Přečtěte si tento článek a zkuste se nesmát. Klikni ZDE –
Jak souvisí článek o falešné etiopské královské rodině s námi diskutovanou psychopatií? Pokud si vzpomínáte na „muže, který prodal Karlštejn“, na populárního Harryho Jelínka, jinak též udavače za řádění Němců a gestapa, tak vám tento problém může být o mnoho jasnější. Falešná identita, předstírání různých blbostí, nepravdivé informace a uvádění lidí v omyl patří k naprosto průkazným projevům psychopatie. Jak vždycky říkám, psychopat nebo psychopati, kteří mají moc a peníze, představují skutečné nebezpečí. Nejde jen o to, že díky lžím a předstíraným pravdivým informacím zvyšují entropii systému, čili v celkovém kontextu se dá říct, že systému škodí, ale působí jako celková dost nepříjemná ztráta energie. Aby mohla společnost fungovat, musí fungovat základní pravidla, na kterých je postavena, stejně jako může fungovat jakákoliv organizace pouze za předpokladu, že její členové dodržují a budou dodržovat smluvená či domluvená pravidla.
Vtipálek, který uvede lovce na falešnou stopu, stejně jako drogový dealer, spolupracující s policisty, podvodník, který inkasuje zálohu za prodej Karlštejna, stejně jako kdokoli, kdo šíří a podporuje jakékoliv zmrzačené ideologie, ale může to být i falešný hráč pokeru, maratonec, který si nadběhne zkratkou, prostě kdokoliv, kdo poruší domluvená pravidla nebo šíří hoaxy, pomluvy a zcestné informace, představuje písek, nasypaný do fungujícího ozubeného soukolí orloje, který díky poškození přestane fungovat. Dobré je mít stále na mysli, že je těžké něco během dlouhé doby budovat a vybudovat, popřípadě postavit, zatímco zničit hotové dílo, může být rovněž dílem, ale jen pouhopouhého jediného okamžiku.
Je zajímavé, že projevy psychopatie v případě, že je někdo uváděn v omyl, uvádí většinu lidí v nehorázný smích. Tady se samozřejmě hned vyskytne otázka, proč nám připadají některé věci směšné nebo zábavné a jiné, které jsou třeba i trochu podobné těm směšným, nám zase tolik zábavné nepřipadají. Existuje přece divadlo a dramatické umění, kde herci mohou předstírat, že jsou členové královské rodiny z Etiopie a nikdo přitom smíchem slzet nebude. Stačí ale, aby herci opustili divadelní prostředí a začali uvádět v omyl běžné lidi z ulice a už je o zábavu postaráno.
Jak již asi víte, pracoval jsem dlouhá léta v Krátkém filmu jako režisér, výtvarník a tvůrce animovaných filmů ve studiu Jiřího Trnky. To je teď pravda, to si nevymýšlím, abych se bavil na vašem překvapení a úžasu. Nemám žádnou psychopatickou radost z toho, že si z někoho dělám prdel nebo, že si z někoho střílím a že se mi daří komukoliv škodit díky tomu, že mi věří.
Zeptejme se ale, jak jsem se k tomu animovanému, respektive ke Krátkému filmu dostal? Šel jsem náhodou kolem, tak jsem se zastavil u dveří s nápisem Krátký film, zabušil jsem na ně a podle biblického, „tlucte a bude vám otevřeno“ se dveře otevřely a já jsem vstoupil? Celý v bílém…?
Jak se dostat mezi filmaře, když nemáte žádného použitelného příbuzného na ministerstvu kultury nebo neděláte zrovna náhodou filmovou školu, kam se skoro nikdo nedostane? Nejlepší cesta, kterou za bolševika šli všichni začínající profesionální režiséři a tvůrci animovaného filmu byla ta, že jste si museli někde sehnat kameru, schopnou snímat po okénku, sestavit si doma zařízení na výrobu animovaných filmů, natočit pár filmů a potom je někde předvádět, popřípadě se zúčastnit nějaké celostátní soutěže v promítání animovaných filmů a díky dobrému umístění v celostátní soutěži jste se mohli dostat do oficiálního studia animovaných filmů. Jiná cesta byla prakticky nemožná. Tím, že jste se vrhli rovnou do žhavé praxe, do praktického natáčení a promítání svých vlastních filmů, jste mohli obejít i FAMU, akorát jste se, díky tomu, že jste nedělali vysokou školu, nemohli vyhnout povinné vojenské službě. U vojáků jste ale zase mohli simulovat nějakou vážnou nemoc, abyste dostali modrou knížku a byli oficiálně prohlášení za neschopného vojenské služby. To bylo ale také dost složité, protože, pokud jste měli práci a zaměstnání, tak vojenští lékaří zase pištěli, že to, co děláte v civilu, můžete dělat i na vojně, akorát přitom budete mít na sobě mundúr, neboli stejnokroj. A na to se už dost těžko nacházely argumenty. Tady už skutečně nezbývalo nic jiného, než se převléknout za člena habešské nebo etiopské královské rodiny. Ale nikdo se tomu nesmál, ani to nepokládal za dobrý vtip.