Různá zvířata disponují různou silou, všichni asi tušíme, že nejsilnější hrubou silou bude disponovat slon, ten, kdyby šel s námi cvičit do fitka, tak, zatímco my tam budeme zápolit v benči se sto kilogramy, tak slon, aby se nenudil, by si musel naložit několik tun, ale dobře, může se stát (vyloučeno to úplně není), že si s námi půjde zacvičit opice, ale pozor, i když je dost podobná člověku, nejen svými nápady, ale i stavbou těla, tak by si mohla dát v benči třeba dvě tuny, což v porovnání s naším jedním metrickým centem bude stále výkon více než úctyhodný. Už jsem o tom psal mnohokrát, že je zajímavé, že opice, i když většinou nechodí do fitka, ani nijak moc netrénuje (nikdo zatím neviděl opici cvičit shyby nebo kliky), tak stále má sílu asi šestkrát větší než trénovaný borec, vykrmený anabolikama a devadesátiprocentním proteinem.
O mrštnosti a síle opic toho bylo již poměrně dost napsáno, pokud jste četli Vraždy v ulici Morgue od Edgara Allana Poe, tak jste si možná už dávno řekli, kde se to jenom v těch roztomilých zvířátkách bere? A když jste četli zprávy v bulváru o zlobivé opičce, která se jednou nasrala a utrhla své majitelce půlku udiveného obličeje, tak jste si pravděpodobně řekli, že než se hádat s takovou zlobilkou, tak budete raději pěstovat morče, kočku, psíka nebo křečky.
Nicméně, zpátky k opicím – pročetl jsem hodně článků a studií o opičí síle, všude svorně psali, že nemá cenu se s opicí nějak poměřovat nebo s ní soutěžit, ale nikde jsem nenašel žádnou vážně míněnou nebo odbornou studii, která by rozebírala otázka, proč tomu tak je? Proč je člověk proti opici, co se týká fyzických schopností spíše věchýtek než rovnocenný soupeř? Máme snad jiné svaly? Nebo je máme jinak rozložené? Špatně příčně pruhované či blbě upnuté na celkově křehké kosti nebo nám jinak funguje biochemie, která zastřešuje naši existenci na povrchu zeměkoule a náš metabolismus je spíše jen chabou napodobeninou metabolizmu našich opičích přátel?
Jsou to celkem zajímavé otázky a jedno je jisté, tedy alespoň zatím, že pokud se budeme chtít opicím vyrovnat, co se týká fyzické zručnosti, rychlosti a síly, nedosáhneme toho jinak, než speciálním tréninkem, zaměřeným na zručnost, rychlost a sílu. Tímto konstatováním jsme se ocitli v pomyslném bodě zlomu, kdy můžeme prohlásit, ano, je to problém, kterým jsem se zabýval prakticky celý svůj život a dospěl jsem k názoru, že takový trénink existuje, tedy nejenom pomyslně, ale i prakticky, protože jsem na jeho sestavení věnoval téměř čtyřicet let svého života, je teď spíše ještě palčivější otázka – co s tím? Kdybyste byli na mém místě a žili ve státě, kde jste nesměli studovat a kde jste museli jakékoliv (vědecké) poznání pohánět a udržovat pouze ze svých vlastních zdrojů, věnovali byste výsledek své práce společnosti, podobně, jako to udělal třeba Wilhelm Conrad Röntgen?
Osobně si myslím, že život ve společnosti je pouze a jedině o vzájemné pomoci. Jakmile vzájemná pomoc nefunguje, klesá u členů společnosti zájem o jakékoliv sdílení a jakoukoliv reprezentaci vzájemné sounáležitosti. Je to věc, kde hlavní roli zřejmě hraje psychologie, čili něco, co se na našich školách již tradičně neučí. Vždycky, když čtu o tom, jak se hromada našich lidí rozhodla pomáhat uprchlíkům nebo jak se jim říká, z Ukrajiny, jak je zahrnují vysokými finančními částkami a dary a jak jim poskytují „bydlení za symbolickou korunu“, tak si vždycky říkám, proč se podobné péče nedostalo našim lidem, kteří se ocitli v bezvýchodné situaci, o celé řadě z nich vím, že dodnes nemají peníze na bydlení, na jídlo a celkově na existenci a jsou z toho zoufalí a bohužel pro ně žádná pomoc není, třeba jen proto, že uvízli v nějakém dluhu nebo se zasekli v exekuci nebo jim prostě nikdo nepomohl, třeba jen proto, že z nějakého důvodu už delší dobu „serou nějakého boha“.
