Přicházíme k jednomu z největších problémů současné doby a nevíme, jak mu správně porozumět. Nejsme otroci, alespoň ne podle současné platné legislativy, dokonce se nám vládnoucí šaškové snaží namluvit nebo spíše nakukat, že žijeme v demokratické společnosti (i když naše spoluúčast nebo spolupráce na jakémkoliv vládnutí nad čímkoliv je nulová), ale na druhou stranu se musíme podřizovat celé řadě „povinností“, nařízení a novým „zákonům“. Trochu to připomíná březen 1939, kdy Československo bez vyhlášení války obsadili Němci, na baráky se vylepil „Rozkas obyvatelstvu“ a od příštího dne se u nás jezdilo pravo (do té doby se tady, podobně jako v Anglii jezdilo vlevo). Byly trochu problémy s rychlou rekonstrukcí tramvajových kolejí a tramvají na ježdění vpravo, ale zvládlo se to během pár dní. Ale nebyli jsme otroci, byli jsme „spolupracující“, kolaboranti.
Od dob velkého Říma se otroctví běžně používá jako forma „vládnutí pracujícímu lidu“ nebo „ovládání nevolníků“, ale měnily se formy nadvlády. Prvopočáteční, naprosto jasný vztah „otrok – otrokář“ se v mnoha krajích udržel od Říma až do Ameriky dvacátého století. Jak se ale postupně měnily formy komunikace a šíření informací, přestalo být otrokářství jako oficiální státní zřízení udržitelné nebo lépe řečeno, už nebylo možné označovat vztah mezi bohatým „majitelem“ a chudým bezzemkem, dělníkem, rolníkem, služebníkem, bohungem, fazoláčem,, negrem, holoprdeláčem, nýmandem, zaměstnancem nebo bezďákem jako otrokářství.
Jeden má všechno (otrokář) a druhý nemá nic (otrok). Proč ale utrácet těžké peníze za dozorce, hlídače, policisty, manufaktury, továrny, pozemky, pracoviště, dopravu a ubytování a oblečení pro otroky, když je možné formou demokracie poskytnout otrokům práci a výdělek (přesně vypočítaný, aby si nezačali sami rozhodovat, co budou dělat se „svými“ penězi a otroci se sami uvězní ve svých zadlužených bytech nebo barácích a nechají se svázat pomocí dluhů, spotřebitelských úvězů a hypoték, jinak by šli do lochu nebo by ztratili úplně všechno a klesli by na úroveň bezdomovců, jakýchsi gladiátorů moderní doby (zápasí s mrazem a s nepřízní počasí a mezi sebou a často i s policajty a s úřady sociálního zabezpečení, žijí pod mosty nebo v podzemí u teplovodních trubek) a všichni „chápou“, že za neposlušnost se platí nebo také mohou být zavření.
Kromě skutečného otroctví, které je jen jinak pojmenováno, je všechno ostatní švindl, nepravda a lež. Jako společenské schéma funguje pouze a jedině klasické otroctví, pokud jste si mysleli že existovala nebo existuje nějaká „střední třída“, tak se nejdříve zeptejte, co tomu říká váš psychiatr. Když bylo v Americe oficiálně zrušené otroctví, neboli zotročování černochů bělochy, tak kolik šťastných černochů se s radostí v srdci přestěhovalo zpátky do Afriky?
Možná si řeknete, že ve starém Římě se mohli otroci beztrestně zabíjet. Ano, otrok byl majetek a když se stalo, že svému pánu přestal sloužit nebo sloužil špatně, mohl být utracen. Mnoho lidí si myslí, že v moderní demokracii tohle možné není, agent s právem zabíjet je výmysl šílených spisovatelů, ale ve skutečnosti se mezi námi takoví agenti nepohybují. No, bude dobré si uvědomit, že otrokářství je pouze jedno a to samé a přesně tak, jak vzniklo za dob starého Říma, existuje a funguje dodnes. Takže pokud nepatříte k ekonomickým špičkám neviditelného majetkového ledovce, patříte do nekonečné množiny současných otroků, kteří v podstatě nemají právo na vlastní život, většinou nemají právo vybrat si, kde budou žít a nemají ani možnost vybrat si, jako co budou pracovat. Většinou jsme postavení před možnost vlastního rozhodování, kterému se říká Sophiina volba. Buď dostaneš do držky, že se nepoznáš v zrcadle nebo padesát ran holí. Vyber si.