Je to tak, vážení přátelé, čas nečeká, život nám protéká mezi prsty, za chvíli to bude už deset let, co živořím ve starobním důchodu a co chvíli může do mě zaseknout své drápy zubatá, protože „čas, jak dlouho můžeme zůstat poměrně zdraví“, „čas, jak dlouho můžeme zůstat pracovně produktivní“ a „čas, jak dlouho můžeme zůstat mezi živými“, stejně jako „čas, jak dlouho nám vydrží mozková čilost, bystrost a schopnost zdravého, logického úsudku“, jsou naprosto odlišné věci.
Přežil jsem dobu covidovou, možná přežiju i část přicházející doby ledové (bez ruského plynu to bude docela zabíračka) a protože už několik let nepracuji, nepodnikám a snažím se udržet naživu pouze díky několika tisícovkám, které mi spadnou do klína formou, řekl bych průměrného důchodu, je to se mnou trochu složité. Nedávno se mi jedna paní ptala, kolik si beru za konzultaci, tak jsem jí řekl, že nic, ale kdyby se náhodou nedokázala přemoct a poslala mi nějaké peníze na konto, budu to brát jako půjčku do té doby, než začnu opět pracovat a vydělávat a potom penízky vrátím. Mám před sebou docela zajímavý projekt, do jehož zahájení mi chybí dva, maximálně tři měsíce, nicméně musím někde bydlet a tvořit, psát a fotit, což, zvláště v dnešní době není úplně jednoduché.
V nejbližší době mám v plánu opět prodat pár věcí, které tak nějak prošly mým životem, ale už je zřejmě s nejvyšší pravděpodobností nebudu potřebovat, to samé se týká i několika desítek originálů, které jsou sice originální až na půdu, ale pro mě už pozbývá významu je neustále z různých zorných úhlů pozorovat. Tak jsem si říkal, že kdyby se čirou náhodou našel někdo, koho by zajímalo, co všechno se u mě dá jednoduše získat formou, jak říkají Američané „garážového prodeje“, akorát s tím rozdílem, že bez přítomnosti auta a bez garáže, asi bychom si k tomu dali kafíčko nebo čaj v obýváku, tak stačí, když se mi ozve na raven.argoni@seznam.cz a můžeme na to téma hodit řeč. Při minulých akcích bylo vše, co spadalo do nabídky poměrně rychle pryč, velký zájem byl o různé předměty, které jsme opakovaně použili při rituálech na úspěch, zdraví, sex a partnerství.
Jak to bude vypadat s naší další činností, to uvidíme během následujících tří měsíců, pokud se tedy udržíme v dosavadním bydlišti a na stejné adrese, abychom se nemuseli přesunout do útulných prostor někam pod most (už jsem okukoval Hlávkův most, ten je nedaleko, nebyl by zase tak úplně nejhorší, ale byt je byt, to máte marný, když funguje alespoň ve svých základních rysech, tak na vás neprší a i kdyby netekla voda a nešla elektřina, je v bytě pořád ještě větší legrace než pod mostem.
Když si položíme otázku, proč tedy jako ostentativně líná kůže nepracuji, když přece důchodci mohou pracovat bez jakýchkoliv omezení, klidně až do ztráty vědomí nebo do prasknutí nějaké důležité cévky v mozku, tak bych se opět pokusil vysvětlit, jak se cítím po zdravotní stránce – jak bacenej drnem, výstižněji se to snad ani říct nedá.
V ranném (nebo zasranném) dětství mě nakazili tuberkulózou a od té doby s ní zápasím, většinou sám, kolektiv lékařů jsem měl naposledy za zády asi tak před třiceti lety někdy vítězím já, někdy tubera. Když vítězím já, tak se to neprojevuje nijak, jsem celkem mobilní a podávám běžné, občas až vrcholné výkony, což se ode mne očekává jako samozřejmost, když vítězí tbc, tak se se mnou všechno motá a trochu by se ten stav dal přirovnat první až střední fázi roztroušené sklerózy. Dá se udržet na nohou, ale chce to trochu více pozornosti, stejně tak si mohu sám skočit na nákup (na WC taky), což také dělám, opět se ale člověk musí trochu více soustředit na každý pohybový detail. Chce to prostě určitou uměleckou choreografii, pak se s tím dá žít.