Devátého května je pro nás od roku 1945 datem příslovečným neb v našich srdcích symbolizuje vítězství nad Německem, dnes bychom asi měli správně říkat nad „fašistickým Německem“, no, ale ono jaksi v té době jiné Německo nebylo, tak to klidně necháme, bylo to prostě vítězství nad Německem. To jsem byl ještě na houbách, ale narodil jsem se necelé tři roky po skončení války. No, kdybych se narodil o rok dříve a moje matka by byla slonice, takže by se dala ukecat březost 22 měsíců, mohl bych tvrdit, že matku při osvobozování znásilnil sovětský, ruský, koněvovský, ukrajinský, vlasovský nebo banderovský voják, možná sám Koněv nebo Stalin a mohla z toho být hezká historka me too, možná až tooooo…., ale díky tomu, že jsem se narodil v únoru 1948, bychom si museli do naší rodinné kroniky přimyslet nejspíše sovětského vojína, který se u nás dva roky skrýval v moravských lesích, potom znásilnil moji matku, která převlečená za Červenou Karkulku šla pozvat babičku na karneval a průvod masek, načež lesy napadl kůrovec a sovětský vojín byl odhalen.
S takovou historkou by se už dala udělat nějaká ta sláva, ve skutečnosti je pravda, že babička s dědou, když se přihnala sovětská vojska, tak drželi moji čerstvě dospělou matku ve sklepě, za dveřmi, zasypanými bramborami, aby ji hrdinové z východu zbytečně neznásilňovali. Děda mi později hrdě ukazoval šestnáctikilovou činku se kterou cvičil a kterou mu přejel sovětský tank, byla to taková sokolská činka, železná tyč s železnými koulemi na koncích a jedna z těch koulí byla ohnutá asi o šedesát stupňů, hm, hlavně jsem nevěděl, proč děda musel cvičit, zrovna, když nás osvobozovali sovětští hrdinové. Možná za tím stála moje babička, která stála za většinou blbých rozhodnutí naší rodiny, ale nevím a už se to asi nikdo nikdy nedoví. Kdyby se to dozvěděl C. G. Jung, tak by se mu nad tím asi vymlel mozek – řešil by náhodné setkání mladého dědy, sokolské činky a sovětského tanku, co to asi může znamenat? Z hlediska synchronicity výborný příklad. Ale lidi jsou blbí a mají rádi vzpomínky. To jim stačí. Pak se snadno stane, že si každý zamkne své vzpomínky do klece vlastního přesvědčení a jeden vidí, jak do jeho vlastni vjíždí osvoboditelé, druhý vidí další okupační armádu, no, vy jste nám tady chyběli, třetí vidí bandu nadrženců, které Rusáci vypustili někde z gulagu na Sibiři, probuď se a zabíjej a hr, na Němce! Rozumný člověk se potom snaží alespoň trochu se vyznat v nastalém všeobecném zmatku a hlavně si musí dávat pozor na to, co může a co nesmí komentovat.
Na osudu je zajímavé, jak stejnou skutečnost, stejnou realitu vidí každý člověk úplně jinak. A podle toho se také chová. Doktor Mengele se snaží prchnout po připravené únikové cestičce do Jižní Ameriky, Churchil se chystá na slavnostní projev, Hitler s Evou Braunovou dumají, jestli jim neselže pistole, popřípadě jak asi bude chutnat kyanidová kapsle, Goebels s rodinou si už dali kyanid místo přesnídávky, vlasovci, kteří osvobozovali Prahu najednou neví, na čí straně vlastně jsou a jak to celé dopadne pro ně, Američané se ještě zoufale snaží vybombardovat co nejvíce českých fabrik, jako kdyby za všechno zlo na světě mohl náš lehký a těžký průmysl a mně bylo vždycky nejvíce líto takových těch normálních lidiček, kteří za á za nic nemohli a za bé měli ještě celý život před sebou a padli nebo byli zastřelení 8. a 9. května 1945, to je něco tak šíleně pitomýho, že bych to nepřál snad ani svému strejdovi, který mě připravil o dědictví.
