Je to opravdu úspěch nebo jenom spěch? Viditelný spěch, takže si říkám, kam ten člověk pořád spěchá? Proč nespěchá někam jinam? Všimli jste si, jak se lidé poslední dobou rychleji pohybují? Doslova se zrychlují. A jsou nervózní, jako kdyby nervozita patřila k rychlosti. Vždycky si říkám, aha, tak tady o tom člověku jsem již mnohokrát slyšel, že je úspěšný. A šťastný. Hm… jak se to projevuje? Já vidím uspěchaného týpka, který ani při chůzi na chodníku nesnese, když jde někdo před ním a to ani nemluvím o tom, když jede autem. Kdyby měl jet pár minut za někým a nebylo by to zrovna v husté koloně, tak se asi posere, musí se prostě natlačit do čela pelotonu. Kdysi, když vznikaly moderní sporty, atletika, běh, skok do výšky, do šířky a bůhví kam ještě, tak se každý sportovec snažil ze všech sil, aby byl nejlepší, nejrychlejší, nejvytrvalejší, nejhbitější, nejsilnější a hlavně, aby byl první. Největší ostudou, tedy ostudou přímo na zabití, bylo být druhý. Nic horšího se v jakékoliv soutěži nebo při jakémkoliv závodění nemohlo stát, než být druhý. Nevím a nechápu, jak se jim to tak mohlo psychologicky ve starověkých hlavách pospojovat, ale je to tak.
Pokud se chcete podívat, jak se takové Velikonoce fotí, tak postup práce je asi takový, že nejdříve nakoupíte všechno, o čem si myslíte, že to k Velikonocům patří, většinou se jedná o vajíčka, těch jsme si sehnali asi 40 a různé dekorace, které se vtipně spojují se slepičími vajíčky, obvykle již natvrdo uvařenými. Koupíte si nebo ještě lépe, upletete si pomlázku a potom si ještě seženete velikonočního beránka a nějaké to speciální pečivo, před Velikonocemi držíte lehký půst nebo se snažíte neporušovat pravidla vegetariánského stravování, něco zajímavého si koupíte, je prostě dobré mít něco nového, aby vás velikonoční beránek „nepokakal“, my jsme si třeba pořídili kruhová světla na focení a potom si to všechno vyfotíte. A máte radost. Možná si v tu chvíli budete připadat jako úspěšní, i když je pravda, že si máte koupit něco nového na sebe, ale koneckonců mohu to kruhové světlo nosit na hlavě jako svatozář. Málokdo si ale dělá z velikonočních tradic těžkou hlavu, říká si, jak by mě asi mohl beránek pokakat, potom nedávají venku pozor a šlápnou do toho… no, jak se to řekne… prostě vstoupí třeba do ODS… Tak pozor na to, letos to už asi všechno nestihnete, tak příště, ať je všechno, jak má být!
Již mnohokráte jsem psal o tom, k čemu slouží velikonoční pomlázka. Jako nejzajímavější se mi jeví teorie, možná teorie protkaná praxí, že excitace prdelních nervů působí u ženských bytostí na harmonizaci hormonů, hlavně tedy pohlavních hormonů, čili to skutečně podporuje plodnost, bujarost, jarost, mládí, životní energii a prostě všechno, co souvisí s životním elánem. Hm, do toho se nám tak trochu pletou stále nové a nové a lepší a promyšlenější zákony o sexuálním násilí a sexuálním zneužívání a sexuálním využívání a sexismu jako takovém a sexuálním nebo pohlavním (i když je někdy spíše v hlavě) harašení. Jistě jste již slyšeli nebo jste se i v praxi setkali s jevem, zvaném mobbing a bossing, popřípadě s pravou, říznou šikanou. No, já jsem vždycky říkal, že šikana je jenom jedna, stejně tak je jenom jedno jakékoliv násilí nebo obtěžování, je zbytečné to ještě dělit na sexuální a nesexuální, prostě to nasere a mělo by se to řešit pomocí platných zákonů. Pokud jsou co k čemu. Jinými slovy, je krajně pravděpodobné, že již příští rok budeme mít pomlázky pouze na zbrojní pas. Musíme jít s dobou.
