Tak jsem dnes ve svém uvažování skončil až u myšlenky, jak souvisí psychosomatika a autorská práva. Nejdříve si řekněme, co je to psychosomatika – řecky psyché je duše a soma je tělo a psychosomatika je něco jako filosofický směr nebo názor, skrz nějž vidíme a když je zrovna nevidíme, tak je alespoň hledáme – souvislosti mezi stavem duše, tím, co a jak si myslíme, z čeho jsme nadšení či naopak nešťastní, z čeho máme radost nebo co nás rozčiluje a stavem těla – jestli jsme zdraví a v rovnováze, nabití energií a ke všemu odhodlaní nebo jestli se cítíme nemocní, depresivní, opuštění. Na téma psychosomatika jsem měl již řadu přednášek, ale nebyl jsem s jejich průběhem zcela spokojený, proto jsem s nimi, z obavy o vlastní zdraví, raději přestal.
Čistě z psychosomatického hlediska budete dělat chybu v myšlení, například si řeknete, nedá se říct, kde je pravda nebo kdo má pravdu, protože každý má svou vlastní pravdu a tu si nenechá vzít a najednou zjistíte, že máte potíže s játry. Nebo můžete dostat žloutenku, nemoc nemytých nebo špatně umytých rukou, popřípadě budete na schodech ztrácet rovnováhu a začnete špatně slyšet. To všechno jsou a budou projevy vašeho nesprávného názoru, který se budete snažit jak bájný Sisyfos valit do strmého kopce, až se vám vysmekne z rukou a svalí se opět dolů. Je to špatný názor, vadný názor, nemůžete ho nikdy dostat až nahoru, na piedestal všeobecného uznání a nekritického obdivu. Správný názor zní – pravda je jenom jedna, každý má svou vlastní lež.
Jednou jsem psal úvahu o autorských právech a nazval jsem ji Autorská práva – polní tráva. Tento docela vtipný název vymyslel můj kamarád Michal Dvořák, kterého jsem ale nikdy jako autora nejmenoval. Co jsou to vlastně autorská práva? Je to blbost, už z toho důvodu, že nikde v přírodě nenajdete žádný předobraz čehokoliv, co by se dalo označit jako autorská práva. A jak praví esoterika – učte se především z přírody, všímejte si a napodobujte!
Jen tak mimochodem, víte, že kdysi dávno kvetla na Krétě vysoká kultura, vyznačující se nádhernou výzdobou paláců, freskami, sochami, uměleckými předměty, vynikající architekturou, avšak nějak se nezachovala jména géniů, kteří to všechno tvořili, teprve, když byla tato civilizace zničena výbuchodem sopky a potom se sem přivalily hordy Řeků, tak se začalo obchodovat s autorstvím a s autorskými právy. Důležité pro nás je a zůstává, že byla doba, kdy sochař vysochal sochu, popřípadě malíř namalovat fresku, ale žádný z umělců svá díla nepodepisoval. Nevěděli, proč by to měli dělat?
Zákony o chráněném autorství díla, vizuálního, hudebního, literárního a to ani nemluvíme o průmyslových vzorech a patentovaných postupech u všeho možného, včetně přípravy rychlého občerstvení, jsou tak složité, že, pokud použijeme zatím ještě nechráněného výrazového vzorce, tak, aby se v tom prase vyznalo.
Já osobně nejsem příznivcem žádným autorských práv, ani patentů, jsou to nesmysly, podle mého názoru by se lidstvo nemělo zdržovat handrkováním, jestli se mohou povolit třeba ultrazvukové pračky, které jsou sice patentované, ale zakázané, i když superekologické nebo se hádat, kdo kdy vynalezl jaký elektromotor nebo program pro počítačové systémy. Bylo by to na delší povídání, ale jak jsme si řekli na začátku tohoto článku – psychosomatika se zabývá stavem duše, myšlení a hledáním pravdy a pokud jsou právě v myšlenkovém světě a v myšlenkových proudech hromady zábran, zákazů, omezení, postihů kvůli nedodržení pravidel komunity, porušení patentovaných postupů a podobných nesmyslů, tak se nemůžeme divit, že jsme všichni nemocní, omezení, chřadnoucí a že proplouváme životem jako potápějící se trosky.
Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když máte autorská práva na filmy, na knihy a různé publikace, autorská práva na fotky a na povídky, kterých se po internetu (i bez mého dovolení) povalují desítky – a nikdy jsem netrval na zákazu šíření čehokoliv, kde jsem podepsán jako autor, proto jsem to dělal, činil a tvořil, aby se to dostalo mezi lidi. Přesto musím i sám za sebe autorská práva dodržovat, zvláště třeba u filmů nebo u knih, kde se na autorství podílejí instituce jako vydavatelství nebo Krátký film Praha. Ale je to blbost.
Podle mě byl absolutní frajer Wilhelm Conrad Röntgen. Přibližně v roce 1895 po mnohaletých pokusech v laboratořích bavorské univerzity ve Würzburgu se mu podařilo objevit prapodivné záření, které pronikalo různými látkami a na stínítku zobrazovalo „co je uvnitř“. Röntgen si toho všiml víceméně náhodou, ale objev už byl na světě.
První rentgenový snímek vznikl 22. prosince 1895 a je na něm ruka Röntgenovy manželky Anny Berthy, která se podívala na obraz svých kostí se snubním prstenem a prohlásila: „Viděla jsem vlastní smrt.“
Epochální objev paprsků X: dar lidstvu
Rentgenovo záření se stalo okamžitě předmětem zájmu lékařů, fyziků a hlavně novinářů.
O publikaci svého objevu paprsků X sám napsal: „Dne 1. ledna (1896) jsem rozeslal separáty své práce a tím jsem pustil čerta ze řetězu. Napřed rozvinuly naplno reklamu vídeňské, potom jiné noviny. Byl jsem za několik dnů ze všeho otráven na nejvyšší míru hlavně proto, že jsem podle novinových zpráv nemohl vlastní práci vůbec poznat.“
Svůj epochální objev si nedal patentovat a kategoricky odmítal všechny firemní nabídky k jeho komerčnímu využití. Zastával názor, že dílo vykonané na univerzitní půdě s pomocí veřejných prostředků má sloužit zdarma úplně všem: proto dobrovolně odevzdal svůj vynález veškerému lidstvu.
V roce 1901 se stal prvním nositelem Nobelovy ceny za fyziku „za významný objev paprsků, které byly na jeho počest pojmenovány rentgenovými“. V roce 1900 odmítnul jediným slovem „pomíjející“ povýšení do šlechtického stavu, takže ze svého vynálezu kromě Nobelovky neměl nic. Muž, který naučil svět vidět předměty zevnitř, zemřel v 77 letech na leukémii v důsledku dlouhodobého ozáření jako chudý a osamělý člověk.
Prostě frajer.