Můžeme se ptát, jaký je smysl života, popřípadě, jaký je smysl lživota? Podle toho, jak pozoruji život kolem sebe, tak většina lidí dává přednost jakémusi „lživotu“ před skutečným životem. Jak se dá charakterizovat život? A co to vlastně je, ten život? Peníze nebo život – to známe všichni, mnozí z nás tuto otázku musí řešit každý den, i když si to většinou plně neuvědomují. Co z toho ale plyne? Jeden, docela hezký film se jmenuje Sbal prachy a vypadni! Škoda, že zatím ještě nikdo nenatočil, Sbal si svůj život a vypadni! i když by to mohlo být o hodně poučnější, naučnější, zábavnější a eventuálně i užitečnější, než filmová povídka o gangsterech, přetahujících se o plnou tašku peněz. Jinak definici života mám ve svých kurzech na dosažení nesmrtelnosti a zpomalení stárnutí. Naštěstí o to zase tolik lidí zájem nemá, protože kdyby se každý druhý měl dožít prodlouženého stáří, tak se zhroutí ekonomika a pracující třída povstave proti důchodcům. Prostě to není pro každého.
Nedávno jsem četl zajímavý článek o Podvodníkovi na Tinderu – The Tinder Swindler, najdete to i na Netflixu nebo na Youtubku, šlo prostě o chlápka, který se na sociálních sítích (speciálně na Tinderu) vydával za superboháče, syna diamantového multimiliardáře a zvesela navazoval kontakty s různými ženami, které ho zbožňovaly pro jeho dobrosrdečnou a milou povahu a když jim psal (samozřejmě každé zvlášť, ne v nějakém příspěvku nebo v aktualizaci, určené všem najednou), že je miluje a že s nimi chce budovat vztah a mít děti, tak si nadšením rvaly rodidla a každá z nich to dokázala velmi rychle akceptovat a dokonce, jak samy později tvrdily, si to dokázaly během svých vizionářských náhledů do budoucnosti velmi dobře představit. No, kdo nakonec ne?
S většinou žen, které nalákal na eventuální možnost ovládat polovinu zeměkoule se posléze setkal osobně, skočili si na večeři do exkluzivní restaurace a potom skončili v nějakém přepychovém apartmánu, kde strávili příslibnou noc a potom zase hned spěchal, aby soukromým tryskáčem odjuchal třeba do Norska, Švédska nebo Itálie, jakože uzavírá mnohamilionové až mnohamiliardové obchody (prostě takový milý Jarda), jasně dával všem najevo, že je o hodně vyšší třída, než jakou známe my, třeba z Lidlu. Nebo z Alberta. Nebo i z Billy.
Takže, pacholek, celkem snadno dosáhl toho, že se do něho několik stovek poblázněných ženských zamilovalo a potom jim začal posílat děsivé zprávy, že ho někdo chce zničit, popřípadě i zabít (i když, pokud jste to dočetli až do konce, tak jste se tomu ani nedivili) a teď mu samozřejmě přestala fungovat platební karta, takže došlo k paradoxní situaci – spolumajitel několika bank neměl v kapse ani floka. Samozřejmě, leckterý nepřející hnidopych by mohl říct, hm, das ist nechápu, protože, kdybych byl tak nechutně bohat, tak budu mít u sebe pár mega pro strýčka příhodu, zlaté plíšky v manžetách, diamanty ve slipech, stát se může cokoliv, mohou se hodit i zlaté vložky do bot či platinová přezka u opasku ke stylovým džínám.
Inu, story pokračovala tak, jak už asi tušíte – zamilované ženy začaly miliardářovi v úzkých posílat pytle peněz. Kde je sebraly? Braly si půjčky, zastavovaly byty a baráky, bezmála v noci vytrhávaly svým babičkám zlaté zuby ze šavlozubých úsměvů, konaly trestuhodné nesmysly, jen, aby si udržely slibného chlapa, který s nimi chtěl (prý) mít dítě nebo děti, i když by je asi, jak bylo vidět, na dlouho nezaopatřil. Jasně, že správná odpověď by byla, chlapče, chceš půjčit peníze, ale to seš na špatný adrese, peníze půjčují banky a já nejsem banka. Půjčíš peníze kamarádovi a přijdeš o prachy i o kamaráda – popřípadě, kdyby dotyčná zrovna náhodou měla u sebe zbytečných sto tisíc nebo půl milionu, tak může půjčit proti směnce nebo uznání dluhu s ověřeným podpisem. Potom by se už ani u soudu blbě neptali, co tam vlastně chce.