Kdo je Reon? Proč je Reon? Kde je Reon? Jak najdeme Reona? Je to úplně jednoduché, Reon je známý malíř, malující mystické obrazy, často i docela velké, takže neprojdou dveřmi, proto je dobré ještě před koupí jakéhokoliv většího Reonova díla dvakrát měřit a teprve potom objednávat a platit.
Vtipná historka – Reon studoval keramiku, kresbu, malbu a hlavně restaurátorství a měl jet na stáž do Francie. Všechno bylo vyřízené, povolené, podepsané, naplánované a předpokládaný den Reonova odjezdu za hranice byl stanoven na 20. srpen 1968. Což je docela zajímavé, hlavně z hlediska osudu nebo spíše z hlediska ironie osudu, protože 19. srpna 68 se Reon loučil se svými přáteli, známými, spolužáky, příbuznými a možná i náhodnými chodci, kteří šli zrovna kolem restaurace, kde loučící rituál probíhal a tak se stalo, že dvacátého srpna 1968 byl Reon ještě tak zhvízdaný či společensky unavený, že se rozhodl jet o den později a s větou, no co se, proboha, může stát, když pojedu 21. srpna místo 20. srpna? se slastně zhroutil do postele. Ano, byla to jen řečnická otázka, na níž se v tu chvíli ani nečeká odpověď. O den později, v časných ranních hodinách odpověď přišla spolu s rusákama a s vojsky waršavské smlouvy a Reon mohl odcestovat až koncem října 1968.
Když se po letech Reon vracel do Čech, tak v Rudolfínu uspořádal obrovskou výstavu svých neméně obrovských pláten a bylo to prostě velké a pompézní, přišli všichni, kteří v té době nesměli nikde chybět, představitelé našeho kulturního života nebo jak se tomu v Čechách říká a Reon se s poměrně velkou slávou usídlil v Mostecké ulici, čili v té ulici, po které se jde od Malostranského náměstí ke Karlovu mostu. To ještě na Malostranském náměstí bydlel Martin Němec, známý hudebník a literát, takže zde byla docela velká koncentrace lidí, kteří doslova hýbali kulturou. U Reona v Mostecké jsem též měl křest Magie života, která byla ještě dlouho potom vlajkovou lodí všech mých knih a publikací, které jsem vydával od roku 1990 (bylo jich asi 60), tedy od svého návratu do Čech a speciálně do Prahy.
Byla to taková docela zvláštní doba, často se stalo, že jsme se u Reona v jeskyni (jak svému přibytku, ateliéru a současně i domovu s hrdostí v hlase říkal) setkali, třeba Slávek Boura, Markéta Mayerová, Ariana a holky z počasí (tenkrát to natáčel Meteopres pro televizi), lidi z Novy, z Primy, esoterici, kartáři, věštci a léčitelé, moderátoři a filmoví režiséři, no prostě jedna slavná nebo alespoň slovutná osobnost vedle druhé a teď se tam buď něco natáčelo nebo fotilo, filmovalo a do toho chodili a přicházeli i náhodní chodci z Mostecké ulice nebo cizinci, kteří nerozuměli vůbec ničemu a byla prostě legrace, dříve sranda.
Samozřejmě se už v té době ozýval bezpočet samovolných kritiků (podobně jako v kauze Jan Saudek), že Reon vlastně není žádný umělec, že je to jen „mazal“, který malování obrazů vůbec nerozumí. Jedním takovým obhájcem čistého umění, do něhož Reon ani náhodou nepatřil, byl i známý kritik a hlavně spisovatel Alex Koenigsmark. No, tak, Alex byl velká a známá osobnost, napsal toho dost, asi hlavně za bolševika, což už je teď jedno, ale důležité je, že jeho slovo mělo i za nové vlády, řekněme modrých neobolševiků, velké slovo. Dělal v té době hlavního dramaturga na Primě, vůbec jsem nikdy nepochopil, jak se k tomu mohl dostat, ale prostě se k tomu nějakým záhadným postupem dostal – a byl hlavní šéfdramaturg televize Prima. Jednou jsem za ním zašel na kus řeči a zeptal se, jestli by šlo udělat na Primě pořad o esoterice, že je to nyní věc, která hromadu lidí zajímá, přitom odborníci, tedy skuteční odborníci na esoteriku (tím jsem samozřejmě myslel hlavně sebe) v této oblasti citelně chybí a on pravil, hm, myslím, že to zase tolik lidí nezajímá. A já mu na to řekl, no, ale teď jsem dělal dva pořady pro Primu, minulý měsíc a měl jsem nejvyšší sledovanost, daleko vyšší než měly ostatní pořady a on na to řekl něco ve smyslu „blbost“ a já zase, ať se tedy podívá do statistiky sledovanosti, že má před sebou počítač a monitor, tak by to snad neměl být takový problém. On chvilku cvakal do klávesnice, potom zíral na monitor, dříve obrazovku, načež řekl jen, hm, to je divné, asi to tak je… tomu nerozumím. A tím naše jednání skončilo.