Jsou to prostě většinou dost smutné věci – což je docela zajímavé. Že máte taky většinou vzpomínky spíše smutné a nostalgické, než abyste se při nich mlátili smíchy? Já to teď, v současné době přičítám hlavně tomu, že když si člověk vzpomíná na události, které se skrývají pár desítek let v minulosti, že je to vždycky spojené s řadou lidí, kteří už to mají takříkajíc za sebou, natáhli bačkory, prdí do hlíny, odešli, skonali, zemřeli a nikdo z nich to nebral a nebere třeba s reinkarnacemi tak vážně, že by třeba zemřel a hned za rohem se znovu narodil, i když teoreticky podle všech divokých, leč nepotvrzených zákonů o kolektivní karmě a nesmrtelnosti by to mělo být možné. Podle mého názoru je to kravina, život má každý, kdo je ještě naživu jenom jeden a proto také nevycházím z údivu, když vidím, jak malý, téměř nepatrný je zájem o moje kurzy dlouhého života a nesmrtelnosti, vždycky se najde nějaký debil, který to začne zpochybňovat – ale do otevřené veřené diskuze třeba v televizi by se mnou nešel. Divné, ne?
Dnes máme opět takovou společensky všeobecně zašmodrchanou dobu, nikdo najednou neví, koho má oslavovat, komu vzdát hold a komu nadávat a to se pak holt projeví i na poněkud nelogickém jednání, kdy najednou strháváme pomníky těm, kteří v Praze položili své životy, neříkám, že to bylo za nás nebo kvůli nám, většina těch divochů z východu zřejmě byla v Praze poprvé a nikdo z nich sem nepřišel z vlastní vůle, čili soška jejich náčelníka, Velkého maršála není žádné pěstování kultu osobnosti, maršál už taky dávno prdí do hlíny, ale jeho postava symbolizovala a stále symbolizuje ruské bohatýry, možná v trochu divočejší podobně, než jakou známe z klasických ruských pohádek, před kterými Němci upalovali, jako kdyby jim koudel u prdele hořela a protože prakticky všichni tehdejší Iljové Muromcové to už mají jednomyslně za sebou, nemohou k tomu ani ironicky dodat obvyklé, není zač.
Všechno je dnes jinak, možná až naopak a ono to může, zvláště starší lidi, dokonale zmást. Nechají se naočkovat a vyjdou do ulic s mávátkama, načež sklidí posměch a pohrdání. Proto se to tady snažím všechno, ne vysvětlit, protože vysvětlit se to nedá, ale přiblížit, jak to vidím já. Skutečnost je vždycky jenom jedna, jaký k ní zaujmeme postoj a jaký budeme mít k prožitým událostem vztah, to už záleží hlavně na tom, do jakých slov oblékneme to, co vidíme. Máme jako hrdinu oslavovat i toho, kdo někoho zachrání omylem? V podstatě to ani nechtěl, ale stalo se – a hrdina byl na světě. Východní filosofie je celkově taková trochu zdrženlivější. Často se lidé učí meditovat s tím, že se mají naučit ovládat spontánní výbuchy hněvu, ale i výbuchy bezuzdné radosti, spíše se mají učit pozorovat realitu, aniž by ji komentovali. Komentovat něco by si měl dovolit pouze ten, kdo je speciálně ke komentování vyučen, připraven, vycvičen a kdo má psychologické a sociologické vzdělání.
V životě jsem se nesčetněkrát stěhoval, někde jsem pobyl rok, dva nebo i deset let a potom jsem se odstěhoval třeba i do jiného státu, kde jsem opět pobyl nějakou dobu a je pravda, že jsem z toho byl často tak zmatený, že se mi dodnes stává, že se třeba v noci nebo hodně brzy ráno probudím a nemohu se zorientovat, kde to vlastně jsem a i když si to potom uvědomím, tak mi trvá ještě hezkých pár minut, než tomu na 100% uvěřím. Ono zřejmě má i něco do sebe, vyrůst a bydlet tam, kde se člověk narodí, samozřejmě, pokud se nenarodí v severokorejském vězení nebo v Hirošimě před rokem 1945. Moje rodiště je stejné jako rodiště T. G. Masaryka – Čejč, okres Hodonín. Tam jsem to doslova miloval, bohužel jsem se narodil do tak debilní rodiny, že jsem nikdy neměl možnost pokračovat v rodinné tradici – děda byl truhlář (stolař, tesař), něco jako Kristus a já jsem od dětství truhlařinu miloval. Můj syn je dnes truhlář a pracuje jako umělecký truhlář, ale bydlí v Německu. Měli jsme nebo spíše děda měl doma dílnu, kde byly základní truhlářské mašinky na řezání a hoblování dřeva a vždycky, když jsem byl u babičky a dědy třeba na prázdninách, tak jsem pozoroval dědu při práci. To byl pro mě Mistr, Bůh – když jsem viděl, jak z několika prken dokáže vyrobit parádní skříň, sakumprásk i s mořením a lakováním dřeva, tak jsem si říkal, to chci taky umět. Později, když jsem se poprvé oženil, tak jsem do svého pitomého a mrňavého, ale přece jenom mého nebo svého bytu vyrobil nejenom police, ale i veškeré zařízení do kuchyně a vyrobil jsem i postel, tenkrát bylo v módě mít „letiště“, tak jsme ho měli i s úložným prostorem, prostě mě to bavilo.
