Potká prcek cvrčka nebo cvrček potká prcka, to už je jedno, prostě se potkají a cvrček říká, čau, prcku, a prcek čau, cvrčku, tak jak ti to cvrká? A cvrček povídá, no, už to není jako dřív… a co ty, prcku?
Většina lidí se dívá na stárnoucí „poslední Mohykány“ a „dříve narozené“ tak trochu s despektem a s útrpností v oku, no jo, dědek, už to má za sebou, ještě se tady klepe na chodítku, za chvíli by už měl být spíš na vodítku, ale hlavně by už měl uvolnit místo mladším pracovníkům a potenciálním brancům – a následuje nahrávka na smeč příkladem ze života – mnoho lidí se mě již ptalo, proč mám tak velký byt, když by mi stačil byt poloviční, nebo třetinový, protože kdybych z tohoto bytu vypadl, tak by tady mohly klidně bydlet dvě nebo tři ukrajinské rodiny, vešly by se sem i se zbraněmi, s municí a s dýmovnicemi možná i s menší houfnicí. Kupodivu se mě nikdo ještě nezeptal, jak jsem k tomu bytu přišel. To bylo ještě před pár lety, kdy jsem byl prakticky bezdomovec, protože když jsem se vrátil z emigrace, tak jsem s úžasem zjistil, že můj původní byt už někdo nenávratně obsadil a když jsem se pídil, jestli mám nárok na nějaké odškodné nebo kompenzaci ztráty bytu a majetku, tak mi bylo řečeno, ať držím hubu, odevzdám auto, kterým jsem přijel a hlavně ať si platím zdravotní. O víc se už starat nemusím.
Tak jsem bydlel různě po známých, rodina mě nechtěla vůbec, to mi řekli rovnou a já jsem jim byl vděčný alespoň za upřímnost, teď už je rodina zpoloviny vychcípaná, ale co mohli, to mě ukradli, škoda, že se s tím nemohou přihlásit do nějaké soutěže, klidně i na mezinárodní úrovni, určitě by vyhráli – no a tak jsem zašel na Obecní úřad, říkal jsem si, hm, dříve jsme měli Národní výbor, kde nás s jakoukoliv žádostí kopli do prdele, tak uvidíme, jak vypadá v současnosti kapitalistická strana české bytové mince. Na bytovém odboru nebo jak se to jmenuje, mohlo by to klidně být i něco jako manažerská správa bytového vakua či vzduchoprázdna, se paní referentka krátce a ostře zasmála a řekla, městské byty? To jsme už dlouho neměli a mít asi nikdy nebudeme, všechno, co nám bylo přidělené si už dávno rozebrali právníci, doktoři a ředitelé bank, kdo by nebral byt za 4 nebo 5 tisíc v Praze, že jo? Najděte si byt, jaký chcete, milý pane a k tomu si zažádejte o příspěvek na bydlení, to je jediná možnost. Takže jsem si našel byt, jaký se zrovna náhodou před třemi lety uvolnil a do toho jsem se nastěhoval. O příspěvek na bydlení jsem zatím nežádal, ale teď, v současné době to zkouším, pokud to půjde, OK, pošleme pro šampaňské, když to nepůjde, tak aspoň budu vědět, že na ten byt mám. Jenom jsem si to třeba neuvědomoval. Což je taky dobrý pocit.
Takže jo, potká prcek cvrčka, ano, dovedu si docela živě představit, že to už cvrčkovi ve stáří necvrká jako zamlada a prcek na tom může být podobně. Jasně. Sedmdesátiletý hasič se může v práci ukázat jako skutečná pohroma, stejně tak osmdesátiletí příslušníci jednotky rychlého nasazení nikoho svými výkony neudiví a určitě najdete sami celou hromadu podobných případů, nevím, jak by své posluchače zaujali devadesátiletí The Beatles se stařecky třaslavými hlasy. Přesto bych zrovna tuto, téměř humornou kapitolku z naší žhavé praxe s klidnou myslí vynechal a soustředil bych se na něco jiného.
Celý život jsem se věnoval něčemu, co by se dalo nazvat uměleckou činností. Já sám jsem prošel určitým vývojem a naučil jsem se přitom spoustu věcí, které nejsou tak zcela jednoduché, jsem v nich nejlepší a spousta lidí je ani zpoloviny neumí. A neumí je ani napodobit a právě to je ten největší průšvih – kdyby se někdo za tu dobu naučil moje řemeslo natolik, že bych řekl, OK, je v podstatě stejně dobrej jako já, může pokračovat tam, kde já přestanu, například by mě teď jeblo nebo by mě klepla Pepka, tiše bych se svezl ze židle na podlahu a někdo by jen řekl, odneste ho, zasedl by k počítači a dopsal tento článek ve stejném duchu, stejně svěžím slohem, nejlépe tak, že by si toho nikdo ani nevšiml. Všichni by jen řekli, no jo, Mistr má zase pravdu. Je v tom prostě obrovský rozdíl, když zaklepe bačkorama někdo, kdo už má své následníky a může předat žezlo (většinou rodinné) a tiše odejít a když odejde někdo, po kom zůstanou jen učebnice, které zatím ještě nikdo ani neotevřel.