Abychom porozuměli jednání a chování ostatních lidí, je dobré si stále dokola opakovat, jaká jsou základní, i když často nepsaná, pravidla chování. Myslím tím „pravidla“, která jsou pevná a neměnná, vrozená, archetypální, čili daná přírodou. Směle můžeme předpokládat, že takzvané „vyšší“ bytosti, to znamená bytosti s druhou signální nervovou soustavou nebo s vědomím svého vlastního „já“, budou disponovat (nebo budou trpět) neuhasitelnou touhou něco nebo někoho ovládat. V podstatě to odpovídá základnímu pudu sebezáchovy, protože když budeme hledat nějakou jednoduchou definici účelu nebo smyslu života, tak nepřijdeme na nic lepšího, než že základním smyslem života je udržet se naživu. Je potom otázkou dalších okolností, jako je enkulturace, výchova, zvyky, tradice a samozřejmě i přírodní podmínky a panující počasí, jak se bude touha něco nebo někoho ovládat promítat do života jednotlivce. Jak se bude projevovat.
Říká se, jiný kraj, jiný mrav a samozřejmě zvyklosti národů v jiných krajích jsou natolik různé, že nás kolikrát napadne, proboha, můžeme se vůbec někdy domluvit? Nebo, je alespoň představitelné, aby dva, tak odlišné národy někde žily pohromadě? Zatím se to nestalo, ale je to někdy v budoucnosti možné? Spojené státy americké jsou zatím takovým největším pařeništěm, kde bok po boku vzkvétá bílá a černá kultura, zatím ale stále zůstává otázkou, jestli je to opravdu bok po boku a jestli skutečně obě kultury vzkvétají a k jakým koncům to nakonec povede.
Takže jsme si řekli, že (teď mluvme hlavně o lidech), jedním ze základních vrozených požadavků každého člověka hned od narození, je něco nebo někoho ovládat. Jsme vlastně rození polobohové a otrokáři. Nejdříve to zkoušíme na vlastní rodiče a pokud se nám dokáží ubránit, tak boj obvykle pokračuje až do dospělosti a často až do smrti. Možná by bylo docela užitečné si uvědomit, o co nám jde, že i v práci bojujeme hlavně o svůj vlastní vliv na ostatní, ve škole bojujeme o to, abychom se prosadili v dětském a mládežnickém kolektivu, pokud někam jedeme nebo jdeme, automaticky se snažíme být nejrychlejší nebo aspoň rychlejší než ostatní, všude chceme být první, ve sportu, v práci, popřípadě chceme vítězit nad konkurencí. Podvědomě největší hanba, je podle našeho vnitřního chápání tohoto světa, být druhý.
Nyní – vzhledem k tomu, že se rozmnožujeme (s čímž souvisí také pohlavní pud) sexuální cestou, čili sami na to nestačíme, i kdybychom opravdu hodně chtěli, tak se nedokážeme rozmnožovat dělením nebo nějakým jiným, podobným způsobem, potřebujeme k sobě někoho „přilákat“ nebo „přitáhnout“, což se v široké praxi projevuje vrozenou touhou budit pozornost ostatních. Nutkání přitáhnout k sobě pozornost ostatních je často tak silné, že člověk se klidně kvůli tomu, aby si ho ostatní všimli dokáže zesměšnit nebo se dopustí trestného činu. Sériový vrah je šťastný, když ho nemohou chytit, současně ale o jeho hrůzných činech píší v novinách a časopisech.
Když si to shrneme, tak každý člověk má v sobě ať už živou nebo potlačenou touhu někoho nebo něco ovládat a nutkání, jak se dnes vtipně říká, zviditelňovat se. Stačí se kolem sebe rozhlédnout a pod prismatem těchto dvou skutečností tiše analyzovat jednání kohokoliv, kdo je na veřejnosti alespoň trochu vidět a hned budete celkové situaci lépe rozumět a možná vám to i vykouzlí úsměv na stále mladé tváři – protože cesta k nesmrtelnosti je dlážděná právě a jedině pochopením těchto základních přírodních a společenských zákonů a pravidel.