Když jsem se vrátil v roce 1990 z emigrace, z Německa, bylo mi 43 let a neměl jsem vůbec nic, pouze auto, kterým jsem přijel. Svým způsobem to byl šok, proto si to také pamatuji, jako kdyby to bylo včera. Stál jsem na ulici, naštěstí bylo už teplo, kdyby to bylo v ledové vánici, tak nevím, jak by to všechno dopadlo, v kapse jsem měl několik stovek, kapesník a v báglu náhradní ponožky a český pas, o který jsem si ještě před příjezdem zažádal na české ambasádě v Bonnu. Jinak jsem neměl nic. Všude kolem vládlo obrovské nadšení, všichni chtěli podnikat, místo deseti zaměstnanců najednou sedělo v hospodě deset ředitelů zbrusu nových firem. Přihlásil jsem se na úřadu k existenci v tomto státě a hned jako první jsem musel uzavřít a zaplatit zdravotní pojištění, s tím, že to musím platit každý měsíc, kde na to vezmu, nevezmu, to už nikoho nezajímalo. Zkoušel jsem zažádat o sociální pomoc, protože stav, v němž jsem se nacházel se ani nedal nazvat nouzí, to byla spíše konečná, kde právě přestal platit one way ticket – no a co dál?
Takže si to představte – nic nemáte, ani peníze, ani majetek, nemáte ani byt, ani bydliště, jedinou jistotou pro vás je, že budete muset každý měsíc platit zdravotní pojištění. Sociální pomoc vám odmítnou, což je docela zajímavé – i když jsem nikdy nic neměl, nedostal jsem od tohoto státu od roku 1990 ani jednu jedinou korunu jakékoliv sociální pomoci, nikdo mi nepomohl ani získat jakékoliv ubytování, bydlení, o státním bytu ani nemluvě, zbytek mé rodiny, který zde ještě několik let fungoval mi taktně sdělil, že se mnou nechtějí mít nic společného – když jsi byl tak chytrý, žes uměl emigrovat do Německa, tak si určitě poradíš i s návratem. To byla od mých příbuzných jediná rada, které se mi dostalo, no, rohlík jsem si za to nekoupil, ale aspoň jsem poznal, jaké to je, když chodíte po obchodě a přemýšlíte, co si koupíte k jídlu, když máte v kapse pět korun.
Do práce mě nikam nevzali, protože přece jenom 43 let bylo dost. Doba byla mladá a žádala si mladé lidi, nikdo nebyl zvyklý na žvatlání starců. Pamatuji, jak jsem seděl s pár lidmi, se kterými jsem se náhodně seznámil v hospodě a přemýšleli jsme, co by se dalo dělat, popřípadě, jak a s čím by se dalo podnikat, když jsme nikdo nic neměl. Mohli jsme založit pěvecký sbor a začít zpívat na ulici, mohli jsme dát dohromady kapelu, kde bychom všichni hráli na hřebínky a jeden by mlátil do bubnu, ale neměli jsme ten buben, ono se dost blbě začíná s něčím podnikat, když nic nemáte, tedy ani žádný náznak sociální pomoci. Přespávat v autě se také nedá donekonečna, potom přišlo vládní nařízení, že se nesmí provozovat, používat a přihlašovat auta dovezená po roce 1989 ze zahraničí a byl jsem namydlený. Když jsem chtěl pracovat samostatně jako OSVČ, zjistill jsem, že mi k tomu nedají povolení, protože jsem neměl díky emigraci čistý trestní rejstřík. Přece jenom, nezákonné opuštění republiky tady bylo trestné, to se nedalo ničím okecat. Jo, říkali mi, že se to smaže, za půl roku to bude v pohodě. To je, jako když si jdete koupit chleba do krámu, ještě ho nepřivezli, ale nezoufajte, za půl roku už chleba bude.
