Zde v tomto videu jsou vidět knížky, které jsem psal a vydával v bouřlivých devadesátkách, takových těch menších publikací bylo asi šedesát, náklady byly od 30 do 120 tisíc výtisků, dnes by se o tom nezdálo ani prezidentovi se svými pohnutými paměťmi, pokud si tedy vůbec ještě něco pamatuje, ale tak to prostě bylo a nikdo s tím už nic neudělá, ani nenadělá. Dříve se tomu říkalo spisovatel nebo redaktor, dnes je to nejspíše copywriter a naše práce se dá označit jako copywriting, práce se zapisováním a psaním slov. Jak známo, slovo je magická záležitost nebo magická veličina, je tady naše práce doslova magická nebo rituální.
Tohle byla taky docela legrace, neboli postaru sranda. Neměl jsem byt, čili jsem ani neměl kde spát (ve svém), když jsem se v roce 1990 vrátil z emigrace, tak jsem neměl nic a od tohoto státu jsem také nic nedostal, v podstatě dodnes jsem si od tohoto státu nevzal ani korunu nějaké sociální podpory jako je třeba příspěvek na bydlení nebo dávka hmotné nouze, vždycky se úředníkům podařilo vysvětlit, proč pro mě nic nemají nebo, že naopak já nemám správně vyplněné potřebné formuláře a i když jsem také neměl nikdy žádnou práci a pravidelný příjem, tak ze mě úředníci páčili daně a zdravotní a sociální pojištění, zajímavý náhled na podporu loajálního občana, který v tomto státě nikdy nic neukradl ani se nikdy nijak nezákonně neobohatil, ale sám jsem si kolikrát připadal jako pohádkový otřásající se oslíček ve stejnojmenné pohádce. Prachy jsem měl většinou z publikační činnosti, ale pokud o tom nemáte žádnou jasnou představu, tak se zkuste třeba rok živit stejným způsobem, potom se můžeme setkat a trochu se zasmát. Už dávno jsem si zvykl spát na nějaké matraci, pohozené na zemi, no, v Japonsku jsou na to taky zvyklí a nikdo si nestěžuje.
Dlouhá léta jsem se učil meditovat a cvičit, popřípadě kombinovat meditaci s cvičením – a právě díky kombinaci copywritingu, meditací a cvičení jsem dokázal přežít dodnes, aniž bych byl nějakou delší dobu jako bezďák pod mostem. Ale i tak jsou to docela zvláštní situace, když si vzpomenu, kolikrát jsem se bavil s hromadou přátel, kteří měli zaměstnání a pravidelný příjem, klidně třeba i sedmdesát až stodvacet tisíc měsíčně a já měl v kapse poslední kovovou desetikorunu, vzpomínám, kolikrát jsme v družné debatě strávili večer třeba s Fíďou, který byl v té době asi nejbohatší Čech, i když ne na světě, tak v Česku určitě, Fíďa vládl svým miliardám a zaměstnával lidi za šedesát až sto tisíc měsíčně, já měl v kapse poslední stovku – a stejně mu nikdy nic nepřipadalo divný. Je to docela zvláštní, že když si člověk nestěžuje, tak si ostatní nevšimnou ani toho, že nemáte kde spát.
Proto vždycky každému, kdo je v jakýchkoliv potížích, radím, aby o svých těžkostech mluvil, aby o nich diskutoval s ostatními, aby se nestyděl zajít si na úřad, zeptat se, asi mu napoprvé nic nedají, to by tam musel přijít s celou dvacetičlennou rodinou, která by si začala rozdělávat na chodbě spacáky, ale je to nejjistější způsob, jak s jakýmkoliv neštěstím ve svém životě trochu pohnout.
Mít pravidelný příjem je snad ještě důležitější, než být 100% zdravý. Když měl někdo blbý kecy ohledně mého způsobu života, tak jsem se vždy slušně zeptal, co bys dělal, ty debile, na mém místě? Zkus si to představit – je ti 43 let, nemáš v kapse ani korunu, nemáš kde bydlet a stojíš na ulici v Praze. Píše se rok 1990. Které příležitosti se chopíš jako první? Jak psal americký spisovatel Stephen Leacock (pokud jste četli Literární poklesky), nejlepší je v takové situaci začít ždímat vdovy a sirotky, z nich může být nejvíce peněz. Nebo se snad pletu?