Děda vždycky říkal, tady jsem celý život pracoval a budoval svou živnost, potom přišli bolševici a všechno mi vzali. Pak vzal do ruky hřebík, podobně jako Hamlet svého času popadl lebku Yoricka a řekl (děda, ne Hamlet), teď mi tady nepatří ani ten hřebík. No a jestli se k tomu ještě někdy dostanu zpátky, tak tady nebude nikdo, kdo by to po mně převzal. A já na to hned začal vykřikovat, já to chci! Já to chci! Já tady chci pracovat! A děda k tomu dodal. No a co s tím mám dělat, když to nikdo nechce? Budeme to muset prodat. Potom, když jsem se vrátil v roce 1990 z Německa, tak jsem se už k dědovi ani k babičce nedostal, nechtěli mě vidět, z nějakého důvodu byli na mě nasraný až na půdu, skoro, jako kdyby mě u nich nějaký psychopat pomluvil, ale tenkrát jsem to ještě nebral tak vážně. Pak natáhla brka babička, děda ji o pár let přežil, ale to už můj nezbedný strýc se svou rodinou pořádal spanilé jízdy a odzbrojoval dědův hrad o všechno, co se dalo odšroubovat a odvézt. Já jsem se tam už nikdy nedostal, nakonec děd zemřel a samozřejmě ho ani nenapadlo, že by mě mohl barák a dílnu předat, i když jsem v té době neměl vůbec nic, neměl jsem ani kde bydlet, neměl jsem ani práci (tu jsem potom neměl už nikdy), strejda všechno prodal a prachy možná věnoval na budování protiatomového krytu v lesích poblíž Rakovníka, vždycky jsem měl takovou vizí, jak na nenápadném místě v rakovnických a křivoklátských lesích Jaroslav buduje podzemní prostory pro svou rodinu, aby se měli kde skrýt, až Rusové rozdrtí Ukrajinu a začnou na Čechy házet atomovky. Ze zvyku se možná přidají i Amíci. Vize pokračovala tím, že po několika letech strýcova rodina vylezla z nehostinného podzemí na zničenou zemi a zemřeli na nemoc z ozáření. Všechno mohlo být jinak, kdyby měl děda o něco málo vyšší IQ, stačilo by lehce nad úroveň běžného imbecila a kdyby celý život nehrál roli submisivního manžela psychopatické ženy. Místo role omega podsamce, která mu ale vůbec neslušela, zvláště když už byl ve svém řemesle Mistr nad Mistry se měl, kdykoliv s ním babička v něčem nesouhlasila, změnit v cirkusového drezéra a měl začít učit bábu proskakovat hořícím kruhem a za každý nepovedený skok ji seřezat do bezvědomí, potom by mohla naše rodina a náš rod zvesela pokračovat a dost možná bychom se již dnes řadili mezi českou elitu. Osobně si myslím, že prezidentem jsem měl být já a ne nějaký pomatený Havel. Jakmile by se tady snažil někdo něco rozkrádat nebo bezdůvodně privatizovat, popřípadě prodávat zahraničním firmám, tak šup s ním do manéže – a proskakovat hořícím kruhem! Nesnáším společnost, ve které nevládne disciplína, ale pár pošahaných psychopatů. To je asi tak všechno k dnešnímu devátému květnu. Jak je vidět, tak když je něco kolektivně posraný, tak to zdaleka neznamená, že se to nemůže ještě rozbít.