Mnoho věcí je obsahově naprosto správných a z hlediska pravdivosti sdělení se proti nim nedá nic namítat a přitom automaticky na tvářích posluchačů budí buď částečné zděšení nebo marně zadržovaný smích. Například naprosto normální sdělení, že Wimmer dal gól.
Ještě když žil herec Skopeček, s nímž jsem též jeden čas hrál divalo, kde účinkoval i Jiří Wimmer (a také mladá Oswaldová a mladá Kořínková), tak se Skopeček vždy v šatně řehtal, že Wimmer nemůže hrát fotbal, protože kdyby dal gól, tak by to byla katastrofa. No jo, čeština je jazyk bohatý i záludný, něčemu špatně porozumět není vůbec složité, vzpomínám si, jak Karel Gott zpíval Otčím náš, sněhem zavátý a zatímco zavátý otčím tiše odpočíval pod přívalem sněhu, tak na zelených pláních čpěl podkoní (čpí tam podkoní a voní tymián a kouř obzor cloní, jak rovinou je hnát). Takže, sláva vlasti, výletu, nezmokli jsme, usmetu (až to usmetu, tak uvidíme, co bude dál), už jsme tady!
Málokdo má jevištní výslovnost, jsou lidé přepečliví, kteří si dávají záležet na tom, když říkají „jsme“ nebo „jsem“, aby to „j“ na začátku bylo zřetelně slyšel, což je samozřejmě chyba, jiní zase místo „budu“ pouze trochu zabučí, „buu“, zatím je ale důležité, že si tak nějak dohromady všichni rozumíme. Zrovna nedávno jsme si s jedním kamarádem říkali, že je škoda, že v češtině není písmeno pro ráčkované „r“. Na základce jsme měli učitelku, která byla ve tváři trochu více chlupatá, než se na ženskou slušelo, jasně, nemohla za to, ale prostě to tak bylo a přitom strašným způsobem ráčkovala. No a my jsme ji přezdívali („r“ vyslov jako silně ráčkované „r“) – Broskev. Dá se to vyslovit, ale nedá se to napsat. Asi by mělo být zavedeno do pravopisu ještě ráčkované „r“. Jak vždy s oblibou vyprávím historku o našem profesorovi na vysoké škole, který taky ráčkoval, až okna drnčela a jednou se musel studentům představit: „Dobrý večer, jsem profesor, doktor, inženýr Rudolf Rýdl z katedry koksárenství a plynárenství v Praze.“ To je prostě osud a když se do blbejch náhod opře synchronicita, tak to skoro vždy stojí za to.
Je to takové zvláštní, když víte, že je něco naposled a že se to už vícekrát konat nebude, většina lidí, které znám, nemá v tomto směru rádo upřímnost a pravdu, raději se budou ukájet planou nadějí, že se něco zlepší nebo že něco, co sebou škublo naposledy, bude ještě bezvadně fungovat. Nejlépe „zanedlouho“.
Čas je zajímavý a zvláštní v tom, že poskytuje možnost existence mnoha věcem a samozřejmě i zvířatům a lidem, ale vždy jde o existenci dočasnou, má svůj začátek a svůj konec. Čas je často personifikován jako nevrlý stařec, který požírá své vlastní děti. Všechno, co v Čase vznikne, neboli spatří světlo světa, Čas opět pohltí a stráví. Prostě požírá své vlastní děti. Je to takové dost zvláštní, když si vzpomenu, kolik jsem znal lidí, kteří jsou už dávno pod drnem a i když ve své době nebo v době, kdy žili, byli známí, měli příbuzné a spolupracovníky a určitě o nich vědělo několik dalších desítek lidí, tak za pár let po smrti zmizeli naprosto a nesmazatelně a k tomu stačilo, aby na „pódium“ naskočila druhá a třetí generace. A třeba o staré paní Heřmanové, která kdysi v šedesátých letech minulého století bydlela v Plynární ulici 29 na Praze 7, ve sklepním bytě nebo spíše lehce zatuchlé místnosti, která zčásti imitovala byt, do něhož skrz sklepní okna, zvídavě nakukoval jezevčík, kterého páníček občas venčil na dvorku, tak o této paní dnes už s naprostou jistotou nikdo nic neví a nikdo se o ní nikdy nic nedoví a také se o ni nikdo nebude nikdy zajímat. V podstatě jako kdyby ani neexistovala – no, nepřipadá vám to tak trochu hrozné? Nebo deprimující? Člověk zmizí a rozplyne se nebo spíše vzpomínky na něho se rozplynou jak dým a prostě najednou není. Přitom je celkem jedno, jestli byl třeba trochu více známý nebo měl větší okruh známých nebo je jeho jméno zapsáno v nějaké „zlaté knize“. Pokud se skutečně nezapsal do dějin jako známý umělec, spisovatel, dramatik, režisér, slavný politik, nejlépe takový, po kterém se jmenuje třeba Hlavní nádraží, tak mizí, nejenom pomalu, ale i rychle a hlavně jistě jako poutník, který v noci ztratil směr a zaběhl se do bažin.
Vždycky, když nad tím přemýšlím, tak mě jímá zvláštní pocit. Kdo si dnes vzpomene na inženýra Jelínka z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a na řadu jiných zajímavých, vzdělaných, vtipných, inteligentních lidí, kteří už nejsou mezi námi a já sám si už pomalu ani nemohu vzpomenout, jak se všichni jmenovali, ale v době, kdy ještě žili, jsme se spolu bavili, dali si kafe, cigárko, pokecali o životě a po čase jsem najednou zjistil, že zmizeli. Na jejich místě pracovali jiní inženýři a jiní Jelínkové a jiní docenti a se všemi, kdo odešli, odešel i jejich vliv na ostatní a to asi na celé té situaci bylo nejvíce cítit. Vždy, když někdo přestane existovat, tak se určitým způsobem mění celá společnost, která byla kolem a na kterou měl dotyčný či dotyčná vliv. Změní se chování společných známých a často to bývá docela šok, zvláště, když je to mezi příbuznými a na pořadu dne je řešení právních záležitostí ohledně nemovitostí a dědictví.
Nejhorší asi je, když odejde bez možnosti návratu někdo, koho jste měli rádi nebo jste na něho byli zvyklí, někdo, kdo vám pomáhal a u koho jste mohli najít útočiště a kdo vás nikdy nezradil a na koho jste se mohli spolehnout. Dokud ještě žil. To zabolí skutečně stresujícím způsobem. Když se například stane, že třeba díky nezaviněné nehodě zcela nečekaně odejde manžel a táta, na kterého bylo vždy spolehnutí, tak to je opravdu situace, jak rána palicí do hlavy. Co k tomu dodat? Snad jen to, že většina přísloví o téměř všemocném času je pravdivá, kromě jednoho – nemyslím si, že „čas všechno zhojí“. Jsou ztráty, které se nespraví nikdy a s nimiž se také nikdy nesmíříte.