani žádný šéf jakékoliv mafie nemohl dělat pavlačové drbny nebo PR(delní) kolektiv pracující pro šťastlivce, který byl zrovna u lizu nebo měl prostě peníze. Dnes jsme v situaci, kdy většina takzvaných novinářů jsou děvky prodejné a na nějaké pravdy, byť by byly sebeobjektivnější, každý sere, takže by bylo dobré s tím tak nějak počítat, protože pořád je lepší přijmout skutečnost, že zprávy, které se na nás hrnou skrz obrazovky, monitory a mobilní telefony jsou vymyšlené debility a že už dávno nemá cenu hledat v něčem pravdu. Spíše to beru tak, že pokud mě to nasytí, pobaví, potěší a v něčem pomůže, tak o to mohu projevit zájem a je v podstatě jedno, jestli se bude jednat o zajímavý film, hudební skupinu nebo výklad karet, včetně astrologických konstelací, popřípadě i moje kurzy, kde se naučíte nestárnout a k tomu ještě trochu zhubnout a získat tělesnou sílu a vytrvalost. To všechno jsou věci naprosto jasné a dobře viditelné. Buď něco zdvihnete nebo ne, buď se vám něco povede, na co ostatní zůstanou čumět nebo zůstanete na ocet.