Již v této době se dalo jen velmi těžko domluvit s lidmi, kteří byli u moci, to znamenalo, že měli peníze a potřebné finanční prostředky na ovládání politiky a hlavně politiků a davu. Jednou jsem se na výstavě Reonových obrazů setkal právě s oním panem Alexem Koenigsmarkem, který se tam ocitl asi nějakou náhodou, s ironickým úsměvem proplouval mezi gigantickými Reonovými díly (některé obrazy byly skutečně monumentální, jak na výšku, tak na šířku), potom se na mě otočil, krátce a ostře se zasmál a prohodil, co k tomu dodat? Kolotoč. A šel pryč. No, dnes je pár let po smrti, takže už asi k ničemu nic nedodá.
Kdybych k tomu já sám měl něco dodat, třeba by mě někdo oslovil, hele, teď si představ, že jsi kritik, který může kritizovat kohokoliv a jakkoliv, tak kritizuj a nikoho nešetři, chceme se bavit a chceme vidět, jak slavní gladiátoři, umělci a zápasníci klesají na kolena a prosí o milost, tak bych asi řekl, no, já se vždycky trochu zamyslím, co ten člověk, kterého chci kritizovat, světu předvedl, co vykonal a co jsem v porovnání s ním vykonal já. Reon namaloval stovky obrazů, většinou jsou to oleje – a jen tak mimochodem, neznám nikoho, kromě Jana Saudka, kdo namaloval byť jen jeden jediný olej. Jinými slovy, i kdyby se nám něco na Reonově díle nelíbilo, tak by to bylo asi na té úrovni, jako kdybych přeměřil laserovým měřítkem pyramidu a potom bych znuděně řekl, hm, podle mých přístrojů mohla tahle strana být o čtyři milimetry kratší. Ono se snadno kritizuje, ale občas člověk upadne do pokušení plácat nesmysly o věcech, o kterých vůbec nic neví. Asi jako nebožtík Alex.
Podobná situace, i když si to člověk často neuvědomí, je se starým Saudkem. Ono se snadno řekne, že je to sranda, že v podstatě ani moc fotografovat neumí a nikdy se to pořádně nenaučil a když se pokoušel fotit módu, tak pohořel a měl z ostudy kabát. Tady si musíme říct, že množství toho, co vytvořil, je skutečně ohromující, ten člověk něčemu věnoval veškerý svůj čas a celý svůj život, kdybychom hledali někoho jiného, co věnoval tolik času svému „dílu“, ať už ty uvozovky tam jsou nebo, tak je to úctyhodné. Všimněte si, že velikost umělcova se často měřila časem, který věnoval „stavbě“ svého mistrovství, podobně jako ve sportu nebo třeba i v cirkuse – můžeme se v tomto směru s někým ze slavných srovnávat? Pamatuji si, jak jsem s jedním malířem mluvil asi před sedmi nebo osmi lety a jak si stěžoval, že má za sebou hrozný rok, skoro nikdo si od něho nic nekoupil, zájem o něho a o jeho díla klesl téměř na nulu a teď vůbec neví, z čeho zaplatí nájem, hned jsem si v duchu řekl, vítej do klubu, ale nahlas jsem to nijak nekomentoval. Pak jsem nadhodil, že jsem vždycky všechno řešil pomocí rituálů, tak jestli chce, tak bych pro něho udělal rituál, aby se jeho situace zlepšila. On rezignovaně souhlasil, spíše to vyjádřil jako, dělej, jak myslíš, mně už je všechno jedno. Stejně mě za pár měsíců vystěhují na ulici. Potom jsme dělali rituál na jeho úspěch a během tří měsíců si od něho pár lidí koupilo obrazy skoro za dvanáct milionů korun. Tak byl spokojený a chválil šťastnou náhodu.