Takže pracovat jsem nemohl, podnikat jsem nesměl, sociální pomoc jsem žádnou neměl, jak jsem říkal, to mě rovnou odmítli s tím, že na to nemají peníze, mám to písemně, možná si to dám zarámovat a pověsím na zeď místo diplomu. Takže jsem nakonec dostal nápad začít dělat fotky, popřípadě něco zajímavého napsat a vydat, v té době se začaly prudce vydávat různé knihy, které byly do té doby bolševikem zakázané, hlavně z oblasti erotiky, sexu a esoteriky. Vrhl jsem se na všechno, akorát jsem to nemohl dělat sám za sebe, musel jsem si najít někoho, kdo mohl podnikat nebo mohl pracovat jako OSVČ a ten mě většinou o všechny prachy, které jsme vypodnikali obral a i když ho nakonec třeba i na pár let zavřeli, tak jsem z toho nic neměl. To byla právě ta doba, kdy jsem začal být trochu známější právě díky článkům a fotkám, které pravidelně v mnoha časopisech začaly vycházet a vycházely a díky tomu jsem měl příjem na udržení se nad vodou.
Byla to doba, kdy málokdo znal slovo esoterika a pokud se zde někdo věnoval výkladu karet, tak to byla paní Kludská a potom dlouho nic, nakonec to bylo pár lidí, kteří se takříkajíc koncentrovali kolem časopisu Astro, což byl nápad tehdejšího majitele Květů a řekl bych, že nápad to byl docela dobrý, protože zájem byl obrovský a pan majitel byl ochotný se mnou spolupracovat, takže opět se dalo říct, je z čeho žít. Mnoho mých známých ještě z dob let sedmdesátých si ťukalo na čelo nebo na hlavu, když mě někde náhodou potkali a říkali, člověče, já jsem si o tobě vždycky myslel, že seš normální, ale nikdy by mě nenapadlo, že budeš propagovat nějaké rituály, magii, astrologii nebo výklad karet, to ti jeblo nebo co se stalo? Proud zajímavých argumentů jim bohužel vždy došel, když jsem říkal, jo, jasný, já ti rozumím, ale co bys dělal na mém místě a v mý sitauci ty? Dokázal by ses vůbec uživit, ty debile? Je zajímavé, že profesor Nakonečný, který přednášel na fakultě andragogiky University Karlovy, napsal Lexikon magie, což bylo vynikající dílo, kde popisoval prakticky všechno, co se dějin magie týká a nikdo ho nepovažoval za blázna, stále to byl pan profesor, zatímco já jsem byl pošuk a magor, protože jsem o tom psal nejenom v knížkách, ale i v časopisech a v bulváru. To se zřejmě u nás neodpouští. Já nejsem profesor andragogiky a zatím mi nikdo neodpověděl na otázku, co by dělal na mém místě, když by nechtěl někde pod mostem chcípnout hladem.
Bylo zde a stále ještě je mnoho lidí, kteří mě pomlouvají a šíří o mně příšerné informace, na druhou stranu jsem se za ta léta těžkých bojů seznámil se spoustou naprosto vynikajících, dnes už dlouholetých známých a protože počet známých, kámošů a vůbec lidí, kterých si vážím a kteří něco opravdu umí a mají i zajímavé názory, jde do stovek a zřejmě bych se s tolika lidmi nikdy neseznámil, kdybych nedělal to, co jsem celou tu dobu dělal, tak právě proto stále opakuji, pokud se chcete naučit něco, co má budoucnost a co vám i při nedostatku práce nebo pracovních příležitostí vždycky pomůže – naučte se vykládat tarotové karty, naučte se astrologii a naučte se o tom psát. Nikdy pak nezůstanete sami a nikdy se nestane, že byste měli těžké depky z toho, že si vás nikdo nevšímá. Všímat si vás budou a i když se asi nikdy nezavděčíte všem a vždycky se najde pár lidí, kteří s vámi nebudou ve všem souhlasit, poznáte, že často je třeba jen několik lidí, s nimiž se seznámíte víceméně náhodou, lepších než celá slavná rodina. U mě to tak alespoň bylo. A to jsou lidé, kterým potom můžete svěřit i sladké tajemství, co a jak trénovat a cvičit, aby měli větší sílu než pavián nebo gorila, kdyby si s nimi náhodou přišli zacvičit do fitka.