Takže, když se vrátíme k původnímu tématu – jak se projevuje úspěšný člověk? Když jsme fotili záběry z letošních Velikonoc, tak se nám stalo, že jak při každé příležitosti, používáme svíčky, tak nám chytla pomlázka – a nevěřili byste, jak rychle ta věc dokáže hořet. Ke konci minulého roku nám chytil plamenem klasický vánoční stromek a hořel celkem svižně, naštěstí jsme oba požáry potlačili již v zárodku a dnes (velikonoční pondělí) začala najednou kapat ze šuplíku voda – a ona tam praskla taková ta skleněná koule, jak se tomu říká „snížek“, dutá koule s vodou, nikdy v životě se mi nestalo, že by mi nějaký „snížek“ prasknul a měl jsem jich také požehnaně. A najednou se o slovo hlásí jak princip ohně, tak i princip vody. Teď už zbývá jen princip země a vzduchu. Třeba nám ulétne během venčení pes. Vzhledem ke své váze má všechny fyzikální i fyziologické předpoklady k tomu, aby mohl létat vlastní silou (vlastní silou mohou v našem gravitačním poli létat živočichové, kteří nepřekročili živou váhu cca 15 až 16 kilo. Člověk proto létat nemůže, ale pozor – děti do šestnácti kilo by ještě vlastní silou létat mohly, jsem docela zvědavý, jestli někdo přijde na myšlenku začít pro děti vyrábět třeba nějaké šlapací drony místo koloběžek a houpacích koňů. Většinou ale lidi mívají dost chabou fantazii. Někdy asi naštěstí.
Dal by se létající pes považovat za úspěšného psa? Vzhlíželi by k němu ostatní psi jako ke psu, nadanému nadpřirozenými schopnostmi? Vždy, když jsem se seznámil s někým, o kom se obecně tvrdilo, že je to silný, výjimečný, úspěšný a samozřejmě i spokojený člověk, se časem ukázalo, že tomu tak vůbec není. Spíše se začal jevit jako alkoholik, neurotik nebo člověk zmítaný nějakou neukojenou obsesí, nemluvím ani o sexuálních či společenských frustracích, popřípadě se v životě takového člověka, zpočátku úspěšného a vlivného projevila nějaká záludná náhoda a všechno bylo, jak se odborně říká, v řiti. Nebo prostě jinak. Stačí si připomenout Rudolfa Slánského, Miladu Horákovou (zakladatelku časopisu Vlasta), popřípadě i Olgu Hepnarovou, která řádila právě na dnešní třídě Milady Horákové, dvě popravené ženy, jak se to tak někdy náhodou sejde. A to už ani nepřipomínám Petra Kellnera, který by mohl být na prvním místě, ani by se nemusel spokojovat s žádným druhým nebo třetím místem, kdybychom se na příčinu úmrtí dívali z hlediska částečné nebo naprosté zbytečnosti.
Jak vždycky říkám, ještě by to chtělo nějakého ochotného a chápavého a samozřejmě i chápajícího mecenáše a i ten současný život by se dal nějak žít. Spokojený a úspěšný člověk je ten, kterému přejí jak šťastné náhody, tak mu i vycházejí věci, které si může naplánovat, takže zčásti je pánem svého osudu nebo si to alespoň myslí, jak se říká, celkem moudře, že nejdůležitější v životě jsou peníze a zdraví, je zajímavé, že jedno nepodmiňuje druhé, ale když jedno z toho chybí, tak to zbývající je prakticky zbytečné. Takže opět končíme u toho, kdo se nenápadně jevil u všech lidí, kteří byli v životě skutečně úspěšní, něco znamenali, popřípadě si mohli užívat i svých patnácti let slávy, čili končíme u štědrého, bodrého, nenápadného mecenáše a je již jen otázka, jestli máme jako hodně úspěšného člověka ohodnotit známého umělce s mecenášem v pozadí (ve smyslu „vzadu“, v nenápadném šeru, za závěsem, ne jako v pozadí jako v prdeli) nebo máme obdivovat spíše onoho mecenáše, který má dost peněz na to, aby je mohl investovat do nějakého floutka a popřípadě mohl podstouit i riziko, že se investice ukáže jako zbytečná nebo v normálním životě neprojevitelná. Těžko říct, kdo je důležitější, jestli hrabě Monte Christo nebo ten, kdo z neznámého námořníka hraběte Monte Christa udělal. Osobně si myslím, že důležitější, jako nakonec vždy a všude, bude přece jenom onen bohatec. Kdyby nebylo bohatce, nemohlo by být ani výběru kandidáta na umělce štědře obdařeného sponzorskými dary. A jak se stát bohatcem? Na to zatím žádný uskutečnitelný návod s licencí ani bez licence není.