Slunce a Měsíc jsou v pevném obětí ještě spolu s Jupiterem v Rybách a v sousedním Vodnáři se odehrává spojení Merkur – Saturn a na konci Kozoroha je vidět vášnivé spojení Venuše s Marsem. Jak jsem již psal, jsou to konstelace, které každému, kdo alespoň trochu rozumí astrologii, vhánějí slzy do očí. A právě proto budeme dnes, zítra a pozítří konat, dělat, vyrábět, realizovat a činit celou řadu rituálů, hlavně na partnerství, na práci, na zdraví a samozřejmě také na kondici a na zvýšení obecné radosti ze života, protože nemáme rádi deprese a nedostatek čehokoliv, co dokáže zahřát na duši a potěšit mysl. Však to znáte.
Nahlédl jsem do zpráv a zjistil, že se stále dokola píše o „válečném“ konfliktu na Ukrajině. Abychom si rozuměli – já sám jsem ještě nedávno psal, že žádná válka nebude, ani válka Rusko – Ukrajinská, ani válka Rusko – evropská nebo Rusko – Česká (jak psali „politologové“, že Česko je další v pořadí. Zkuste se lehce zamyslet a trochu se vzpamatovat. Nedošlo k žádném vyhlášení války a to, že se na Ukrajině vyhlásil válečný stav, neznamená, že byla oficiálně zahájená Rusko – Ukrajinská válka. Mnoho čtenářů mi napsalo, jak to, že válka začala, i když jsem psal, že nezačne, že jsem se jako mýlil a podobně. Takže, za prvé, já se nikdy nemýlím, to je bod číslo jedna a pokud by se přece jenom stalo, že bych se spletl, tak opět platí bod číslo jedna. Jasně, ale i beze srandy, jak jste si asi již všimli, snažím se nazývat věci pravými jmény, tady jde o konflikt, to dá každému rozum, ale nejde o válku v pravém slova smyslu, proto by bylo dobré i důkladně se zamyslet, jestli je dobré se do tohoto konfliktu nějak montovat nebo vymýšlet sankce, teď ani v podstatě nevím za co a na co?
Je tady jedna zajímavost, o které se z jakýchsi tajemných pohnutek nemluví a zřejmě se o ní ani nikdy mluvit nebude nebo takhle, nebude se o ní mluvit, dokud zde budou bolševici a komouši u moci. Stačí lehce zavzpomínat a dojdeme k roku 1968, sovětská, neboli ruská okupace tehdejšího Československa. Nebyla to válka, byla to invaze, obsazení, bleskurychlý útok, asi jako když sedíte v hospodě nebo u baru a přiopilý soused vám najednou, zničehonic dá ránu pěstí. Těžko se to řeší, zvláště, když nevíte, jaká je podstata incidentu, co bylo motivací konfliktu, vidíme hlavně konflikt sám o sobě, začne fackovačka, vzedmou se vášně, každý přispěchá s nějakou zajímavou teorií na téma historická podstata evoluce současných konfliktů, ať už se jedná o rozdílný jazyk nebo o územní spory.
Tím se dostáváme k tomu, o čem se nemluví – dobře si pamatuju, jak jsme se tenkrát v osmašedesátém snažili o získání pomoci někoho, kohokoliv zvenčí, z ciziny. A všichni dělali, že buď špatně vidí, i když události v Čechách a na Slovensku sledovali každý den nebo se tvářili, že pomáhat zrovna nikomu nemohou, protože mají svých starostí dost a Rusáci si tady mohli dělat, co chtěli. Nakonec z toho tady nebyl takový masakr jako například v Maďarsku, tam proběhlo a bylo potlačené povstání se vším všudy i s mrtvolami visícími na kandelábrech, ale u nás se lidem ani nechtělo nějak bojovat proti rudému bratrovi. Já sám jsem v srpnu 68 dělal Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze 6, v Dejvicích, byl jsem ve třetím ročníku a současně jsem vykonával funkci šéfredaktora studentského časopisu Elixír. K tomu nám ještě fungovala studentská rada a tak jsme dali hlavy dohromady a řekli si, že jako studenti se bez boje nedáme a protože jsme neměli zbraně ani válečný materiál na teroristické akce, dohodli jsme se, že uspořádáme takzvanou okupační celostátní studentskou stávku. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Stávku jsme vyhlásili tak nějak kolem symbolického data 17. listopadu 1968. Nikdo s námi nesouhlasil, nikdo se nepřidal, pracující lid dělal jako že nic, že se ho to netýká, my jsme obsadili a zavřeli vysoké školy po celé republice a týden jsme pobývali ve vysokoškolských budovách, vstup byl pouze na vysokoškolský index. V posluchárnách se konaly diskuze s politickými představiteli a různé kulturní akce, jako třeba své písničky tam zpíval Karel Kryl a řada dalších hostů, jediný, kdo tam chyběl byl Havel, ale nikdo ho tenkrát neřešil. Na naši tehdejší vládu jsme měli dva zcela jasné požadavky, chtěli jsme, aby vláda odsouhlasila a odpřisáhla, že nezavede znovu cenzuru a nezruší svobodu slova, kterou jsme si vybojovali během roku 68 a že budeme mít možnost cestovat a kdykoliv vyjet za hranice, aniž by se na nás věšeli opruzi s výjezdními vízy nebo razítky. Nikdo z vlády nám tenkrát neodpověděl, Rusáci se o našem odboji asi dodnes nedozvěděli, prostě jsme stávku po týdnu skončili a nestalo se vůbec nic.
