Žijeme v kultuře, která se dělí ještě na další a další kultury a jednou z těchto kultur je i kultura bydlení. Když se řekne „bydlení“, tak si málokdo představí obývák sestavený pod mostem, kde na zemi leží špinavé spacáky a kolem nich se nachází skládka předmětů, kterým by to daleko víc slušelo v kontejneru než v improvizovaném bezďáckém obýváku. Je zcela obvyklé, že pod pojmem bydlení nebo kultura bydlení nám na mysli vytane představa pokoje, kuchyně nebo kuchyňského koutu, popřípadě i koupelny a splachovacího WC. A stejně jako je obvyklé mít v pokoji sedačku a sem tam nějaké to křeslo a televizi, chceme mít v kuchyni kuchyňskou linku, sporák, lednici, popřípadě mikrovlnku a nějaké další kuchyňské pomocníky, čímž teď nemyslím nahou asistentku, ale různé šlehače, mixéry, kávovary, myčky a jinou drobnou robotickou havěť, která má člověku bez odporu sloužit a pomáhat, aniž by chystala nějakou vzpouru kuchyňských robotů nebo něco podobného.
Je to něco, čemu se říká standart, něco, co jsem se snažil ve svém životě třikrát za sebou vybudovat, ale nakonec jsem vždy dospěl do stadia, že mi to někdo sebral a zase jsem nic neměl a nemám dodnes. Přesto jsem si všiml jedné, docela zajímavé věci. Když někdo vyloženě netrpí finanční nouzí a má doma běžnou kuchyňskou linku a nějaký ten hrnec a talíř a příbor, aby nemusel jíst ze země, tak podle toho, jak zvládne a zvládá udržovat ve své kuchyni pořádek a určitý systém, se dá soudit, že zvládne udržet pořádek i v mezilidských vztazích, v rodině, na pracovišti (pokud tam smí do něčeho kecat), popřípadě v podnikatelské sféře a v oblasti obchodu. A samozřejmě i v oblasti zdraví. Jsou lidé, kteří se jakékoliv kuchyňské činnosti vyhýbají, jejich kulinářská zdatnost končí u přípravy čaje z pytlíku, popřípadě vypláchnutí použitého hrnku vlažnou vodou.
Ve svém životě, i v partnerském životě jsem měl možnost vidět hrůzným způsobem zaneřáděné kuchyňské linky, polité omáčkama, majonézou, tatarkou, mlíkem, smetanou, kolou, čajem, lógrem z kafe, potřísněné vajíčkama na měkko i na tvrdo, linky, na kterých stálo několik zapomenutých načatých krabic s mlíkem a dvě nebo tři dvoulitrové flašky Coly s víčky, utaženými přes závit, kde všechno podtrhovaly větší či menší kousky rozdrobené pomazánky s tvarohem, zdobící nejenom část pracovní desky, ale i podlahy. Pokud byl v kuchyni gauč nebo něco, co se podobalo tradičnímu gauči (bývá to poměrně často), bylo lze v obecném nepořádku, skoro až bordelu nalézt občas i mokrou ponožku (většinou od piva) nebo sirupem politý kapesník.
Již jsem zde psal o babičce, která z jakéhosi záhadného důvodu byla zvyklá umývat talíře pouze z jedné strany, naštěstí to byla strana, na kterou se pokládá pokrm, ale spodní část (podvozek) talířů neumývala, jako kdyby předpokládala, že tam se špína a nečistota nechytá. Takže jsme měli v lince naskládané talíře, které byly z jedné strany bílé a z druhé šedé a lehce mastné. Stejným způsobem babička přistupovala ke svým problémům v životě, které buď neřešila vůbec nebo jen napůl. Když měla problém s rakovinou tlustého střeva, tak jí kus střeva i s rakovinou ušmikli (samozřejmě v nemocnici, ne doma) a udělali jí vývod, za který se styděla a dopadla jako jeden z jejích talířů, napůl umytý a čistý a napůl zesraný s pytlíkem na hovna.
Dnes mě pobavil článek o dvou „nou ingliš“ policajtech (klikni ZDE) a tak jsem si vzpomněl na podobně zajímavé „setkání třetího druhu“ ve vesnici Křivoklát, poblíž stejnojmenného hradu. Jednou mě takhle zastavili poliši, když jsem jel s autem, až po střechu narvaném marjánkou (to by se těžko vysvětlovalo), tak jsem hned vyskočil ven, aby to nebylo moc cítit, i když po větru to cítit bylo, ale naštěstí nechtěli nahlížet do kufru, šlo jen o běžnou technickou kontrolu, jako jestli mám řidičák, jestli auto není kradené a jestli jsem nic nepil. To mě taky takhle jednou zastavil polda, když jsem jel úplně zhvízdanej becherovkou, cítil jsem, že se neudržím na nohou, tak jsem raději ani nelezl ven a policajt povídá, tak, pane řidič, kolik jste toho dnes vypil? V duchu jsem si řekl, to se snad raději ani neptej a nahlas povídám, vůbec nic, já jsem zapřísáhlý abstinent a vegan, a poliš povídá, no dobře, tak pokračujte. Naštěstí se mi podařilo poměrně rychle nahmatat spojku a plyn a tak jsem zase frčel dál.