Mikuláš, anděl a čert – Monica Star
Mikuláš pocházel z rodiny bohatého kupce s rybami, proto se stal patronem rybářů a námořníků. Staral se i o mosty a chránil proti povodni, dokud ho v Čechách nenahradili Janem Nepomuckým, kterého předtím shodili z mostu do Vltavy.
Mikuláš se brzy stal biskupem a byl oblíbený už za svého života pro svou velkou štědrost. Po smrti svých rodičů rozdal všechen svůj majetek chudým, jak by to měl správně podle bible biskup učinit. Zvyk mikulášské nadílky ale pochází z jiné legendy. Zchudlý otec tří dcer neměl na jejich věno, takže je nemohl vdát. Poslal je tedy do bordelu, aby si na věno vydělaly jako osobní trenérky tantry. Nebo sexuální asistentky, jak se tomu dnes říká. Mikuláš však každé vhodil oknem do světničky měšec se zlaťáky, podle původní legendy to byla zlatá koule nebo zlaté jablko. Od té doby bývá Mikuláš zobrazován, jak stojí u tří zlatých koulí nebo je drží v rukou.
No, jen tak mimochodem, vzhledem k tomu, že podle mého odhadu by taková koule, která by byla ze zlata a měla by rozměry klasické vrhačská koule, vážila asi tak dvacet kilo, musel Mikuláš podat téměř olympijský sportovní výkon, i když se nedochovaly informace, na jakou vzdálenost zlatou kouli hodil a jaký průměr koule měla. Kdyby měla kolem čtyřiceti centimetrů, musela by vážit jednu tunu a to už zase klobouk dolů. Hliníkové koule by se daly hodit i do prvního patra, v případě hodu zlatou koulí by byl problém obohatit i byt v přízemí. Když uvidíte obrázek sv. Milukáše, jak drží v rukou tři zlaté koule, musíte vzít v potaz, že by mohly dohromady vážit padesát až šedesát kilo. Mikuláš by proto mohl být i patronem velkých bicepsů, nicméně, zpátky do původního, již nakousnutého děje – dívky se už nemusely společensky nadnášet, aby se staly lehkými děvami a mohly se vdát. Svatý Mikuláš se tak stal též patronem prostitutek a možná by mohl být i patronem těžkých koulí. V mytologickém prostředí je možné všechno.
Dnes je nadílka hlavně pro děti, což nejspíš pochází z legendy, podle které Mikuláš oživil tři mrtvé děti, které hospodský naložil do sudu a osolil na maso. Mikuláš neboli Nicolas, Nicolaus, Niclaus zkráceně Claus chodí v bílém či bíločerveném kněžském rouchu s biskupskou mitrou a dlouhým, bílým plnovousem. Stal se, spolu se severským šamanem pojídajícím červené muchomůrky, předobrazem amerického Santa Clause, což dokazuje, že opět byli Američané ovlivnění Evropou a ne naopak. V předvečer svátku svatého Mikuláše, 5. prosince (většinou po páté hodině) přichází z nebe na zem moudrý biskup v doprovodu anděla a čerta, dobra a zla a obchází stavení. Mikuláš, který byl za svého života váženým a spravedlivým soudcem a prý uchránil mnoho nespravedlivě odsouzených před popravou, znovu soudí, teď hlavně jestli bylo dítě celý rok hodné nebo ne. Samozřejmě se nejdříve zeptá rodičů i samotného dítěte, pak ho vyzkouší, jestli umí nějakou pěknou básničku nebo modlitbičku. A potom rozhodne, zda si děcko zaslouží od anděla pamlsky a dobrůtky nebo postrašit čertem. Ty nejzlobivější děti čert strčí do pytle. „Nasolit a do sudu!“ křičí pekelník, ale nakonec je obdaruje uhlím nebo bramborou. Což v určitých životních situacích též nemusí být špatné.
Pokud v kraji zrovna Mikulášský průvod nechodil nebo si je rodiče nemohli dovolit zaplatit, nechal Mikuláš svou nadílku za oknem. Mikuláš sice chodil pěšky ale existuje Santovi podobná povídačka, že Mikuláš na své cestě rozsypal sáně nebo nůši plnou sladkostí a kdo je najde, ten si smlsne. Mnoho dětských neposedů běželo do tmy najít dobroty, ale samozřejmě nic nenašli a museli si počkat, až jestli je Mikuláš navštíví. Původně byla postava svatého Mikuláše i genderově vyvážena, protože někde chodila i Mikuláška, Mikulášova matička. Byla však mnohem přísnější, šlehala metlou na okno a sladkosti dávala málokdy. Byla tak neoblíbená, že nakonec úplně zanikla. V Rakousku a Německu Mikuláše doprovází mnohem strašidelnější kumpáni, Krampus a Perchta. Podoba Krampusů je děsivá i pro dospělé, jsou to ohromní hororoví čerti s obřími rohy, většinou přírodními, pocházejícími z opravdových zvířat a jejich masky jsou tak věrné, že Krampus vypadá jak skutečný. Pořádají se také průvody mnoha Krampusů a ten nejděsivější s nejvěrněji propracovanou maskou vyhrává. Krampus děti neodnášel do pekla, ale rovnou je pojídal, nebyl to totiž čert z pekla, ale spíše děsivé stvoření z lesa. Být Krampusem bylo prokletí, podobně jako být vlkodlakem. Krampus byl prý člověk, který se před Vánocemi změnil v děsivou zlou bytost a na zimní slunovrat se proměnil zpět na člověka, ale vůbec si nepamatoval, kolik dětí pozřel. A kolik si jich nasolil a uložil do sudu. Název Krampus prý může znamenat něco neživého, nelidského, anebo (odvozeno z italštiny) odkazuje k dlouhým drápům. Ani Perchta nebyla žádný krásný zlatovlasý andílek s křídly. Původně to byl dobrý duch, dříve lesní a horský, ale později splynul s Bílou paní. Vypráví se, že Perchta byla šlechtična, která byla tragicky zavražděna a zazděna svým manželem. Krutá smrt jí ale nedovolila vyrovnat se s tímto osudem a tak dodnes její duch obchází hrad, kde našla svůj pohnutý osud. Perchta však nebyla zlá, nechce lidem ubližovat, je velmi nešťastná, tak jako zaživa, i po smrti a dá se jí pomoci a vysvobodit ji. V průvodu s Mikulášem má děsivý vzhled, jaký měly dříve české Barborky, které chodily na svátek svaté Barbory místo Mikuláše. Perchta je oblečená od hlavy až k patě v bíllém a vlasy má sčesané přes obličej. Na děti je hodná a obdarovává je sladkostmi, pohladí po vlasech, ale také umí dát přes zadek neposluchům. Přináší požehnání zemi a dobrým lidem. Krampus i Perchta mají hluboké kořeny v pohanské mytologii, i když samozřejmě nechodili s Mikulášem, spíš komunikovali s pohanskými šamany. Perchty svým děsivým vzhledem konkurovaly Moraně, zimě a chtěly ji zastrašit, aby utekla pryč. Svými metličkami se snaží zimu vyhnat, aby se po zimním slunovratu opět mohlo vrátit slunce a světlo a s nimi aby přišlo i jaro.