Never more, řekl by Edgar Allan Poe ústy (nebo zobákem) svého Havrana, krkavce, ravena, černého ptáka, který často symbolizuje zaměstnance pohřebního ústavu. My používáme podobenství krkavčího havrana při rituálech na zpomalení času nebo na uzdravení, omlazení a návrat ztracené kondice. K havranu patří bílá holubice, protože, jak říká klasik, havran chmurně věští a holubice věštbu ruší. Když se domluví, tak ušetří spoustu energie a mohou se vesele flákat a nic zvláštního se neděje. A o to většinou v životě jde.
Havran a holubice, to je jak zločin a odpuštění, nemusí hned následovat trest. Z jakýchsi hlubších příčin jsem si všiml, že trest (jako třeba ve spojení zločin a trest) se většinou spojuje s nějakým psychopatem. Chcete poznat, kdo vám velí a kdo vám vládne, tak se podívejte do „zákoníku“ a zkuste se zamyslet nad otázkou, jestli byste to sepsali tak nějak podobně nebo jestli byste s tím jako zákonodárci souhlasili.
Něco jsi šlohnul, tak půjdeš sedět. Nebo pacifik, useknutí ruky, což samozřejmě vyznívá jako opilý dech spravedlnosti. Jeden můj známý ukradl a zpronevěřil, zneužil a dokonce ještě prodal cizí auto a šel si podle českých soudů spravedlivě sednout na deset let. Podle mého názoru je to přehnané a druhá věc, asi to neplatí pro každého. Ptal jsem se u nás na obecním úřadu, jestli jako myslí vážně, že za „znečištění“ ulice, chodníku, vozovky například psí močí může být uložena pokuta až 20 tisíc korun a oni mi naprosto vážně potvrdili, že jako ano.
Jestli si vzpomínáte na moji definici psychopata – je to člověk, který má chuť škodit, ovládat ostatní a k tomu cítí neodolatelné nutkání vymýšlet a sestavovat pravidla a zákony a samozřejmě také sankce za jejich porušování. Porušil jsi pravidla, zaplať! Demokraticky to platí pro všechny. Nebo ne? Akorát vy nejste u toho, když se ta „pravidla“ vymýšlejí a sepisují, vy k tomu přijdete jako slepí k houslím a navíc pouze k oné části, která říká či přikazuje, zaplať! Nechápu, co je na tom demokratického. Spíše psychopatického.
Komu vlastně patřila ta propiska, kterou údajně čile ukradl bývalý prezident Václav Klaus při podepisování smlouvy v Chile? Nepatřila takhle čirou nebo čilou náhodou po podepsání smlouvy Klausovi? Nebo si pro ni po skončené ceremonii přiběhl školník, aby ji uložil zpátky do kabinetu? Nebo ji chtěl vzít chilský prezident dětem na hraní. Čili, on by měl propisku a Klaus nic? Zatím jsem k tomu neslyšel adekvátní vysvětlení, ani mi není známo, že by se k tomu nějak (jakkoliv) vyjádřil majitel propisky, což by určitě rád učinil, když přišel o propisku v ceně 700 Kč. Podobně, jako když Karel Gott šlohnul svému známému vilu, to je přece jenom podstatně víc než pouhá propiska. A nikde se z toho věda nedělá.
Trochu jsem dnes přemýšlel nad symbolikou staré ženy, respektive přímo Baby Yagy. Ve starých pověstech a bájích často vystupují staré ženy, skoro by se dalo říct, že do starých legend se staré ženy dokonale hodí. Buď je tam jedna babice – ježibaba nebo jsou dokonce tři, jako byly třeba Gorgony, dcery mořského boha, ale myslím, že většina z nás by je doma mít nechtěla. Ani gorgony, ani třeba Polednici, možná ani Deméter, to už spíše Persefónu, i když to byla manželka boha podsvětí. Všechny ty babky mají něco společného se starým Saturnem, bohem času.
Vždycky, když kápnete na někoho, kdo požírá děti a tváří se jako mytologická postava, tak bude mít něco společného s časem. Pokud si budete Čas personifikovat, třeba si ho představíte jako starého dědka – Sylvester Stalone, ten by teď mohl hrát Saturny jak na běžícím pásu, tak člověk snadněji pochopí poučku o plynoucím času, že cokoliv v čase vzniklo, cokoliv se „z času“ narodilo, to po určité době Čas opět stráví. Pak člověk pochopí i ten prapodivný obrázek, na kterém je lidožroutský stařík, požírající své vlastní děti. Je to prostě symbol.
Stařenka Yaga občas také čaruje s časem. Pokud zrovna bydlí v perníkové chaloupce (perník netvrdne, ani se nekazí) a polapí Jeníčka s Mařenkou, pořádně je vykrmí, že ani nejdou vyndat z klece a taky se je chystá zblajznout. Stejně jako starý Saturn.
Příště se podíváme, jaký je rozdíl mezi psychopaticky fašistickou diktaturou a skutečnou demokracií. A taky jakým způsobem mohli lidé (většinou komunisté a komedianti) za bolševika a také za velmi slušné peníze spolupracovat s StB, aniž by museli cokoliv podepisovat nebo figurovat někde na seznamu bizarních krycích jmem. Nezapomínejte, že mým dlouholetým přímým šéfem a vlastně i jediným nadřízeným byl soudruh Kamil Pixa, zakladatel naší legendární StB (která ostatně existuje dodnes, podobně jako inkvizice ve Vatikánu – koho asi poslouchá a kdo jí asi velí?). Možná by nás to odhalení ani tolik nepřekvapilo.