Listopadovou stávku jsme zabalili s tím, že se k nám nikdo nepřidal, skoro to vypadalo jako, že naši lidé souhlasili s ruskou okupací, jinak se to vysvětlit nedalo. Jenomže my, urputní studenti jsme si řekli, že vláda asi potřebuje prošťouchnout zvukovody, tak jsme v dubnu 1969 vyhlásili druhou okupační stávku, která opět proběhla celostátně, studenti obsadili a zavřeli všechny vysoké školy a celý týden vzpurně vzdorovali rozumným návrhům rodičů a přátel školy, aby toho nechali. Pak jsme to už zabalili definitivně, protože se o naší stávce, i když byla dobře organizovaná právě pomocí studentských časopisů nikde jinde nepsalo a ani nemluvilo. Tak jsme zasalutovali dalšímu vývoji, komouši založili SSM, Svaz socialistické mládeže, naše původní organizace rozpustili a zrušili a dva hlavní strůjce studentských nepokojů (jedním z nich jsem byl já), vyhodili ze studia. Což znamenalo rychle si najít práci, protože byla pracovní povinnost a v nejbližším termínu nastoupit na vojnu, protože byla i branná povinnost a povinnost sloužit socialistické vlasti. To mi samozřejmě přineslo do života hromadu problémů, dá se říct, že jsem se s nimi nikdy na 100% nevypořádal, nikdy se o tom nemluvilo, nikdy se o tom nepsalo a nikdo se mi nikdy za učiněná příkoří neomluvil, ani jsem nedostal žádné státní vyznamenání nebo řád. Všechno bylo pečlivě vymazáno, když budete dnes hledat jakékoliv informace o studentských stávkách v roce 1968 a 1969, tak s nejvyšší pravděpodobností najdete prd, když budete hledat jakékoliv archivované číslo časopisu Elixír, tak asi rovněž nepochodíte, když se budete na Vysoké škole chemicko-technologické ptát na jakékoliv vysokoškolské studentské aktivity v letech 68 a 69, tak vám asi řeknou, že žádné nebyly. Jeden z mých dobrých známých jel v tu dobu autem z prahy a musel zastavit v koloně a v protější koloně byly ruské tanky a nějaký Voloďa, který se asi nudil, neměl co dělat, tak si hrál s laserovým zaměřovačem a zasáhl mého známého laserem do oka, takže od té doby přestal na poškozené oko vidět. Socialistický doktor měl strach napsat do zprávy o diagnóze pravdu, tak tam zanesl, že byla poškozena sítnice pravděpodobně díváním se do sluníčka. A proč o tom píši a obšírně vyprávím – když se medvěd ožene prackou, je absolutní hloupost snažit se mu něco vysvětlit nebo na cokoliv apelovat, Ukrajina by měla poděkovat za pohlavek a dál si budovat svoje pětiletky nebo co to budují a ostatní by si měli rozmyslet svá bohatýrská gesta se sankcemi vůči Rusku.
Když se budete ptát, co vlastně my můžeme, tak v dnešní době můžeme akorát tak dělat rituály, aby se něco změnilo v náš prospěch a když to děláme hlavně v oblasti partnerské, tak je to takové to „nic proti ničemu“, nikoho neurazíme, nikoho přitom neohrožujeme ani neomezujeme a přitom pro sebe něco uděláme.
Takže ode dneška do víkendu – pokud se chcete na cokoliv zeptat, pište na mailovou adresu
raven.argoni@seznam.cz