Jestli si myslíte, že předávat někomu informace je jednoduchá věc, tak se mýlíte. Není to vůbec jednoduché, protože jednou máte dojem, že vás ostatní poslouchají kolenem, jindy máte dojem, že ve vašem okolí není nikdo, kdo by se zajímal o to, co říkáte a pokud se snažíte cokoliv trochu podrobněji vysvětlit, tak získáte dojem, že se baví hluchý se slepým. Zřejmě je asi dost těžké naladit se na stejnou vlnu. Za starých, řekněme až středověkých časů přiběhl na náves bubeník a mluvčí pana šlechtice či majitele, bubeník chvíli vířil paličkami, bubnoval, až lidem, kteří byli příliš blízko, praskaly ušní bubínky, načež přestal a mluvčí začal vyřvávat něco v tom smyslu, že na vědomí se dává, že každý, kdo potřebuje brambory, ať se odpoledne dostaví na náves, bude mu nakopáno do pytle.
Nechat něco vybubnovat nebo i rčení, že se někdo dostal na buben, to bylo v případě, když dlužil a neměl na splácení, tak se prodalo to co měl, byla to určitá forma exekuce – potom místo bubeníka a vyvolávače přišel na řadu rozhlas. Určitě si ještě pamatujete, když jste byli za dávných časů na vesnici a možná se to nějaké vísky drží dodnes, tak najednou začala všude vyřvávat nějaká příšerná hudba, načež zaznělo „hlásání“, že každý, kdo si chce zakoupit brambory, nechť se dostaví k Obecnímu úřadu a tak dále.
Slavní se s vámi většinou nebudou chtít bavit, stejně tak se s vámi nebudou chtít bavit ani skutečně bohatí. Pokud chcete vyjádřit svůj názor, tak jim to napište do komentářů pod videem. Když jim budete psát do zpráv, většinou vám neodpoví. Není proč, chybí důvod. Bubeník a vyvolávač představují první jednosměrnou komunikaci nebo spíše než komunikaci, jen sdělení, co můžete od vrchnosti očekávat a co máte, popřípadě nemáte dělat. Ten, kdo něco sděluje, není zvědavý na váš názor, stejně jako bachař ve vězení s vámi nepřichází diskutovat nebo rozebírat vaši situaci, ale pouze oznámí, co máte udělat, jestli máte hodit ruce za hlavu, vyjít z cely a postavit se doprava nebo doleva čelem ke zdi. Pokud chcete něco oznámit, vybubnovat nebo jednostranně sdělit, tak to dá určitou námahu a protože jsme vychováni k přesvědčení, že dřina patří strojům, přebral tuto funkci rozhlas. Nebo rádio, prostě na jedné straně je vysílač, na druhé straně je hromada lidí s přijímačem, naslouchátkem, kde každý slyší, to, co kdesi v dáli, za černými lesy hovoří do mikrofonu buď moderátor, hlasatel nebo prostě majitel vysílače a rozhlasu.
Od vynálezu rozhlasu si lidé zvykli na jednostrannou komunikaci, která samozřejmě pokračovala a pokračuje přes film a televizi a dále se šíří prostřednictvím internetu a která má zajímavou vlastnost – pomocí jednostranné komunikace se vytvářejí pravidla a pravda. Nebo alespoň zdání pravdy. Něco slyším, ale nemohu na to hned reagovat. I kdyby to byla sebevětší pitomost, pandemie, očkování, počet úmrtí na kovid, tak z nás ten, kdo tyto zprávy šíří, může dělat dokonalé pitomce – a není proti tomu obrany. Je to jako, když budu vězňům pouštět veselé komunistické písničky stále dokola. Není proti tomu obrany, uši nejde zavřít jako třeba oči. Jediná možnost, jak to může dopadnout je, že se naslouchající zblázní, že jim jebne. Jak byste byli spokojení s telefonem, kde byste slyšeli, co ten druhý říká, ale nemohli byste na to odpovědět? Jednostranná „komunikace“ nebo spíše jenom jednostranný příjem signálů z jedné strany je velmi nebezpečná záležitost, zvláště, když se dostane do rukou psychopatů. Výjimku tvoří snad jenom umělecké zpracování určitého textu, k němuž se dostanete dobrovolně, nikdy z přinucení, což jsou knihy, romány, novely, povídky, články, fejetony, návody k čemukoliv, ale nesmíte studium jakékoliv knihy (Bible, Kapitál, Dějiny mezinárodního dělnického hnutí) dostat příkazem. Naučit se rozlišovat mezi nebezpečným působením jednostranné komunikace a uměleckým projevem je věc skutečně složitá. Pokud se ale právě tato věc nebude do budoucnosti řešit, může znamenat konec naší civilizace.